Cairhienský královský palác zabíral nejvyšší kopec ve městě, přesně uprostřed, hranatý, tmavý a mohutný. Vlastně při tom, kolik měl palác poschodí a kameny obložených teras, bylo těžké poznat, že tu nějaký kopec vůbec je. Chodníky lemované vysokým sloupořadím a vysoká úzká okna ve velké výšce nad zemí přísnost neumenšovaly o nic víc než šedé, stupňovité věže přesně rozmístěné v soustředných, výše a výše položených čtvercích. Ulice se změnila v dlouhou širokou rampu vedoucí k vysoké bronzové bráně a obrovskému čtvercovému nádvoří za ní obstoupenému tairenskými vojáky, kteří stáli jako sochy s přesně nakloněnými oštěpy. Další stáli na kamenných balkonech.
Řadami vojáků při příchodu Děv projel šepot, ale ten rychle zanikl ve zpěvavém volání: „Všechna sláva Draku Znovuzrozenému! Všechna sláva pánu Drakovi a Tearu! Všechna sláva pánu Drakovi a vznešenému pánu Meilanovi!“ Podle Meilanova výrazu byste si mysleli, že je to všechno nenucené.
Když Rand přehodil nohu přes vysokou hrušku a sklouzl lehce ze sedla, vyběhli s tepanými zlatými mísami a bílým lněným plátnem sluhové v tmavých šatech, první Cairhieňané, které v paláci uviděl. Další pak přišli převzít koně. Využil záminky a opláchl si obličej a ruce v chladné vodě, takže Aviendha musela slézt z koně sama. Kdyby se jí snažil pomoci dolů, mohli by oba skončit na dlažbě.
Sulin bez pobízení vybrala dvacet Děv a společně ho doprovázely. Na jednu stranu byl Rand rád, že kolem něj nechce mít jeden každý oštěp do posledního. Na druhou stranu si ale přál, aby mezi dvacítkou vybraných nebyly Enaila, Lamelle a Somara. Ze zamyšlených pohledů, jaké na něj vrhaly – zvláště Lamelle, hubená žena s pevnou bradou a tmavě rusými vlasy, skoro o dvacet let starší než on – Rand začal skřípat zuby, přičemž se snažil konejšivě usmívat. Aviendze se nějak muselo podařit s nimi a se Sulin promluvit za jeho zády. Možná nejsem schopen s Děvami něco udělat, pomyslel si zachmuřeně, když odhazoval lněný ručník zpátky jednomu ze sloužících, ale ať shoří moje duše, jestli neexistuje alespoň jedna aielská žena, která se poučí, že já jsem Car’a’carn!
Ostatní vznešení páni ho vítali u paty širokého šedého schodiště vedoucího z nádvoří, všichni v barevném hedvábí a saténových pruzích a stříbrem pošitých vysokých botách. Bylo očividné, že žádný z nich nevěděl, že Meilan odjel Randovi naproti, dokud nebyl pryč. Torean, s obličejem jako brambora a na tak těžkopádného muže kupodivu dost pohyblivý, nervózně čichal k navoněnému kapesníčku. Gueyam, jenž s naolejovanou bradkou působil ještě holohlavějším dojmem, zaťal pěsti o velikosti menších šunek a poněkud zlobně se na Meilana mračil, i když se klaněl před Randem. Maraconn, s modrýma očima, které byly v Tearu vzácné, tiskl tenké rty, až se zdálo, že žádné nemá. A i když byl Hearne s hubeným obličejem samý úsměv, nevědomky se tahal za ucho, jako to dělal vždy, když byl vzteky bez sebe. Pouze Aracome, štíhlý jako čepel meče, nedával navenek žádné pocity najevo, avšak on také téměř vždycky nechával hněv pěkně pod pokličkou, dokud nebyl připraven vzplanout jako vích.
Byla to příliš dobrá příležitost, aby si ji nechal ujít. V duchu poděkoval Moirain za její lekce – je snazší šaškovi podrazit nohy než ho srazit k zemi, říkávala – Rand Toreanovi hřejivě stiskl buclatou ruku a Gueyamovi sevřel mohutné rameno, Hearnův úsměv opětoval dost mile, aby se to hodilo i pro blízkého druha, a na Aracoma kývl se zdánlivě významným pohledem. Simaana a Maraconna si nevšímal po jediném pohledu, chladném a bezvýrazném jako hluboké jezírko v zimě.
