Lehounký vánek rozechvíval některé praporce nad městskými věžemi i na hradbách, Drak v rudé a zlaté stojící na stříbrném poli tady, stříbrný půlměsíc Tearu na rudozlatém poli támhle. Prostřední část Jangaiské brány byla otevřená, tři vysoké lomené oblouky v šedém kameni strážené tairenskými vojáky v přilbách. Někteří byli na koních, ale většinou tu byli jenom pěšáci. Různobarevné pruhy na širokých rukávcích ukazovaly, že to jsou družiníci několika pánů.
Ať už bylo ve městě známo o vítězné bitvě a aielských spojencích přišedších na záchranu cokoliv, příchod půl tisícovky Far Dareis Mai způsobil menší rozruch. Ruce nejistě sjížděly k jílcům mečů, oštěpům či pavézám a kopím. Někteří vojáci nakročili, jako by chtěli zavřít bránu, přičemž se dívali na svého důstojníka se třemi bílými pery na přílbě, který zaváhal, postavil se do třmenů a zastínil si oči proti slunci, aby viděl na karmínovou korouhev. A zvláště na Randa.
Náhle se důstojník posadil a řekl něco, po čemž dva Tairenové na koních vyrazili cvalem bránou do města. Téměř hned na to už odháněl své muže stranou s voláním: „Udělejte místo pro pána Draka Randa al’Thora! Světlo ozařuj pána Draka! Všechna sláva Draku Znovuzrozenému!“
Vojáky sice Děvy stále vyváděly z míry, nicméně po obou stranách brány vytvořili dvojitý špalír a hluboce se klaněli, když Rand projížděl kolem. Aviendha za jeho zády si hlasitě odfrkla a znovu, když se zasmál. Ona to nepochopila a on jí to neměl v úmyslu vysvětlovat. Pobavilo ho však, že ať už se Tairenové, Cairhieňané nebo kdokoli jiný snažili nafukovat, mohl se plně spolehnout přinejmenším na ni a Děvy, že je donutí zase splasknout. A na Egwain. A Moirain. A Elain a Nyneivu, když už byl v tom, pokud jednu či druhou ještě někdy uvidí. Když na to tak myslel, tak tahle skupina si ze srážení hřebínků jiným lidem zřejmě udělala důležitou součást životního usilování.
Město za branami jeho smích umlčelo.
Tady byly ulice dlážděné, některé hodně široké, aby tudy projel tucet i více velkých vozů vedle sebe, a všechny byly rovné, jako když střelí, a křižovaly se v pravých úhlech. Kopce za hradbami byly upravené a plné teras ohražených bílým kamenem. Vypadaly jako dílo lidských rukou, stejně jako kamenné budovy s vážnými rovnými liniemi a pravými úhly či velké věže s nedokončenými vršky, obklopené lešením. Lidé, tlačící se v ulicích a uličkách, měli otupělý výraz a propadlé tváře, choulili se pod nahrubo vyrobenými kůlnami či potrhanými pokrývkami napnutými jako stany, či se prostě tlačili k sobě na otevřeném prostranství, v tmavých šatech, kterým obyvatelé Cairhienu dávali přednost, či jasných barvách Předbráníků a hrubém šatu sedláků a vesničanů. Dokonce i lešení byla plná na všech úrovních až úplně nahoru, kde lidé v té výšce vypadali jako mravenci. Jen prostředek ulic zůstával volný, jak tudy procházel Rand a Děvy, a to jen na tak dlouho, než se za nimi lidé zase zavřeli.
A právě lidé utišili jeho veselí. Jak byli sešlí a v hadrech a tlačili se k sobě jako ovce v příliš malé ohradě, jásali. Rand neměl tušení, jak poznali, kdo je, snad jen že zaslechli volání důstojníka u brány, ale jak tak projížděl ulicemi a Děvy si vynucovaly cestu davem, před nimi se zvedal křik. Hluk pohltil všechna slova kromě občasného „pán Drak", když to dost lidí vykřiklo naráz, ale význam byl jasný z toho, jak muži i ženy drželi děti nahoře, aby ho také viděly projíždět, jak mu z každého okna mávali šátky a kusy látky, jak se lidé s nataženýma rukama snažili protlačit za Děvy.
Ti se Aielů určitě nebáli, ne když měli příležitost položit prst Randovi na boty, a bylo jich tolik a tlak stovek lidí je posouval dopředu, že se několika podařilo prodrat se skrz. Vlastně si jich docela dost místo na jeho sáhlo na Asmodeanovu obuv – ten rozhodně vypadal jako urozený pán ve vší té záplavě krajek, a možná si taky mysleli, že pán Drak musí být starší muž než ten mládenec v červeném kabátci – ale žádný rozdíl v tom nebyl. Každý, komu se podařilo někomu položit ruku na botu či třmen, se rozzářil a vykřikoval do okolního virválu „pán Drak", zatímco ho Děvy puklíři zatlačovaly zpátky.
