Za nimi stáli Cairhieňané, v tmavém rouchu kromě barevných pruhů na prsou šatů či po kolena dlouhých kabátců. Čím víc pruhů v barvách toho kterého rodu, tím vyšší měl jejich nositel postavení, ale muži a ženy s pruhy od krku po pás či níže stáli za Taireny z očividně nižších rodů, se žlutou výšivkou místo zlaté nitě a v suknu místo v aksamitu. Nemálo cairhienských mužů mělo vyholené hlavy a napudrovaná čela. Všichni mladí muži to tak nosili.
Tairenové vypadali netrpělivě, byť nejistě. Tváře Cairhieňanů mohly být vytesány z ledu. Nedalo se říci, kdo zdravil a kdo ne, ale Rand tušil, že většina křiku pocházela z předních řad.
„Hodně z nich si přeje ti sloužit,“ zamumlal Meilan, když kráčeli po podlaze z modrých dlaždic s velkou zlatou mozaikou, zpodobňující vycházející slunce. Sledovala je vlna poklon.
Rand jen zavrčel. Oni mu chtějí sloužit? Nepotřeboval Moirain, aby mu řekla, že tihle menší šlechtici doufají zlepšit své postavení díky panstvím vyrvaným Cairhienu. Meilan a ostatních šest již nepochybně naznačili – pokud rovnou neslíbili – čí panství připadne komu.
Na protějším konci Velkého sálu stál sám Sluneční trůn umístěný na širokém pódiu z tmavomodrého mramoru. Dokonce i tady působila cairhienská sebekázeň, tedy přinejmenším na trůnu. Velké křeslo s těžkými lenochy se třpytilo zlacením a zlatým hedvábným brokátem, ale nějak působilo dojmem, že je kromě vycházejícího slunce s vlnitými paprsky, které bylo umístěno nad hlavou toho, kdo na něm seděl, cele tvořeno prostými svislými čarami.
Ten někdo měl být on, uvědomil si Rand dávno předtím, než dorazil k devíti stupňům na pódium. Aviendha tam vyšplhala s ním a Asmodean, jako jeho bard, směl rovněž nahoru, ale Sulin hbitě rozmístila ostatní Děvy kolem pódia a jejich nedbale držené oštěpy zabránily Meilanovi a ostatním vznešeným pánům pokračovat v cestě. Tairenům se na tvářích objevilo zoufalství. V sále bylo takové ticho, že Rand slyšel vlastní dech.
„Tohle patří někomu jinému,“ prohlásil nakonec. „Kromě toho jsem strávil v sedle moc dlouhou dobu, aby se mi takové tvrdé sedadlo líbilo. Přineste mi nějaké pohodlné křeslo.“
Na chvíli zavládlo zděšené ticho, pak se sálem rozneslo mumlání. Meilan se náhle zatvářil tak zamyšleně a tak rychle to zakryl, až se Rand málem rozesmál. Asmodean měl s tím mužem nejspíš pravdu. Asmodean sám si Randa prohlížel s jen tak tak zakrytým podezřením.
Chvíli trvalo, než s funěním přiběhl chlapík ve hvězdami pošitém kabátci, následován dvěma Cairhieňany v tmavých livrejích, nesoucích křeslo s vysokým opěradlem, vyložené hedvábím potaženými poduškami, a ukázal jim, kam ho mají postavit, přičemž se příliš často ustaraně ohlížel na Randa. Po nohách i opěradle křesla se táhly svislé zlacené čáry, ale před Slunečním trůnem vypadalo bezvýznamně.
Když tři sloužící ještě s klaněním couvali a předkláněli se s každým krokem, Rand většinu podušek odhodil stranou, vděčně se posadil a seanchanské kopí si položil přes kolena. Dával si však pozor, aby si neoddechl. Aviendha ho na to pozorovala příliš pozorně, a to, jak se Somara pořád dívala z ní na něj a zpátky, jen potvrdilo jeho podezření.
Přes problémy s Aviendhou a Far Dareis Mai však jeho slova většina přítomných očekávala stejnou měrou s dychtivostí i úzkostí. Aspoň oni vyskočí, když řeknu „žába", pomyslel si. Možná se jim to nebude líbit, ale udělají to.
S Moiraininou pomocí promyslel, co tady musí udělat. O něčem věděl, že je správné, i bez jejích rad. Bylo by dobré, kdyby tu byla a v případě potřeby mu našeptávala do ucha, místo aby Aviendha čekala na to, aby mohla dát znamení Somaře, jenže nemělo smysl čekat. Každý tairenský i cairhienský šlechtic ve městě byl určitě přítomen v sále.
