„Možná předvádím své nohy,“ štěkla Elain a na lících jí naskočily rudé skvrny, „ale aspoň neukazuji svoje... Tobě se o ní zdálo taky?“
Porovnat si postřehy netrvalo dlouho, i když Elain dál předváděla svůj zmijí jazýček. Nyneiva měla dokonale dobrý důvod na Elain křičet a Elain se nejspíš zdálo o tom, jak se nosí před Randem ve svém flitry pošitém kostýmu, pokud ne bez něj. Říci něco takového byla prostá upřímnost. I tak začalo být rychle jasné, že Egwain jim oběma říkala ve snech to stejné, což ponechávalo jen málo prostoru pro pochyby.
„Pořád opakovala, že je skutečně tam,“ zamumlala Nyneiva, „ale já myslela, že se mi to jenom zdá.“ Egwain jim oběma opakovala dost často, že je možné mluvit s někým ve snu, ale nikdy neřekla, že to dokáže. „Proč jsem jí měla věřit? Totiž, tvrdila, že konečně poznala nějakej oštěp, co začal nosit, prej je to seanchanská práce. To je nesmysl.“
„Ovšem.“ Elain protivně zvedla jedno obočí. „Stejně jako je nesmysl, že jsme našly Cerandin a její s’redity. Musejí tu být další seanchanští uprchlíci, Nyneivo, a oštěpy jsou nejspíš to nejmenší, co tu po sobě zanechali.“
Proč ta ženská nedokáže povědět něco bez toho, aby v tom byl osten? „Všimla jsem si, jak moc jsi tomu věřila ty."
Elain si přehodila hotový cop přes rameno a pak znovu pohodila hlavou, povýšeně, jako přívažek. „Doufám, že je Rand v pořádku.“ Nyneiva si odfrkla. Egwain říkala, že bude potřebovat celé dny odpočívat, než bude zase na nohou, ale byl léčen. Druhá žena pokračovala: „Ještě ho nikdo nenaučil, že se nesmí přepínat. Copak neví, že ho může jediná síla zabít, když jí natáhne přespříliš, nebo ji spřádá, když je unavený? To je stejné pro něj jako pro nás.“
Takže ona chce změnit téma, co? „Třeba to neví,“ prohodila Nyneiva sladce, „poněvadž muži nemají žádnou Bílou věž.“ To jí připomnělo něco jiného. „Vážně myslíš, že to byl Sammael?“
Elain, chycená s ostrou odpovědí na jazyku, se na ni úkosem zamračila a potom si rozmrzele povzdechla. „To nám ale může být lhostejné, ne? My bychom ovšem měly myslet na to, že znovu použijeme prsten. Pro víc než jen schůzku s Egwain. Musíme toho tolik zjistit. Čím víc se naučím, tím víc vím, kolik toho ještě nevím.
„Ne, v žádném případě ne.“ Nyneiva sice skutečně nečekala, že by si druhá žena prsten z ter’angrialu přímo tady a právě v té chvíli vzala, přesto bezděčně popošla k cihlové pícce. „Už žádné výlety do Tel’aran’rhiodu pro žádnou z nás, kromě toho, když půjdeme za ní.“
Elain rovnou pokračovala, aniž by si jí zjevně všímala. Nyneiva klidně mohla mluvit sama pro sebe. „Nepotřebujeme přitom přece usměrňovat. Tím se neprozradíme.“ Na Nyneivu se nepodívala, ale v hlase se jí ozval kousavý podtón. Trvala na tom, že mohou používat jedinou sílu, budou-li opatrné. Co Nyneiva věděla, Elain jí to mohla právě za zády provádět. „Vsadím se, že když dnes v noci jedna z nás navštíví Srdce Kamene, Egwain tam bude. Přemýšlej, kdybychom s ní my mohly mluvit v jejích snech, tak bychom si už nemusely dělat starosti s tím, že v Tel’aran’rhiodu narazíme na Moghedien.“
„Tak ty si myslíš, že je tak snadný se to naučit?“ opáčila suše Nyneiva. „Kdyby jo, tak proč nás to už nenaučila? Proč to neudělala předtím?“ Ale nešlo jí to od srdce. To ona si dělala starosti kvůli Moghedien. Elain věděla, že je ta žena nebezpečná, ale bylo to jako vědět, že zmije je nebezpečná. Elain to věděla, ale Nyneiva byla uštknuta. A kdyby se dokázaly spojit, aniž by musely vstoupit do světa snů, bylo by to cenné i jinak, nejen že by se tím vyhnuly Moghedien.