Při všem tom lomozu na uvítanou a jezdcích, které poslal důstojník u brány, nebylo žádným překvapením, když se objevil Meilan, tucet menších tairenských pánů jako doprovod a ještě padesát obránců Kamene, aby mu uvolnili cestu, ohánějíce se kolem sebe patkami kopí. Šedovlasý, hubený a tvrdý ve svém skvělém hedvábí s pruhy a manžetami ze zeleného saténu, vznešený pán seděl v sedle zpříma a pohodlně jako někdo, koho posadili na koně a naučili ho zvíře ovládat skoro hned, jakmile se naučil chodit. Nevšímal si toho, že má zpocenou tvář, a ani toho, že by jeho eskorta mohla někoho pošlapat. Obojí byly menší nepříjemnosti a z toho pot spíš ta větší.
Mezi ostatními byl i Edorion, mladý růžolící panáček, jenž přijel do Eianrodu, již ne tak naducaný jako býval, takže na něm kabátec s červenými pruhy visel. Rand poznal ještě jen širokoplecího chlapíka v různých odstínech zelené. Reimon v Kameni rád mazal s Matem karty, jak si Rand vzpomínal. Ostatní byli většinou starší muži. Žádný se o dav, jímž se prodírali, nezajímal víc než Meilan. V celé tlupě nebyl jediný Cairhieňan.
Děvy nechaly na Randův pokyn Meilana projet, ale za ním se zase srazily a nikoho dalšího nevpustily, čehož si vznešený pán zprvu nevšiml. Když mu to došlo, v tmavých očích mu doutnal hněv. Tenhle Meilan se od okamžiku, kdy Rand poprvé dorazil do Tearského Kamene, hněval často.
S příjezdem Tairenů začal hluk trochu polevovat, a když se Meilan Randovi ztuhle klaněl ze sedla, bylo z něj jen nejasné mumlání. Pak vznešený pán zalétl pohledem k Aviendze, než se rozhodl, že si jí nebude všímat, právě jako se snažil nevšímat Děv. „Světlo tě ozařuj, můj pane Draku. Buď vítán v Cairhienu. Musím se ti omluvit za ty kmány, ale netušil jsem, že hodláš nyní přijet do města. Kdybych to byl věděl, byl bych to tu nechal vyčistit. Chtěl jsem ti uspořádat velkolepý vstup, hodný Draka Znovuzrozeného.“
„Už ho mám,“ odtušil Rand a druhý muž zamrkal.
„Jak říkáš, můj pane Draku.“ Po chvíli pokračoval a z jeho tónu bylo jasné, že to nepochopil. „Doprovodíš-li mě do královského paláce, nechám ti připravit malou oslavu na uvítanou. Bojím se, že bude skutečně jen malá, jelikož jsem nebyl upozorněn na tvůj příchod, ale i tak zajistím –“
„Cokoliv zařídíš, bude stačit,“ skočil mu Rand do řeči a přijal další úklonu a slabý, úlisný úsměv v odpověď. Ten chlapík byl teď samá podřízenost, a za hodinu bude s Randem mluvit jako s někým příliš slaboduchým, aby pochopil, co má přímo pod nosem, avšak pod tím vším leželo opovržení a nenávist, o nichž věřil, že je Rand nevidí, ačkoliv mu jasně svítily z očí. Opovržení, poněvadž Rand nebyl šlechtic – ne doopravdy, jak to viděl Meilan, podle rodu – a nenávist, protože než Rand přišel, měl Meilan moc nad životem a smrtí, jíž se rovnal jen málokdo, a nad sebou neměl nikoho. Věřit, že Dračí proroctví se jednoho dne naplní, byla jedna věc. Vidět, jak jsou naplněna, a jeho vlastní moc díky tomu zmenšena, bylo něco zcela jiného.
Na malou chvíli nastal zmatek, než Rand řekl Sulin, aby dovolila ostatním tairenským pánům přivést koně za Asmodeana a Pevinův praporec. Meilan by byl nechal obránce, aby uvolnili cestu, ale Rand vydal krátký rozkaz, aby se zařadili za Děvy. Vojáci poslechli a pod okrajem kapalínů se jejich výraz v nejmenším nezměnil, přestože jejich důstojník s bílým chocholem vrtěl hlavou, a vznešený pán nasadil blahosklonný úsměv. Ten úsměv však pohasl, když začalo být jasné, že dav se před Děvami bez problémů rozděluje. To, že si nemusely probíjet cestu palicemi, přikládal pověstem o aielské divokosti, a zamračil se, když Rand neodpověděl. Jedné věci si Rand všiml. Teď, když s ním byli Tairenové, jásání se znovu neozvalo.