Musela to být jen shoda okolností.
Na jednu stranu byla víc než šťastná, že se může soustředit na dalšího muže, jenž se proplétal mezi vozy. Poskytlo jí to záminku odtrhnout oči od Elain a Birgitte. Na druhou stranu jí při pohledu na Galada spadlo srdce rovnou do střevíců.
Měl na sobě docela prostý hnědý oděv a plochou sametovou čapku místo svého bílého pláště a leštěné zbroje, avšak meč u boku mu nechyběl. Ještě u vozů nebyl a jeho tvář účinkovala přímo dramaticky. Muelin bezděčně popošla směrem k němu a dvě štíhlé akrobatky se s otevřenou pusou předklonily. Chavanové očividně upadli v zapomnění, kvůli čemuž se mračili. Dokonce i Clarin si uhladila šaty, když si ho všimla, dokud si Petra nevyndal fajfku z úst a něco jí neřekl. Ona pak se smíchem došla k místu, kde seděl, a přivinula si jeho tvář ke svému poprsí. Nicméně dál sledovala Galada nad manželovou hlavou.
Nyneiva neměla náladu, aby se nechala ovlivňovat hezkou tváří. Skoro ani nezačala rychleji dýchat. „Tos byl ty, že jo?“ chtěla vědět, ještě než k ní vůbec došel. „To tys zabral Říčního hada, že jo? Proč?"
„Říční zmiji,“ opravil ji a nevěřícně si ji prohlížel. „To tys mne požádala, abych ti zabezpečil dopravu.“
„Neprosila jsem se tě, abys začal pouliční bouře!“
„Bouře?“ přisadila si Elain. „Válku. Vpád. Všechno to začalo kvůli tomuhle plavidlu.“
Galad odpověděl naprosto klidně. „Dal jsem Nyneivě své slovo, sestřičko. Mou první povinností je vypravit tě bezpečně na cestu do Caemlynu. A Nyneivu, samozřejmě. Děti s tím prorokem musely stejně dříve či později začít bojovat.“
„Nemohls nám prostě jen dát vědět, že dorazila loď?“ zeptala se Nyneiva unaveně. Muži a jejich slovo. Občas to bylo všechno velmi obdivuhodné, avšak měla poslouchat, když Elain říkala, že Galad udělá to, co považuje za správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží.
„Nevím, nač chtěl prorok tu loď, ale pochybuji, že to bylo proto, abyste se mohly přepravit po řece.“ Nyneiva sebou škubla. „Kromě toho jsem zaplatil kapitánovi vaši přepravu, když ještě vykládal náklad. O hodinu později za mnou přišel jeden ze dvou mužů, které jsem tam nechal, aby zabezpečili, že neodpluje bez vás, a sdělil mi, že ten druhý muž je mrtev a prorok zabral loď. Nechápu, proč jste tak rozčilené. Chtěly jste loď, potřebovaly jste loď a já vám jednu sehnal.“ Zamračil se a obrátil se k Tomovi a Juilinovi. „Co je to s nimi? Proč na sebe pořád tak zírají?“
„Ženské,“ odtušil prostě Juilin a dostal za svou námahu pohlavek od Birgitte. Zlostně se na ni zamračil.
„Střečci dneska ošklivě štípou,“ zazubila se na něj, a jeho zamračení se změnilo v nejistotu, když si upravoval klobouk.
„Můžem tady sedět celej den a probírat, co je správný a co špatný,“ ozval se Tom, „nebo můžem nasednout na tu loď. Přeprava už byla zaplacená a zpátky se ty peníze stejně dostat nedají.“
Nyneiva sebou škubla podruhé. Ať to myslel jakkoliv, ona věděla, jak to slyšela.
„Cestou k řece by se mohly objevit problémy,“ poznamenal Galad. „Tyto šaty jsem si vzal, protože děti Světla nejsou v Samaře právě oblíbené, ale dav se může upnout na kohokoliv.“ Pochybovačně si prohlédl Toma s jeho bílými vlasy a dlouhými bílými kníry, a Juilina jen o málo méně pochybovačně – i celý rozcuchaný vypadal Tairen dost tvrdě, aby s ním šly zatloukat kůly – a pak se obrátil k Unovi. „Kde je tvůj přítel? Další meč by mohl být užitečný, než se dostaneme k mým mužům."