V každém případě jí Elain stále nevěnovala pozornost. „Ráda bych věděla, proč tak trvala na tom, abychom to nikomu neprozradily. To nedává smysl.“ Chvíli si hryzala spodní ret. „A je tu ještě jeden důvod, proč s ní mluvit, jakmile to jen bude možné. Tenkrát mi to nedávalo žádný smysl, ale když se mnou posledně mluvila, zmizela v půlce věty. Teď si vzpomínám, že těsně předtím se najednou zatvářila překvapeně a polekaně.“
Nyneiva se zhluboka nadechla a přitiskla si obě ruce na břicho v marné snaze uklidnit náhle stažený žaludek. Podařilo se jí však mluvit vyrovnaně. „Moghedien?“
„Světlo, ty ale máš veselé myšlenky! Ne. Kdyby se Moghedien dokázala dostat do našich snů, tak bychom to, myslím, již zjistily.“ Elain se lehce zachvěla. Měla aspoň jakous takous představu, jak nebezpečná Moghedien je. „Nicméně to nebyl takový výraz. Byla vylekaná, ale na tohle ne dost.“
„Tak možná není v nebezpečí. Možná...“ Nyneiva se přinutila dát ruce k bokům a rozzlobeně stiskla rty. Jenže si nebyla jistá, proč se vlastně zlobí.
Odložit prsten, dát ho mimo dohled kromě při schůzkách s Egwain, byl dobrý nápad. Byl. Při kterékoliv výpravě do světa snů je mohla najít Moghedien, a držet se mimo její dosah byl velmi dobrý nápad. Nyneiva už věděla, že stojí proti přesile. To pomyšlení ji žralo, kdykoliv si na to vzpomněla, bylo to horší a horší, ale byla to prostá pravda.
A přece teď existovala možnost, že Egwain potřebuje pomoc. Malá možnost. To, že si dává řádný pozor na Moghedien, ještě neznamenalo, že tuto možnost podceňovala. A bylo docela možné, že po Randovi jde jeden ze Zaprodanců stejně osobně, jako Moghedien po ní a Elain. Z toho, co Egwain hlásila, o Cairhienu a o horách, byl cítit chlap, co vyzývá druhého, protože se cítí ukřivděný. Ne že by ji napadalo něco, co by se s tím dalo udělat. Ale Egwain...
Občas se Nyneivě zdálo, že zapomněla hlavní důvod, proč opustila Dvouříčí. Aby chránila mladé lidi ze své vesnice, kteří se chytili do sítí Aes Sedai. Ne že by byli o moc mladší než ona – jen o pár let – ale ten rozdíl vám připadá větší, když jste vesnická vědma. Ovšem, ženský kroužek v Emondově Roli zatím už určitě vybral jinou vědmu, ale tím to nebyla její vesnice o nic méně, ani její lidé. A v nejhlubším koutku duše tím nebyla o nic méně vědmou. Nějak se však ochrana Randa, Egwain, Mata a Perrina před Aes Sedai změnila na pomáhání jim přežít, a nakonec, aniž si uvědomila kdy či jak, dokonce i tento cíl byl zavalen jinými potřebami. Vstoupila do Bílé věže, aby se naučila, jak lépe Moirain svrhnout, ale tato touha se změnila ve žhavou touhu naučit se léčit. Dokonce i její odpor k tomu, jak se Aes Sedai pletou ostatním lidem do života, nyní existoval vedle její touhy se jednou z nich stát. Ne že by opravdu chtěla, ale byl to jediný způsob, jak se naučit, co se naučit chtěla. Všechno se tak nějak zamotalo jako jedna z těch aessedaiovských sítí, ona do ní byla také zapletena, a nevěděla, jak z ní ven.
Pořád jsem stejná, jako jsem vždycky byla. Já jim pomůžu, alespoň jak jen budu moct. „Dneska v noci,“ pronesla nahlas, „použiju prsten.“ Sedla si na postel a začala si natahovat punčochy. Silná vlna nebyla v tomhle horku nijak pohodlná, ale aspoň část těla bude mít slušně oblečenou. Pevné punčochy a pevné boty. Birgitte nosila brokátové střevíčky a pavučinové hedvábné punčochy, které rozhodně vypadaly chladivě. Důrazně tu myšlenku vyhnala z hlavy. „Jen abych se přesvědčila, že Egwainye v Kameni. Jestli tam nebude, tak se vrátím, a prsten už nepoužijeme dřív než při příští domluvené schůzce.“