Cerandin znovu zavrtěla hlavou. „To mám nechat Mera, Sanit a Nerina, aby se o ně starali muži, kteří se k nim bojí přiblížit? Ne, Morelin. My zůstaneme s mistrem Lucou. Ty taky. Je to mnohem lepší. Vzpomínáš, jak ucourané jste byly v ten den, co jste přišly? K tomu se nechceš vrátit.“
Elain se zhluboka nadechla a přistoupila pomalu blíž. Nikdo kromě Birgitte nebyl dost blízko, aby ji slyšel, avšak ona nechtěla hloupě riskovat. „Cerandin, moje pravé jméno je Elain z rodu Trakandů, dědička Andoru. Jednoho dne nepochybně budu královnou Andoru.“
Vzhledem k tomu, jak se tato žena chovala první den, a víc než to, vzhledem k tomu, co jim vyprávěla o Seanchanu, by tohle mělo stačit, aby to udusilo veškerý odpor. Cerandin se jí místo toho podívala přímo do očí. „V den, kdy jsi přišla, jsi tvrdila, že jsi urozená paní, ale...“ Špulíc rty shlédla na Elaininy spodky. „Jsi velmi dobrá provazochodkyně, Morelin. S trochou cviku bys mohla být dost dobrá, abys jednou mohla vystupovat před císařovnou. Každý má své místo a každý patří na své místo.“
Elain chvíli jen němě pohybovala rty. Cerandin jí nevěří! „Už jsem promarnila dost času, Cerandin.“
Natáhla k ní ruku, aby ji v případě potřeby odtáhla, ale Cerandin ji chytila za zápěstí a otočila, a Elain se s vyjeknutím a vykulenýma očima postavila na špičky a jen přemýšlela, jestli se jí dřív zlomí zápěstí či jí paže vyklouzne z kloubu. Birgitte tam jen tak stála s rukama zkříženýma na prsou a měla dokonce tu drzost tázavě zvednout obočí!
Elain zaskřípala zuby. Ona o pomoc nepožádá. „Pusť mě, Cerandin,“ dožadovala se a přála si, aby nemluvila tolik udýchaně. „Řekla jsem, pusť mě!“
Cerandin po chvíli poslechla a ostražitě ustoupila. „Jsi přítelkyně, Morelin, a vždycky budeš. Mohla bys být paní, jednou. Máš chování, a když přitáhneš nějakého urozeného pána, mohl by si tě vzít jako jednu ze svých asa. Asa se občas stane manželkou. Jdi se Světlem, Morelin. Musím ještě dokončit tu práci.“ Zvedla bodec, Mer kolem něj obtočil chobot a nechal se od ní neohrabaně odvést pryč.
„Cerandin,“ vyjela Elain ostře. „Cerandin!“ Světlovlasá žena se však neohlédla. Elain se zamračila na Birgitte. „To jsi mi tedy vskutku pomohla,“ zavrčela a vyrazila pryč dřív, než druhá žena stačila odpovědět.
Birgitte ji dohonila a zařadila se vedle ní. „Z toho, co jsem slyšela a co jsem viděla, jsi strávila značné množství času tím, že jsi tu ženu učila, že má páteř. To jsi čekala, že ti pomůžu jí to zase sebrat?“
„Já se o nic takového nepokoušela,“ zamumlala Elain. „Snažila jsem se o ni postarat. Je daleko od domova, cizinka, kamkoliv přijde, a jsou tu lidé, kteří by s ní dobře zacházeli, kdyby zjistili, odkud pochází.“
„Mně se zdá, že se o sebe dokáže docela dobře postarat sama,“ podotkla Birgitte suše. „Ale to jsi ji asi naučila taky. Možná byla bezmocná, než jsi ji našla.“ Elainin upřený pohled po ní sklouzl jako led po teplé oceli.
„Jenom jsi tam stála a koukala ses na ni. Ty máš být můj...“ Rozhlédla se kolem. Byl to jenom letmý pohled, ale několik koňáků rychle sklonilo hlavu, „můj strážce. Máš mi pomáhat se bránit, když nemůžu usměrňovat.“
Birgitte se také rozhlédla kolem dokola, avšak naneštěstí nebyl poblíž nikdo, kdo by ji přiměl držet jazyk za zuby. „Budu tě bránit, až budeš v nebezpečí, ale když ti hrozí jenom to, že tě někdo přehne přes koleno, protože se chováš jako rozmazlený děcko, tak rozhodnu, jestli není snad lepší, abys dostala pořádnou lekci, která by tě příště mohla ušetřit toho stejnýho nebo i něčeho horšího. Říkat jí, že jsi dědička trůnu! No tohle! Jestli se máš stát Aes Sedai, měla bys radši začít cvičit, jak pravdu ohnout, ne ji rozbít na střepy.“
Elain civěla s otevřenými ústy. Teprve když si zakopla o vlastní nohy, zmohla se na to, aby řekla: „Ale já jsem!“
„Když to říkáš,“ utrousila Birgitte a zakoulela očima na ty flitry pošité spodky.
