Elain ji pozorovala tak upřeně, že si Nyneiva za punčochy popotahovala stále stísněněji. Ta žena neřekla ani slovo, ale její bezvýrazný pohled naznačoval, že Nyneiva možná lže. Aspoň Nyneiva to tak pochopila. Nijak nepomáhalo, že se jí na okraji vědomí zatřepetal nápad, že by mohla snadno zařídit, aby se při usínání prsten nedotýkal její kůže. Neexistoval žádný důvod věřit, že Egwain bude dnes v noci čekat v Srdci Kamene. Nikdy o tom vážně neuvažovala – ten nápad se jí v hlavě vynořil zcela spontánně – ale bylo to tady a ona měla díky němu problém podívat se Elain do očí. Co když se Moghedien skutečně bojí? Byl to jenom zdravý rozum, jakkoliv hořké bylo si to přiznat.
Udělám, co musím. Pevně potlačila rozechvělý žaludek. Když si přehazovala spodničku přes punčochy, již se těšila, jak si oblékne modré šaty a vypadne ven do toho vedra, jen aby unikla Elaininým očím.
Elain jí právě pomáhala s řadami knoflíčků na zádech – a mumlala si, že jí nikdo nepomáhal, jako by někdy někdo potřeboval pomoc se spodky – když se dveře vozu rozlétly a dovnitř vletěla vlna horkého vzduchu. Nyneiva polekaně nadskočila a zakryla si výstřih rukama dřív, než si to uvědomila. Když dovnitř vstoupila Birgitte místo Valana Lucy, snažila se Nyneiva předstírat, že si jenom upravovala okraj výstřihu.
Vyšší žena si uhladila stejné jasně modré hedvábí na bocích a se spokojeným úsměvem si přehodila černý cop přes nahé rameno. „Jestli chceš přitáhnout pozornost, tak si s tím nehraj. Je to moc nápadné. Jenom zhluboka dýchej.“ Předvedla to a zasmála se, jak se Nyneiva zamračila.
Nyneiva si dala práci, aby se ovládla. I když proč to dělá, to nevěděla. Neuměla si představit, že kdy cítila vinu nad tím, co se stalo. Gaidal Cain byl nejspíš rád, že se té ženy zbavil. A Birgitte začala nosit vlasy tak, jak chtěla. Ne že by to mělo s něčím co dělat. „Znala jsem ve Dvouříčí jednu takovou, jako jsi ty, Maerion. Calle znala každýho kupeckýho strážnýho jménem a před žádným z nich rozhodně neměla žádný tajemství.“
Birgitte ztuhl úsměv na rtech. „A já zase kdysi znala ženu jako ty. Mathena se taky na muže dívala svrchu, a dokonce nechala jednoho ubožáka popravit, že na ni náhodou narazil, když plavala nahá. Nikdy ji nikdo nepolíbil, dokud jí Zheres jeden polibek neukradl. Myslela bys, že poprvé objevila muže. Byla jím tak posedlá, že se musel Zheres odstěhovat do hor, aby jí unikl. Dávej si pozor na prvního muže, co tě políbí. Jeden musí dřív nebo později přijít.“
Nyneiva, se zaťatými pěstmi, vykročila k Birgitte. Nebo se o to pokusila. Mezi ně se totiž nějak dostala Elain se zdviženýma rukama.
„Obě toho okamžitě nechte,“ vyhrkla a obě si střídavě prohlížela stejně povýšeně. „Lini vždy říkala ‚čekání mění muže v medvědy ve stodole a ženy v kočky v pytli', ale vy dvě po sobě okamžitě přestanete chňapat! Už to nebudu déle snášet!“
K Nyneivině úžasu se Birgitte skutečně zapýřila a mrzutě zamumlala omluvu. K Elain, samozřejmě, ale omluva sama přišla jako překvapení. Birgitte se rozhodla držet se Elain – ona se schovávat nepotřebovala – ale po třech dnech na ni horko zjevně působilo stejně špatně jako na Elain. Nyneiva pak dědičce věnovala svůj nejmrazivější pohled. Podařilo se jí udržet vyrovnané rozpoložení, zatímco tu čekaly, zavřené jako v kurníku – to tedy ano – a Elain rozhodně neměla co mluvit.
„Takže,“ pokračovala Elain stále tím ledovým tónem, „máš nějaký důvod, proč jsi sem vrazila jako býk, nebo jsi prostě zapomněla, jak se klepe?“
Nyneiva otevřela pusu, aby řekla něco o kočkách – jen takovou mírnou připomínku – ale Birgitte ji předešla, byť ještě napjatějším hlasem.