„Proč se Cairhieňané drží neustále v pozadí?“ zeptal se nahlas. A dav šlechticů se zavlnil, jak si urozenci vyměňovali zmatené pohledy. „Tairenové přišli na pomoc, ale není důvod, aby se tu Cairhieňané drželi zpátky. Ať se všichni postaví podle svého postavení. Všichni.“
Bylo těžké poznat, zda jsou ohromenější Tairenové či Cairhieňané, i když Meilan vypadal, že je připraven spolknout vlastní jazyk, stejně jako ostatních šest vznešených pánů za ním. Dokonce i pomalejší Aracome zbělel ve tvářích. Za značného šoupání bot a poškubávání suknic a s mnoha ledovými pohledy na obou stranách poslechli, až byli v předních řadách samí muži a ženy s pruhy na prsou a v druhé bylo jen pár Tairenů. K Meilanovi a jeho druhům se u paty pódia připojilo dvakrát tolik cairhienských urozených pánů a paní, většinou prošedivělých, s pruhy od krku málem ke kolenům, i když „připojilo“ možná bylo to nejvhodnější slovo. Stáli tu ve dvou skupinkách, mezi nimiž byly celé tři kroky, a odvraceli od sebe zrak tak důrazně, že na sebe klidně mohli hrozit pěstmi a křičet. Všichni upírali zrak na Randa, a jestli byli Tairenové vzteky bez sebe, Cairhieňané byli ztělesněný ledový klid, jen s náznaky tání, bral-li Rand v potaz zvažující pohledy, které vrhali po něm.
„Všiml jsem si korouhví vlajících nad Cairhienem,“ pokračoval Rand, když pohyb ustal. „Je dobře, že tu visí tolik tairenských půlměsíců. Bez tairenského zrní by v Cairhienu nebyl nikdo živý, aby vytáhl vlajku nahoru, a bez tairenských mečů by se lidé z tohoto města, jež přežili dodnes – urození stejně jako prostí – učili poslouchat Shaidy. Tear si vysloužil tyto pocty.“ Teď se samozřejmě Tairenové nafoukli a začali zuřivě přikyvovat a ještě zuřivěji se usmívat, i když to vznešené pány určitě značně zmátlo, neboť to přišlo tak rychle po tom druhém. Co se toho týkalo, Cairhieňané pod pódiem se na sebe dívali dosti pochybovačně. „Ale já sám tolik praporů nepotřebuju. Ať zůstane jedna Dračí zástava, na nejvyšší věži ve městě, aby ji uviděl každý, kdo se přiblíží, avšak ostatní sundejte a místo nich vyvěste prapory Cairhienu. Toto je Cairhien, a vycházející slunce musí vlát hrdě. Cairhien má vlastní čest, kterou si podrží.“
Komnata vybuchla řevem tak náhle, že Děvy zvedly oštěpy, řevem, jenž se odrážel od stěny ke stěně. Sulin vmžiku dávala Děvám rozkazy prstovou řečí, ale polovina zvednutých závojů již byla zase dole. Cairhienští šlechtici jásali stejně hlasitě jako předtím lid v ulicích, tančili a mávali rukama jako Předbráníci na slavnosti. Ve všem tom hluku si právě Tairenové mlčky vyměňovali pohledy. Nevypadali rozzlobeně. Dokonce i Meilan vypadal hlavně nejistě, ačkoliv jako Torean a ostatní též užasle sledoval pány a paní z vysoce urozených rodů kolem sebe, tak chladně důstojné jen chvilku předtím, kteří nyní tančili a vyvolávali pána Draka.
Rand nevěděl, co který z nich vyčetl z jeho slov. – Rozhodně předpokládal, že oni v tom uslyší víc, než řekne, zvláště Cairhieňané, a možná dokonce to, že někteří uslyší, co skutečně měl na mysli, jenže na takovéto divadlo ho nic nepřipravilo. Cairhienské sebeovládání byla zvláštní věc, to dobře věděl, občas promísené s nečekanou otevřeností. Moirain byla v této záležitosti zdrženlivá i přesto, jak naléhavě se ho snažila všemu naučit. Většinou tvrdila, že když tato odměřenost povolí, může to být dost překvapivé. Překvapivé, to určitě.
Když jásot konečně utichl, začalo skládání přísah věrnosti. Meilan poklekl první, se staženou tváří, když se pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození zavazoval věrně sloužit a poslouchat. Byla to prastará formule, a Rand doufal, že by skutečně mohla některé přinutit přísahu dodržet. Jakmile Meilan políbil hrot seanchanského oštěpu, snaže se přitom zakrýt kyselý obličej tím, že si uhlazoval bradku, nahradila ho urozená paní Colavaere. Víc než jen hezká žena ve středních letech, jíž přes ruce spadla tmavě slonovinová krajka, když je pokládala mezi Randovy na oštěp, a s vodorovnými barevnými pruhy, které jí sahaly od vysokého krajkového límce po kolena, složila přísahu jasným, pevným hlasem s melodickým přízvukem, na nějž byl zvyklý od Moirain. Ve tmavých očích měla také něco z toho Moirainina zvažujícího pohledu, zvláště když při pukrleti, po kterém sestoupila ze stupňů, upřela zrak na Aviendhu. Nahradil ji Torean, jenž se při vyslovování přísahy silně potil, a jeho zase nahradil urozený pán Dobraine, s pátravým pohledem v zapadlých očích, jeden z těch mála starších mužů, co si vepředu oholil dlouhé, většinou šedivé vlasy, pak přišel Aracome a...