Juilin se na ni nahoru zamračil a posunul si klobouček do čela. „Zařízený, jo? Tak proto jste se tady vy tři začaly plížit kolem jako –?“ Zarazil se, když Tom hlasitě zasténal a zakymácel se.
Jakmile starý kejklíř uklidnil Elainino rozrušení námitkami, že to bylo jen takové píchnutí, že by klidně mohl jít na bál – a po Juilinovi vrhl významný pohled, o němž očividně doufal, že si ho ženy nevšimnou – Nyneiva obrátila nebezpečný pohled na tmavého Tairena, aby zjistila, jako co si myslel, že se tu plíží.
„Ještě dobře, že jsme šli,“ řekl jí místo toho lovec zlodějů sevřeným hlasem. „Samara je jako hejno pilounů kolem kusu krvavého masa. V každé ulici je tlupa lidí, co hledá temné druhy a každého, kdo není připravený zdravit proroka jako jediný pravý hlas Draka Znovuzrozeného.“
„Začalo to asi tak před třemi hodinami u řeky,“ vložil se mu do řeči Tom a s povzdechem se vzdal a nechal Elain, aby mu otřela obličej vlhkým hadříkem. Jejího mumlání si zřejmě nevšímal, což mu muselo dát dost práce, protože Nyneiva jasně slyšela „hloupý stařík“ a „potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral, než se necháš zabít“ mezi dalšími poznámkami pronášenými tónem stejnou měrou rozčileným jako laskavým. „Jak to začalo, to však nevím. Slyšel jsem, jak to hážou na Aes Sedai, na bělokabátníky, trolloky a všechny možný snad kromě Seanchanů, a kdyby znali jejich jméno, tak určitě i na ně.“ Trhl sebou, když Elain přitlačila. „Poslední hodinu jsme byli osobně dost zamíchaný v tom, jak se z toho dostat, než abychom stačili zjistit víc."
„Něco hoří,“ ozvala se Birgitte. Petra s manželkou si všimli, jak ukazuje, vstali a ustaraně se tím směrem zadívali. Směrem k městu se nad plátěnou ohradou zvedaly dva tmavé chocholy kouře.
Juilin vstal a podíval se Nyneivě do očí tvrdým pohledem. „Je čas jít. Možná budem na očích dost dlouho, aby nás Moghedien našla, ale pochybuju o tom. Lidi utíkají na všechny strany, na které to jde. Za další dvě hodiny to nebudou jenom dva požáry, bude jich padesát, a vyhnout se jí nám moc nepomůže, když nás dav roztrhá na kusy. Jakmile rozdupou všechno, co ve městě rozdupat půjde, obrátí se proti zvěřincům.“
„Nevyslovuj to jméno,“ vyjela Nyneiva ostře a zamračila se na Elain, která si toho však nevšimla. Prozradit mužům příliš byla téměř vždycky chyba. Potíž byla v tom, že měl Tairen pravdu, ale prozradit tohle muži příliš rychle byla také chyba. „Zvážím tvůj návrh, Juiline. Hrozně nerada bych utekla bez nějakýho důvodu, abych pak zjistila, že loď připlula těsně potý, co jsme odešli.“ Tairen na ni civěl, jako by se zbláznila, a Tom potřásal hlavou i přes to, že ho Elain držela, aby ho mohla omýt, ale postava, proplétající se mezi vozy, Nyneivě zlepšila náladu. „Třebas už připlula.“
Unův pomalovaný klípec a zjizvená tvář, uzel na temeni a meč na zádech vyvolaly lhostejné kývnutí od Petry a některých Chavanů, Muelin se při pohledu na něj zachvěla. Na všechny večerní návštěvy přišel sám, i když neměl co hlásit. To, že přišel teď, muselo něco znamenat.
Jako obvykle se zazubil na Birgitte, jakmile si jí všiml, a okázale vyvrátil oko nad jejím odhaleným poprsím, a ona se na něj jako obvykle zazubila a líně si ho prohlédla od hlavy k patě. Nyneivě však pro jednou nezáleželo na tom, jak hanebně se chovají. „Je tu loď?“
Unův úsměv pohasl. „Je tu jedna zatra-jedna loď,“ pronesl ponuře, „pokud vás na ni dostanu celý.“
„My víme všechno o těch bouřích. Patnáct Shienarců nás ale určitě dostane v pořádku skrz.“
„Tak vy víte o bouřích,“ zamumlal a pohlédl na Toma a Juilina. „A víte prokla – víte, že Masemovi lidi bojujou v ulicích s bělokabátníkama? Víte, že von zatra – že von nařídil svým lidem, aby Amadicii dobyli vohněm a mečem? Už jsou jich na druhý straně tý zat– ááágr! – řeky tisíce.“
„To je možný,“ odsekla Nyneiva pevně, „ale já čekám, že uděláš, cos slíbil. Jestli si vzpomínám, tak jsi slíbil, že budeš poslouchat mě.“ Poslední slovo maličko zdůraznila a významně se podívala na Elain.
