Jak procesí pokračovalo a šlechtici jeden po druhém poklekali, Cairhieňan po Tairenovi a po něm zas Cairhieňan, jak sám nařídil, byl Rand netrpělivý. Tohle všechno bylo nezbytně nutné, aspoň to tvrdila Moirain – a s ní souhlasil i hlásek v jeho hlavě, o němž věděl, že patří Luisi Therinovi – ale pro něj to bylo jenom zdržení. Musel mít jejich věrnost, byť jen na povrchu, aby mohl Cairhien začít zabezpečovat, a bylo třeba aspoň začít, než bude moci vyrazit proti Sammaelovi. A to já udělám! Ještě toho musím vykonat moc, abych mu mohl dovolit sekat mi po nohou z křoví! On zjistí, co to znamená, probudit Draka!
Nevěděl, proč ti před ním se začali potit a olizovat si rty, když poklekali a vykoktávali slova věrnosti. Ale on taky neviděl chladné světlo, které mu zaplálo v očích.
47
Cena lodi
Nyneiva dokončila ranní mytí, vytřela se dosucha a váhavě si natáhla čistou hedvábnou spodničku. Hedvábí nechladilo jako len, a i když slunce sotva vyšlo, horko ve voze ohlašovalo další spalující den. Kromě toho, ta věc byla střižená tak, až se skoro bála, že jí spadne v chumlu k nohám, když se víc nadechne. Aspoň však nebyla propocená z noci jako ta, co vyhodila.
Spánek jí narušovaly mnohé zneklidňující sny, sny o Moghedien, z nichž se náhle budila – a ty byly lepší než ty, z nichž se neprobudila – sny o Birgitte, jak po ní střílí šípy a nemíjí, sny o stoupencích proroka ženoucích se jako bouře zvěřincem, o tom, že navěky uvízla v Samaře, protože už nikdy nepřiplulo žádné plavidlo, o tom, že dorazila do Salidaru a zjistila, že tam velí Elaida. Nebo zase o Moghedien, také v Salidaru. Z toho se probudila s pláčem.
Všechno to byly oprávněné starosti, a docela přirozené. Tři noci zde již tábořili, aniž se objevila nějaká kocábka, tři dny, kdy umdlévala z horka a kdy musela stát se šátkem přes oči u toho proklatého dřevěného plotu. To stačilo, aby povolily nervy každému, i když si nemusel dělat starosti s tím, zda se snad k němu neblíží Moghedien. Ale ono taky to, že ta ženská věděla, že jsou u zvěřince, ještě neznamenalo, že je v Samaře najde. Na světě byly kromě těch, co se shromáždily tady, také další kočovné zvěřince. Vymýšlet si důvody, proč si nedělat starosti, však bylo snazší než si nedělat starosti.
Ale proč bych měla být nervózní kvůli Egwain? Namočila naříznutou větvičku do misky se solí a sodou, stojící na stolku vedle umyvadla, a začala si rázně drhnout zuby. Egwain se vynořila skoro v každém snu, křičela na ni, ale Nyneiva nemohla přijít na to, jak se do těch snů Egwain dostala.
Popravdě řečeno, nervozita a nedostatek spánku byly jen částí toho, proč měla dnes ráno tak ohavnou náladu. Ostatek byly jen takové maličkosti, ale byly skutečné. Kamínek v botě byl maličkost ve srovnání s useknutou hlavou, ale kamínek byl tady a popravčí špalek nemusel nikdy...
Nebylo možné vyhnout se vlastnímu odrazu, a vlasy jí volně visely na ramena, místo aby je měla slušně zapletené. Ať je kartáčovala, jak chtěla, jejich měděná barva nebyla nikdy o nic méně odporná. A ona až moc dobře věděla, že na posteli za ní leží ty modré šaty. Byly tak modré, že by i Cikánce zaslzely oči, a se stejně hlubokým výstřihem, jako měly ty původní červené, co teď visely na kolíku. Proto na sobě měla tu vachrlatě držící spodničku. Jedny takové šaty nestačily, alespoň ne podle Valana Lucy. Clarin pracovala na další dvojici v jedovatě žluté a šla řeč i o pruzích. Nyneiva o pruzích nechtěla ani slyšet.