Víc toho daná chvíle nevyžadovala, pouze sledoval, jak uhýbají očima a tváří se zamyšleně. Hráli daes dae’mar, hru rodů, celý život a pobyt mezi Cairhieňany, kteří dokázali ze zvednutého obočí či zakašlání vyčíst celé knihy, jejich vnímavost jen zvýšil. Každý z přítomných věděl, že Rand nemá nejmenší důvod chovat k němu přátelství, ale každý se musel divit, jestli jejich přivítání nemá jenom zakrýt něco skutečného s někým jiným. Simaan a Maraconn se tvářili nejustaraněji, ale ostatní zas na ty dva pohlíželi s největším podezřením. Třebas jeho chlad byl skutečným pláštíkem. Nebo si Rand přál, aby si právě tohle mysleli.
Sám pro sebe si Rand myslel, že by na něj Moirain byla pyšná, a stejně tak Tom Merrilin. I kdyby proti němu žádný z nich zrovna nekul žádné pikle – něco, nač by si podle něj ani Mat nevsadil – muži v jejich postavení mohli udělat hodně, aby zmařili jeho plány, aniž by to dělali nějak viditelně, a oni by to s chutí udělali ze zvyku, když už by k tomu neměli žádný jiný důvod. Teď je vyvedl z rovnováhy. Kdyby je v tomhle stavu dokázal udržet déle, měli by příliš mnoho práce dávat pozor jeden na druhého a příliš strachu, že jsou sami pozorováni, aby mu dělali nějaké potíže. Možná by ho pro jednou mohli dokonce poslechnout, aniž by hledali stovku důvodů, proč by se věci měly provést jinak, než on chtěl. No, to už by možná žádal příliš.
Když si povšiml Asmodeanova cynického úšklebku, uspokojení ho přešlo. Horší byl Aviendžin tázavý pohled. Byla v Tearském Kameni, věděla, co jsou tihle muži zač a proč je poslal sem. Dělám, co musím, pomyslel si hořce a přál si, aby to nevypadalo, že se chce sám před sebou omluvit.
„Dovnitř,“ řekl poměrně ostřeji, než zamýšlel, a sedm vznešených pánů nadskočilo, jako by si v té chvíli uvědomili, kdo a co Rand je.
Když šel do schodů, chtěli jít s ním, ale až na Meilana, který ukazoval cestu, ho Děvy prostě obklopily pevným kruhem a vznešení páni skončili vzadu s Asmodeanem a menšími pány. Aviendha se Randa samozřejmě držela z jedné strany a Sulin z druhé a Somara, Lamelle a Enaila šly těsně za ním. Mohly natáhnout ruku a dotknout se ho, aniž by se zvlášť namáhaly. Rand na Aviendhu vrhl obviňující pohled, a ona zvedla obočí tak tázavě, až jí málem uvěřil, že s tím nemá nic společného. Málem.
Chodby paláce byly prázdné, jen sloužící v tmavých livrejích se klaněli tak, až se málem bradou dotýkali kolen, a služebné dělaly stejně hluboká pukrlata, když procházel kolem, ale když vstoupili do Velkého slunečního sálu, zjistil Rand, že cairhienská šlechta nebyla z paláce zcela vykázána.
„Drak Znovuzrozený přichází,“ ohlásil bělovlasý muž těsně za obrovskými pozlacenými dveřmi s vytepaným vycházejícím sluncem Cairhienu. Červený kabátec s vyšitými šestihrotými modrými hvězdami, jenž mu byl po době strávené v obleženém Cairhienu trochu velký, jej označoval za vrchního komorníka z Milanova domu. „Všechna sláva pánu Drakovi Randu al’Thorovi. Všechna sláva pánu Drakovi.“
Komnatu rychle naplnil ryk až po zrcadlovou klenbu o pětadvacet sáhů výš. „Sláva pánu Drakovi Randu al’Thorovi! Zdrávas pán Drak! Světlo ozařuj pána Draka!“ Ticho, které následovalo, působilo ve srovnání s tím dvojnásob klidně.
Mezi mohutnými hranatými sloupy z mramoru s tak hustými modrými žilkami, až vypadal skoro černý, stálo víc Tairenů, než Rand čekal, řady pánů a paní země v nejlepších oděvech, se špičatými sametovými klobouky a kabátci s nabíranými pruhovanými rukávy, v barevných šatech s krajkovým okružím a těsně padnoucími čepečky, složitě vyšívanými či pošitými perlami nebo malými drahokamy.