Přestaň se chovat hloupě! řekla si pevně. Drží to věznici Temného zavřenou. Jenom se necháváš unášet představami. Ale přesto váček pustila jako týden starou krysu do červených šatů, které jí nechal ušít Luca, zavinula jej a nemálo spěšně onu věc bezpečně zavázala. Hedvábný balíček přišel doprostřed rance se šaty, který brala s sebou pod dobrým šedým cestovním pláštěm. Vzdálenost pár coulů stačila, aby pocit temné bezútěšnosti zmizel, ale ona si pořád chtěla umýt ruce. Kdyby jen nevěděla, že je to tam. Chovala se hloupě. Elain by se jí vysmála, a Birgitte taky. A právem.
Vlastně šaty, které chtěla vzít s sebou, se vešly do dvou ranců, a ona litovala každého stehu, který musela nechat tady. Dokonce i těch modrých hedvábných šatů s hlubokým výstřihem. Ne že by si chtěla vzít něco takového ještě někdy na sebe – těch červených šatů se rozhodně nehodlala ani dotknout, dokud nepředá nedotčený balíček nějaké Aes Sedai v Salidaru – ale nemohla si pomoci, aby nespočítala cenu šatů, koní a vozů, které za sebou nechaly od chvíle, co opustily Tanchiko. A kočár a sudy s barvou. Dokonce i Elain by sebou trhla, kdyby ji to někdy napadlo. Ta mladá žena snad vážně věřila, že kdykoliv sáhne do svého měšce, nalezne tam peníze.
Ještě pořád zavazovala druhý ranec, když se vrátila Elain a mlčky se převlékla do modrých hedvábných šatů. Mlčky až na mumlání, když musela dát ruce dozadu a zapnout si knoflíčky. Nyneiva by jí byla pomohla, kdyby ji Elain byla požádala, jelikož to však neudělala, jen druhou ženu při převlékání prohlédla kvůli případným modřinám. Měla dojem, že chvilku předtím, než Elain dorazila, zaslechla zaječení, a jestli se s Birgitte skutečně porvaly... Nebyla si jistá, jestli je ráda, že žádné podlitiny nenašla. Člun bude jistým způsobem stejně stísněný jako tento vůz, a rozhodně ne příjemný, jestli si ty ženské půjdou po krku. Ale na druhou stranu by mohlo pomoci, kdyby si vylily trochu ze své hnusné nálady.
Když si Elain sbírala své věci, neřekla ani slovo, dokonce ani tehdy, když se jí Nyneiva, docela mile, zeptala, kam se tak vyřítila, jako by si sedla na kudlibabku. Za to se jí dostalo pouze zdvižení brady a ještě mrazivějšího pohledu, jako by si ta holka myslela, že už sedí na matčině trůnu.
Občas Elain bývala ještě zamlklejší tím způsobem, který říkal mnohem víc, než by dokázala slova. Když našla zbývající tři měšce, zarazila se, než si je vzala, a teplota ve voze citelně poklesla, i když ty měšce byly její podíl. Nyneiva už byla unavená z toho, jak do ní Elain pořád ryje ohledně jejího rozdělování peněz. Ať se ta ženská dívá, jak se penízky vytrácejí, a uvědomí si, že by nějakou dobu nemusely být žádné. Když si však Elain všimla, že chybí kamenný prsten a tmavá kazeta je stále v pícce...
Potěžkala kazetu, nadzvedla víko, a jak se zadívala na obsah, na druhé dva ter’angrialy, které nesly celou cestu z Tearu, našpulila rty. Malý železný kotouč s rytou těsnou spirálou a úzká destička pět coulů dlouhá, zdánlivě jantarová, přesto však pevnější než ocel, do jejíhož vnitřku byla nějak vyrytá spící žena. Obojí se dalo použít ke vstupu do Tel’aran’rhiodu, i když ne tak snadno ani tak dobře, jako to dokázal prsten. Při použití jednoho či druhého bylo nezbytné usměrnit prameny ducha, té jediné z pěti sil, kterou bylo možné usměrňovat ve spánku. Nyneivě to připadalo jedině správné, že je nechala Elain, když se ona ujala prstenu. Elain s ostrým klapnutím kazetu zavřela a upřeně se na Nyneivu zadívala, naprosto bezvýrazným pohledem. Pak kazetu spolu se stříbrným šípem nacpala do rance. Její mlčení bylo přímo zlověstné.