Aspoň by mě ten chlap mohl nechat vybrat barvu, pomyslela si, pracujíc zuřivě s naříznutou větvičkou. Nebo Clarin. Ale to ne, on má své vlastní představy a nikdy se nezeptá. Ne Valan Luca. Díky jeho výběru barev občas zapomněla i na výstřihy. Měla jsem mu to hodit na hlavu! Přesto však věděla, že to neudělá. Birgitte se v těch šatech ukazovala, aniž by se v nejmenším červenala. – Ta ženská rozhodně vůbec nebyla jako v příbězích, co se o ní vyprávěly! Ne že by hodlala nosit tyhle hloupé šaty bez námitek jenom proto, že je nosila Birgitte. V žádném případě s tou ženou nesoutěžila. To jenom že... „Když už něco musíš dělat,“ zavrčela přes větvičku, „tak by sis na to raději měla zvyknout.“
„Co jsi říkala?“ zeptala se Elain. „Jestli chceš mluvit, tak si, prosím, vyndej tu věc z úst. Jinak vydáváš jen nechutné zvuky.“
Nyneiva si utřela bradu a zlostně se zamračila přes rameno. Elain seděla na své úzké posteli s nohama přitaženýma pod bradou a splétala si načerno obarvené vlasy do copu. Už na sobě měla své bílé spodky, celé pošité třpytkami, a sněhobílý živůtek s volánky z hedvábí, které bylo až příliš tenké. Flitry pokrytý bílý kabátek ležel vedle ní. Bílá. Také měla dvoje oblečení na vystoupení a třetí se dokončovalo, všechno v bílé, byť ne zcela čisté. „Jestli se chceš takhle oblíkat, Elain, tak bys neměla takhle sedět. Je to neslušný."
Druhá žena se náhle zamračila, ale nohy ve střevíčkách přece jenom položila na podlahu. A zvedla bradu tím svým nafoukaným způsobem. „Myslím, že se dnes dopoledne půjdu projít do města,“ utrousila chladně, stále pracujíc na svém copu. „Tenhle vůz je... příliš uzavřený.“
Nyneiva si vypláchla ústa a vyplivla vodu do umyvadla. Hlasitě. Vůz opravdu vypadal s každým dnem menší. Možná skutečně potřebovaly být co nejvíc z dohledu – byl to její nápad, jehož již začínala litovat – ale tohle začínalo být směšné. Tři dny zavřená s Elain, kdy vycházely pouze na vystoupení, pomalu působily jako tři týdny. Nebo tři měsíce. Nikdy předtím si neuvědomila, jak jedovatý jazyk ta Elain má. Musela připlout nějaká loď. Jakákoliv loď. Dala by v tom okamžiku všechny peníze schované v cihlové pícce, všechny klenoty, cokoliv, za to, aby dnes připlula nějaká loď. „No, to žádnou pozornost nepřitáhne, že? Ale možná potřebuješ nějakej pohyb. Nebo je to možná tím, jak ti ty spodky přiléhají k bokům.“
Elain zaplálo v modrých očích, bradu držela stále vysoko a tón měla chladný. „Včera v noci se mi zdálo o Egwain, mezitím, co mi vykládala o Randovi a Cairhienu – já si dělám starosti s tím, co se tam děje, i když ty ne – mezitím říkala, že se z tebe stává ukřičená ježibaba. Ne že bych si to já nutně myslela taky. Já bych byla řekla trhovkyně.“
„Teď mě poslouchej, ty protivná malá žábo! Jestli ne –“ Stále zamračená Nyneiva prudce zavřela pusu a potom se pomalu nadechla. S námahou promluvila docela vyrovnaným hlasem. „Tobě se zdálo o Egwain?“ Elain stroze kývla. „A ona mluvila o Randovi a Cairhienu?“ Mladší žena vyvrátila oči v přehnaném podráždění a dál se věnovala svému copu. Nyneiva se přinutila pustit z hrsti pramen měděné rudých vlasů a přinutila se i přestat myslet na to, jak naučí dědičku toho zatraceného Andoru troše obyčejné zdvořilosti. Jestli brzy nenajdou loď... „Jestli dokážeš myslet taky na něco jinýho než na to, jak ukázat ještě větší kus noh, než ukazuješ teď, tak by tě mohlo zajímat, že mně se o ní zdálo taky. Říkala, že Rand včera vybojoval u Cairhienu velký vítězství.“