Elain si nemohla pomoci. Nyneiva zacházela se svým jazykem jako s jehlou, Cerandin byla umíněná jako dva mezci a teď tohle. Zvrátila hlavu dozadu a zoufale zaječela.
Když ten zvuk utichl, zdálo se, že se zvířata ztišila. Kolem stáli koňáci a zírali na ni. Elain je chladně ignorovala. Teď už se jí nic nemohlo dostat pod kůži. Byla chladná jako led a naprosto dokonale se ovládala.
„To jsi křičela o pomoc,“ zeptala se Birgitte s hlavou nakloněnou na stranu, „nebo máš snad hlad? Asi bych ti mohla najít kojnou v –“
Elain odkráčela s prsknutím, za které by se nemusel stydět ani levhart.
48
Loučení
Když byla zpátky ve voze, převlékla se Nyneiva do slušných šatů, přičemž jen párkrát rozčileně zanadávala, že si musí knoflíčky na jedněch šatech rozepínat a na druhých zapínat sama. Prosté šedé sukno, dobře střižené, ale nijak přehnaně zdobené, projde bez poznámek téměř kdekoliv, jenže bylo značně teplejší. Přesto bylo dobré mít na sobě zase slušný oděv. A jaksi zvláštní, jako by na sobě měla příliš mnoho látky. Muselo to být tím vedrem.
Rychle poklekla před cihlovou píckou s plechovým komínem a otevřela železná dvířka vedoucí k jejich cennostem.
Zkroucený kamenný prsten rychle spočinul v jejím kapsáři vedle Lanova těžkého pečetního prstenu a jejího zlatého Velkého hada. Malá zlacená kazetka s drahokamy, kterou jim darovala Amathera, přišla do koženého tlumoku k pytlíčkům s bylinkami, které sebrala v Mardecinu Rondě Macurové, a malému hmoždíři a paličce pro jejich úpravu. Pytlíčky prohmatala, jen aby si připomněla, co v každém z nich je, od všehoje po ten strašlivý ločidlový kořen. Do tlumoku šly i pověřovací listiny a tři ze šesti měšců, z nichž ani jeden nebyl tak plný, jako býval, poté, co zaplatily zvěřinci cestu do Ghealdanu. Lucu možná sto marek nezajímalo, ale na výdaje si vybíral klidně. K prstenům se připojil jeden z dopisů, opravňujících nositelce konat, cokoliv se jí zachce, jménem amyrlinina stolce. Do Samary dorazily jen nejasné zprávy o nějakých potížích v Tar Valonu. Ještě by se dopis mohl hodit, i když byl podepsán Siuan Sanche. Tmavou dřevěnou krabičku nechala, kde byla, vedle dalších tří měšců, stejně jako hrubý konopný pytel s a’damem – toho se rozhodně nechtěla ani dotknout – a stříbrný šíp, který Elain našla oné noci, kdy došlo k tomu katastrofálnímu setkání s Moghedien.
Chvíli se na šíp mračila a uvažovala o Moghedien. Bylo nejlepší udělat všechno nezbytné, aby se jí vyhnula. Bylo. Jednou jsem ji porazila! A podruhé skončila pověšená jako klobása v kuchyni. Nebýt Birgitte... Ona se rozhodla sama. Ta žena to řekla a byla to pravda. Mohla bych ji porazit znovu. Mohla. Ale kdyby se mi to nepodařilo... Kdyby se jí to nepodařilo...
Jen se snažila vyhnout jelenicovému váčku nacpanému až úplně dozadu, a věděla to, i když váček a pomyšlení na to, že s Moghedien prohraje znovu, byly úplně stejně příšerné věci. Nyneiva se zhluboka nadechla, nesměle natáhla ruku, dotkla se tkanic a poznala, že se mýlila. Jako by jí ruku zalilo zlo, silnější než kdy předtím, jako by se Temný skutečně snažil prorazit skrze zámek cuendillaru uvnitř. Mnohem lepší bylo celý den přemýšlet o porážce od Moghedien. Mezi myšlenkou a skutečností byl nebetyčný rozdíl. Musela si to jenom představovat – v Tanchiku žádný podobný pocit neměla – ale přála si, aby to mohla nechat nést také Elain. Nebo to nechat tady.