„Zůstat? Proč bych měla zůstávat? Hned na začátku jsem ti řekla, že chceme jenom do Ghealdanu, a na tom se nic nezměnilo.“
„Proč? No, abys mi rodila děti, samozřejmě.“ Uchopil její ruku do svých. „Nano, tvoje oči mi vysávají duši, tvoje rty mi zapalují srdce, z tvých ramen se mi zrychluje tep, tvoje –“
Nyneiva mu rychle skočila do řeči. „Ty si mě chceš vzít?“ vyhrkla nevěřícně.
„Vzít?“ Luca zamrkal. „No... ehm... ano. Ano, ovšem.“ Jeho hlas znovu získal na síle a on si přitiskl její prsty ke rtům. „Sezdají nás v prvním městě, kde to dokážu zařídit. Ještě nikdy jsem žádnou ženu nepožádal, aby si mě vzala.“
„Tomu docela věřím,“ pravila chabě. Chtělo to jistou námahu, uvolnit si ruku. „Jsem si vědomá tý pocty, mistře Luco, ale –“
„Valane, Nano. Valane.“
„Ale musím odmítnout. Jsem už zasnoubená.“ No, jistým způsobem byla. Lan Mandragoran mohl svůj pečetní prsten považovat jen za dárek, ale ona to viděla jinak. „A odcházím.“
„Měl bych tě svázat do rance a vzít s sebou.“ Špína a trhliny trochu pokazily nabubřelé zamávání pláštěnkou, když se narovnával. „S trochou času bys na toho chlápka zapomněla.“
„Zkus to, a já řeknu Unovi, takže si budeš přát, aby tě jen nasekal do buřtů.“ Ani po tomhle ten hlupák nesplaskl. Nyneiva ho důrazně píchla prstem do prsou. „Ty mě neznáš, Valane Luco. Nic o mně nevíš. Moji nepřátelé, ti, cos tak lehce pustil z hlavy, by tě donutili, aby ses stáhl z kůže a zatančil si bez ní, a ty bys byl ještě vděčnej, kdyby to bylo to jediný, co by ti udělali. Takže. Já odcházím a nemám čas poslouchat ty tvoje žvásty. Ne, už nic neříkej! Jsem rozhodnutá a ty to nezměníš, takže klidně můžeš přestat blábolit.“
Luca si těžce povzdechl. „Ty jsi pro mě jediná vhodná žena, Nano. Ať se ostatní muži rozhodnou pro nudný lichotnice s těmi jejich plachými vzdechy. Muž by měl vědět, že musí projít ohněm a zkrotit holejma rukama lvici pokaždý, když k ní přijde. Každej den dobrodružství a každou noc...“ Svým úsměvem si málem vysloužil pár pohlavků. „Já si tě zase najdu, Nano, a ty se rozhodneš pro mě. Vím to tady.“ Teatrálně se udeřil do prsou a pláštěnkou zavířil ještě okázalejším způsobem. „A ty to víš taky, moje nejdražší Nano. Ve svým krásným srdíčku to víš.“
Nyneiva nevěděla, jestli má potřást hlavou nebo zírat s otevřenou pusou. Muži byli šílení. Všichni.
Trval na tom, že ji doprovodí k vozu, a držel ji za ruku, jako by byli na plese.
Elain, kráčející mezi koňáky běžícími pro koně a v hluku pokřikujících mužů, řičících koní, bručících medvědů a kašlajících levhartů, se přistihla, že si v duchu mručí tak, že by se za to žádné z těch zvířat nemuselo stydět. Nyneiva neměla právo vykládat jí něco o tom, že ukazuje nohy. Ona viděla, jak se ta ženská narovnala, když se objevil Valan Luca. A taky začala zhluboka dýchat. Vlastně kvůli Galadovi taky. Nebylo to tak, že by Elain ty spodky nosila ráda. Byly pohodlné, pravda, a chladnější než suknice. Chápala, proč se Min rozhodla nosit mužské šaty. Skoro. Byl tu jen problém, jak se dostat přes pocit, že kabátec jsou vlastně šaty, které vám skoro nezakrývají boky. Zatím se jí to tak tak dařilo. Ne že by to hodlala prozradit Nyneivě, jí s tím jejím zmijím jazykem. Ta ženská si měla uvědomit, že Galadovi nebude záležet na tom, kolik bude stát, aby dodržel svůj slib. A ne že by jí to Elain o něm neříkala dost často. A ještě do toho zaplést proroka! Nyneiva musela jednat, aniž by se zamyslela nad tím, co dělá.