Druhá žena předstírala, že si ničeho nevšimla, vstala se zakrvácenou látkou v ruce a svou pozornost věnovala Unovi. „Vždycky mi povídali, že Shienarci patří k nejudatnějším vojákům na světě.“ Ostří v jejím hlase se náhle změnilo v majestátní hedvábí a med. „Když jsem byla malá, slyšela jsem mnohokrát vyprávěl o shienarské udatnosti.“ Položila ruku Tomovi na rameno, ale pohled dál upírala na Una. „Stále si je pamatuji. Doufám, že si je budu moci pamatovat stále.“
Birgitte popošla blíž a začala Unovi masírovat šíji, přičemž mu hleděla rovnou do očí. To zamračené rudé oko na klípci ji zřejmě vůbec nevyvádělo z míry. „Tři tisíce let strážíte Mornu,“ prohodila mírně. Mírně. Byly to dva dny, co naposled takhle promluvila na Nyneivu! „Tři tisíce let a ani jediný krok zpět, který by nebyl desetkrát přeplacen krví. Tohle možná není Enkara či Sorallská plošina, ale já vím, co uděláte.“
„Cos to dělala?“ zavrčel Uno. „Četlas všecky ty proklatý dějiny o proklatejch Hraničních státech?“ Okamžitě sebou škubl a ohlédl se po Nyneivě. Bylo nezbytné mu sdělit, že od něj očekává naprosto čistý jazyk. Nesnášel to zrovna dobře, ale neexistoval jiný způsob, jak mu zabránit, aby nesklouzl zase zpátky ke své obvyklé mluvě, a Birgitte by se na ni neměla mračit. „Můžeš s nima promluvit?“ obrátil se na Toma a Juilina. „Jsou to prokl-hlupačky, že to chtějí zkusit.“
Juilin rozhodil rukama a Tom se zasmál nahlas. „Už jsi někdy potkal ženskou, co by poslechla rozumnou radu, když nechce?“ opáčil kejklíř. Zavrčel, protože Elain odtáhla obvaz a začala mu oťukávat ránu ve vlasech možná trošku silněji, než bylo nezbytné.
Uno potřásl hlavou. „No, jestli se mám nachytat, tak se asi nachytám. Poslouchejte ale tohle. Masemovi lidi našli loď – Říční had nebo tak nějak se jmenuje – asi hodinu potý, co přirazila, ale bělokabátníci ji zabavili. A to začalo tuhle malou rvačku. Špatná zpráva je, že bělokabátníci pořád držej přístav. Horší je, že Masema na tu loď nejspíš zapomněl – šel jsem ho navštívit, a on o lodích nechtěl ani slyšet. Dokáže mluvit jedině o věšení bělokabátníků a o tom, jak donutí Amadicii padnout před pánem Drakem na kolena, i kdyby měl celou zemi vypálit – ale nenamáhal se to sdělit všem svejm lidem. U řeky se bojovalo, a možná ještě bojuje. Dostat vás přes ty rvačky bude dost zlý, ale jestli se bojuje v přístavu, tak nic neslibuju. A jak vás mám dostat na loď, co maj v rukou bělokabátníci, to teda nevím.“ Zhluboka si vydechl a hřbetem zjizvené ruky si otřel zpocené čelo. Na jeho tváři byla patrná námaha dlouhé řeči bez klení.
Nyneiva by se nad jeho jazykem v této chvíli možná slitovala – kdyby nebyla příliš ohromená, aby dokázala promluvit. Musela to být shoda náhod. Světlo, říkala jsem, že dám za loď cokoliv, ale takhle jsem to nemyslela. Ne takhle! Nevěděla, proč na ni Elain a Birgitte hledí s tak prázdnými výrazy. Věděly všechno, co ona, a ani jedna takovou možnost nenanesla. Tři muži si vyměnili zamračené pohledy. Očividně si uvědomovali, že se něco děje, a stejně očividně netušili, oč jde, za což Nyneiva děkovala Světlu. Mnohem lepší bylo, když nevěděli všechno.