Unův úsměv byl vskutku ohavný. Bylo zcela jasné, že mezi nimi nepanuje o nic větší náklonnost než při prvním setkání. „Je někde poblíž. A možná jeden dva další. Doprovodím je na loď, jestli ji tvoji bělokabátníci dokážou udržet. I jestli nedokážou.“
Elain otevřela ústa, ale rychle promluvila Nyneiva. „Tak dost, oba dva!“ Elain by jenom znovu zkoušela ta svoje medová slovíčka. Mohlo to fungovat, avšak jí se chtělo ječet. Chtěla kvůli něčemu vybuchnout, kvůli čemukoliv. „Musíme si pospíšit.“ Měla uvážit, když vyslala dva šílence za stejným cílem, co by se mohlo stát, když oba zasáhnou najednou. „Uno, sežeň zbytek svých mužů, jak nejrychleji to zvládneš.“ Snažil se jí sdělit, že už všichni čekají na druhé straně zvěřince, ale ona se hnala dál. Byli to šílenci, oba dva. Všichni muži byli šílení! „Galade, ty –“
„Vstávat a honem!“ přerušil její slova Lucův křik. Luca sám pokulhával v poklusu mezi vozy a na tváří se mu vybarvovala pěkná modřina. Šarlatovou pláštěnku měl ušmudlanou a potrhanou. Vypadalo to, že Tom a Juilin nebyli jediní, kdo si vyrazil do města. „Brughu, běž říct koňákům, ať zapřáhnout koně! Plátno tu musíme nechat,“ při těch slovech se šklebil, „ale do hodiny chci být na cestě! Andayo, Kuan, vytáhněte svý sestry! Vzbuďte všechny, co ještě spí, a jestli se umývají, tak jim řekněte, ať se oblíknou špinavý nebo přijdou nahý! Honem, leda byste se chtěli přihlásit k prorokovi a napochodovat do Amadicie! Chin Akima už přišel o hlavu spolu s polovinou svejch účinkujících, a Silliu Cerano a tucet jejích lidí nemilosrdně zmrskali, že byli moc pomalí. Pohyb!“ Tou dobou už všichni kromě těch kolem Nyneivina vozu běhali jako splašení.
Luca zpomalil, když se přiblížil, a ostražitě si prohlížel Galada. A taky Una, i když jednookého muže už viděl dvakrát předtím. „Nano, chci si s tebou promluvit,“ řekl tiše. „O samotě.“
„My s váma nepojedeme, mistře Luco,“ sdělila mu.
„O samotě,“ zopakoval, popadl ji za loket a odvlekl pryč.
Nyneiva se ohlédla, aby ostatním řekla, že se do toho nemají plést – a zjistila, že to není nutné. Elain a Birgitte již spěchaly k plachtové stěně, obklopující zvěřinec, a čtyři muži se jen tu a tam ohlédli po ní a po Lucovi a jinak byli cele zabráni do rozhovoru. Nyneiva si hlasitě odfrkla. Byli to vskutku skvělí muži, dívali se, jak vlečou pryč ženu, a nehnuli prstem.
Vytrhla ruku z Lucova sevření a kráčela vedle Lucy tak rychle, až jí hedvábné suknice šustily, čímž podtrhovaly její znechucení. „Předpokládám, že chceš svoje peníze, když teď odcházíme. No, dostaneš je. Sto zlatejch marek. I když jsem si myslela, že bys nám měl odpustit něco za vůz a koně, co tu necháme. A za to, co jsme si přinesli. Rozhodně jsme zvýšili počet diváků. Morelin a Juilin se svým chozením po laně, já se šípama a Tom –“
„Copak ty si myslíš, že chci to zlato, ženská?“ otočil se k ní prudce. „Kdyby ano, tak jsem o ně požádal v den, co jsme překročili řeku! Řekl jsem si? Napadlo tě vůbec, proč ne?“
Nyneiva proti své vůli couvla a vážně zkřížila ruce na prsou. A okamžitě si přála, aby to nebyla udělala. Tento postoj zdůrazňoval, co odhalovala. Umíněně nechala ruce tam, kde byly – nehodlala připustit, aby si myslel, že je vyvedená z míry, zvlášť proto, že byla – ale on kupodivu dál upíral oči do jejích. Možná byl nemocný. Předtím si ještě nikdy nenechal pohled na její poprsí ujít, a jestli Valana Lucu nezajímal její výstřih ani zlato... „Jestli nejde o zlato, tak o čem chceš se mnou mluvit?“
„Celou cestu od města sem,“ začal pomalu, „jsem pořád myslel na to, že teď konečně odejdeš.“ Nyneiva odmítla znovu couvnout, i když se tyčil nad ní a napjatě se na ni díval. „Nevím, před čím utíkáš, Nano. Občas tvýmu příběhu skoro věřím. Aspoň Morelin má rozhodně vznešený způsoby. Tys ale nikdy nedělala komornou urozený paní. Těch posledních pár dní jsem tak trochu čekal, že vás dvě najdu, jak se válíte po zemi a rvete si vlasy. A možná že při tom bude taky Maerion.“ Musel si všimnout něčeho v jejím výraze, protože si odkašlal a rychle mluvil dál. „Chci říct, že dokážu najít někoho jinýho, na koho by mohla Maerion střílet. Ty vážně křičíš nádherně, každej by si myslel, že jseš vážně hrůzou bez sebe, ale –“ Znovu si odkašlal, ještě chvatněji, a couvl. „Snažím se tu říct, že chci, abys zůstala. Tam venku je celej širej svět, tisíce městeček, co čekají na takovej zvěřinec, jako je ten můj, a ať už tě honí kdokoliv, u mě tě nikdy nenajde. Pár Akomových lidí a některý ze Silliiných, co je nedonutili napochodovat přes řeku – přijdou ke mně. Zvěřinec Valana Lucy bude ten největší, jakej svět kdy viděl.“