„Říkala jsi něco?“ zeptala se Birgitte. Suknice měla přehozené přes ruku, aby jí stačila, a nestydatě ukazovala nohy od modrých brokátových střevíčků až hodně vysoko nad kolena, a ty průsvitné hedvábné punčochy nezakrývaly ani tolik co spodky.
Elain se na místě zastavila. „Co si myslíš o tom, jak jsem oblečená?“
„Umožňuje ti to svobodu pohybu,“ řekla druhá žena uvážlivě. Elain kývla. „Ovšem je dobře, že nemáš moc velký zadek, jak jsou těsné –“
Elain zuřivě vyrazila dál a prudce si popotahovala kabátec dolů.
Nyneivin jazyk zdaleka neměl na Birgittin. Skutečně měla vyžadovat nějaký slib poslušnosti, či aspoň nějakou ukázku vhodné úcty. Až přijde pravý čas spojit se s Randem, bude si na to muset vzpomenout. Když ji Birgitte dohonila, s kyselým obličejem, jako by ji něco dohánělo skoro za hranice trpělivosti, ani jedna nepromluvila.
Oblečená v zelených flitrech, světlovlasá Seanchanka používala bodec k navádění mohutného s’reditího býka, který hlavou tlačil těžký vůz s klecí černohřívého lva. Koňák v ošuntělé kožené vestě držel oj a otáčel vůz kolem, takže bude snazší připojit spřežení. Lev přecházel sem a tam, švihal ocasem a občas drsně zakašlal, což znělo jako začátek řvaní.
„Cerandin,“ řekla Elain, „musím s tebou mluvit.“
„Za chviličku, Morelin, měj strpení.“ Jak tak byla soustředěná na šedé zvíře s kly, mluvila tak rychle a šišlavě, že jí skoro nebylo rozumět.
„Hned, Cerandin. Nemáme moc času.“
Ale ta žena s’redita nezastavila, dokud koňák nezavolal, že vůz je otočený správně. Pak se netrpělivě optala: „Co potřebuješ, Morelin? Máme ještě moc práce. A ráda bych se převlékla. Tyhle šaty se nehodí na cesty.“ Zvíře trpělivě čekalo za ní.
Elain lehce stiskla rty. „Odcházíme, Cerandin.“
„Ano, já vím. Ty bouře. Takové věci by se neměly dovolovat. Jestli nám chce ten prorok ublížit, tak zjistí, co Mer a Sanit dokážou.“ Otočila se a poškrábala bodcem Mera na vrásčité pleci. On jí na oplátku položil dlouhý nos na rameno. „Chobot", tak to Cerandin nazývala. „Někteří dávají v bitvě přednost loparům nebo grolmům, ale správně použitý s’redit –“
„Buď už zticha a poslouchej,“ zarazila ji Elain důrazně. Dalo jí práci, udržet si důstojnost, když se Seanchanka chovala tupě a Birgitte stála se zkříženýma rukama opodál. „Teď nemyslím zvěřinec. Myslím sebe, Nanu a tebe. Nasedneme na loď. Za pár hodin budeme navždy z prorokova dosahu.“
Cerandin pomalu zavrtěla hlavou. „Pouze málo říčních plavidel může přepravovat s’redity, Morelin. I kdybys takové našla, co by dělali? Co bych dělala já? Nemyslím, že bych si sama dokázala vydělat tolik, kolik dostanu u mistra Lucy, dokonce i kdybys ty chodila po provaze a Maerion střílela z luku. A Tom by asi mohl žonglovat. Ne. Ne, bude lepší, když zůstaneme s cirkusem.“
„S'redity budeš muset nechat tady,“ připustila Elain, „ale jsem si jistá, že se o ně mistr Luca postará. Nebudeme vystupovat, Cerandin. Už to není nutné. Tam, kam já jdu, jsou lidé, kteří se rádi dozvědí o...“ Uvědomovala si, že opodál stojí jeden koňák, hubený chlapík s nepřiměřeně cibulovitým nosem, a je dost blízko, aby je slyšel. „O tom, odkud jsi. Mnohem víc, než jsi nám zatím řekla.“ Ne, neposlouchal. Mlsně se olizoval. Střídavě na Birgittin výstřih a její nohy. Elain se na něj dívala, dokud se jeho drzý úšklebek nevytratil a on se spěšně nevydal za svými povinnostmi.