„Tom a Juilin se vrátili z města.“
„Vrátili!“ vyjekla Nyneiva a Birgitte se na ni podívala, než se znovu obrátila k Elain.
„Tys je neposlala?“
„To tedy ne,“ ujistila ji Elain temně.
A byla venku ze dveří, s Birgitte za patami, než se Nyneiva zmohla na slovo. Nedalo se dělat nic jiného, než je následovat, i když si pro sebe vrčela. Elain by si neměla začít myslet, že tady dává rozkazy ona. Nyneiva jí pořád neodpustila, že se před muži příliš ukazuje.
Suché horko bylo venku snad ještě horší, přestože slunce stále ještě nevystoupilo nad plátěnou ohradu kolem zvěřince. Na čele jí vyrazil pot, než sestoupila ze schůdků, ale ona se pro jednou neošklíbla.
Oba muži seděli na trojnožkách u ohýnku, vlasy měli rozcuchané a jejich kabátce vypadaly, jako by se váleli v prachu. Tomovi zpod zchumlané látky, kterou si tiskl na hlavu, vytékal červený pramínek přes vějíř zaschlé krve, jenž mu pokrýval tvář a barvil i dlouhý bílý knír. Juilin měl nad okem purpurovou bouli velikosti slepičího vejce a coul silnou hůl ze světlého, rýhovaného dřeva držel rukou ovinutou zakrváceným obvazem. Ten jeho směšný kuželovitý červený klobouk, co ho měl posazený na temeni, vypadal, jako by mu ho pošlapali.
Podle hluku, který se ozýval za plátěnými stěnami, již koňáci poklízeli v klecích a Cerandin byla nepochybně se svými s’redity – k nim by se žádný z mužů nepřiblížil – ale jinak kolem povozů panoval vcelku klid. Petra bafal ze své fajfky s dlouhou troubelí, když pomáhal Clarin připravovat snídani. Dva z Chavanů studovali nějaký přístroj spolu s Muelin, hadí ženou, zatímco druhá dvojice si povídala se šesti akrobatkami, které Luca přetáhl od Sillie Cerano. Ženy tvrdily, že jsou sestry Murasakovy, i přes to, že se vzhledem a barvou lišily ještě víc než Chavanové. Jedna ze dvou povalujících se v barevném hedvábí s Brughem a Taerikem měla modré oči a téměř bílé vlasy a druhá pleť skoro stejně tmavou jako oči. Všechny ostatní již byly oblečené pro dnešní první vystoupení, muži byli do pasu nazí a měli barevné spodky, Muelin v průsvitných červených šatech a ladící těsné vestičce, Clarin v zelených, s vysokým límcem, pošitých flitry.
Tom a Juilin přitáhli jistou pozornost, ale naštěstí si nikdo nemyslel, že je nutné přijít se jich zeptat na zdraví. Možná to bylo tím, jak tu seděli jako spráskaní psi, se svěšenými rameny a očima upřenýma do země. Nepochybně věděli, že je čeká hubování, které z nich sedře kůži. Nyneiva to měla rozhodně v úmyslu.
Avšak Elain při pohledu na ně zalapala po dechu, rozběhla se k Tomovi a klekla si k němu. Všechen nedávný hněv se vypařil. „Co se stalo? Oh, Tome, tvoje hlava. To musí bolet. Tohle já nezvládnu. Nyneiva tě vezme dovnitř a podívá se na to. Tome, jsi už moc starý, aby ses zaplétal do takových rvaček.“
Tom ji rozhořčeně odháněl, jak jen to šlo, aby si přitom udržel obvaz na hlavě. „Nech to plavat, dítě. Už jsem si ublížil víc, když jsem spadl z postele. Tak necháš to být?“
Nyneiva nehodlala provádět žádné léčení i přes to, že rozzlobená byla dost. Rozkročila se před Juilinem s rukama v bok a výrazem nepřipouštějícím žádné nesmysly a vyžadujícím okamžitou odpověď. „Co tím myslíte, takhle se vytratit, aniž byste mi o tom řekli?“ Zrovna bylo dobře, že může dát Elain na srozuměnou, že ona tady nevelí. „Kdyby ti místo tý boule nad okem podřízli krk, jak bychom se dozvěděli, co se stalo? Neměli jste nejmenší důvod někam chodit. Vůbec žádnej! Hledání lodi už je zařízený.“