Elain si také udělala dva rance, ale její byly větší. Nenechala tu nic kromě kabátce a spodků s flitry. Nyneiva se zdržela poznámky, že je Elain snad přehlédla. Měla to udělat, se vším tím trucováním, ale ona věděla, jak nastolit klid a soulad. Omezila se jen na to, že frkla, když Elain okázale přidala ke svým věcem i a’dam, i když z pohledu, kterého se jí dostalo na oplátku, byste si mysleli, že své námitky dlouho vyjadřovala nahlas. Když odcházely z vozu, ticho se dalo nasekat a použít k chlazení vína.
Venku byli muži již připravení. A mumlali si pro sebe a vrhali na ni a na Elain netrpělivé pohledy. Nebylo to spravedlivé. Galad a Uno si nemuseli nic chystat. Tomovi visely na zádech jen flétna a harfa v kožených pouzdrech, spolu s malým ranečkem, a Juilin, jenž si k pasu připjal lamač mečů a opíral se o svou jako člověk vysokou hůl, měl raneček ještě menší, úhledně svázaný. Muži docela klidně nosili pořád ty samé šaty, dokud je neprodřeli.
Ovšem, Birgitte byla připravená taky, s lukem v ruce, toulcem u pasu a do pláště zabaleným rancem, který nebyl o moc menší než Elainin, u nohou. Nyneiva by se vůbec nedivila, kdyby tam Birgitte měla i Lucovy šaty, ale zarazila se při pohledu na to, co měla druhá žena na sobě. Rozdělené suknice mohly být i nabíranými kalhotami, které nosila v Tel’aran’rhiodu, až na to, že v nich bylo mnohem víc zlaté než žluté a nebyly nabrané u kotníků. Krátký modrý kabátek však měl zcela stejný střih.
Záhada, odkud oděv pocházel, se vyřešila, když přiběhla Clarin a brebentila, že jí to trvalo moc dlouho, ušít další dvě suknice a kabátec do Birgittina rance. Zdržela se jen natolik, aby řekla, jak lituje, že odcházejí od zvěřince, a nebyla jediná, kdo si mezi veškerým tím ruchem a shonem kolem zapřahání koní a balení našel chvilku. Přišla Aludra a svým tarabonským přízvukem jim popřála bezpečnou cestu, kamkoliv půjdou. A přinesla další dvě krabičky svých ohnivých tyček. Nyneiva je s povzdechem strčila do tlumoku. Schválně nechala ostatní ve voze a Elain je pak strčila na poličku až dozadu, za pytlík s hrachem, když si myslela, že se Nyneiva nedívá. Petra se nabídl, že je doprovodí k řece, předstíraje přitom, že nevidí, jak jeho žena znepokojeně mhouří oči, a totéž udělali Chavanové a žongléři Kin a Bari, ačkoliv když jim Nyneiva řekla, že to není nutné, a Petra se zamračil, oni skoro nedokázali zakrýt úlevu. Nyneiva musela promluvit rychle, protože Galad a ostatní muži se tvářili tak, že by nabídku asi přijali. Kupodivu se nakrátko objevila i Latelle se slovy lítosti, úsměvy a očima, které říkaly, že jim klidně ponese rance, pokud odejdou tím rychleji. Nyneivu překvapilo, že nepřišla Cerandin, i když jistým způsobem byla docela ráda. Elain s tou ženou možná skvěle vycházela, ale od toho incidentu, kdy byla napadena, cítila Nyneiva napětí pokaždé, když byla Cerandin poblíž, a možná o to víc, protože druhá žena nedávala navenek najevo nic podobného.
Luca sám byl poslední, strčil Nyneivě hrst ubohých, díky suchu zakrslých lučních kytek – jen Světlo samo vědělo, kde je našel – ujišťoval ji o své nehynoucí lásce, přemrštěně chválil její krásu a teatrálně přísahal, že ji najde znovu, i kdyby měl putovat až na konec světa. Nebyla si jistá, z čeho jí tváře zahořely víc, ale její mrazivý pohled rozhodně setřel Juilinovi z tváře úsměv a Unovi ohromení. Ať už si Tom a Galad mysleli cokoliv, měli dost zdravého rozumu, aby se tvářili neutrálně. Pohlédnout na Birgitte nebo Elain se Nyneiva nedonutila.