Nejhorší bylo, že tam musela stát a poslouchat ho, s usychajícími kvítky v ruce, a ve tváři byla stále ruměnější. Snažit se mu dát co proto a poslat ho pryč by ho nejspíš jen vybídlo k většímu úsilí a ostatním by posloužilo jen jako další sousto ke klevetám. Když se ten hlupák konečně odpoklonkoval za umného mávání pláštěnkou, málem si vydechla úlevou.
Květiny si podržela a vyrazila před ostatními, aby se nemusela dívat na jejich obličeje, rozzlobeně postrčila rance dozadu vždycky, když se jí posunuly, dokud nebyla z dohledu vozů za plátěnou ohradou. Pak odhodila otřepané kvítky na zem tak prudce, že si Ragan a ostatní hrubě odění Shienarci, dřepící na louce na půl cestě k silnici, vyměnili pohledy. Každý muž měl na zádech ranec zabalený v pokrývce – malý, samozřejmě! – spolu s mečem, ale měli s sebou dost čutor s vodou, aby jim vydržela na několik dní, a každý třetí měl někde pověšený kotlík či konvici. Dobrá. Jestli bude třeba vařit, ať vaří oni! Aniž by čekala, než se rozhodnou, zda je bezpečné se k ní přiblížit, vyrazila po vyprahlé silnici sama.
Zdrojem jejího vzteku byl sice Valan Luca – takhle ji ponížit! Měla ho praštit po hlavě a Temný vem, co si lidé pomyslí! – ale jeho cílem byl Lan Mandragoran. Lan jí nikdy květiny nedaroval. Ne že by na tom nějak záleželo. Vyjádřil své city slovy hlubšími a víc od srdce, než na co se Valan Luca kdy vzmůže. Každé slovo, které Lucovi řekla, myslela smrtelně vážně, ale když Lan řekl, že vás hodlá získat, výhrůžky ho nikdy nemohly zastavit. Usměrňování by ho nezastavilo, leda by se vám to povedlo dřív, než vám svými polibky změní mozek a kolena na rosol. Přesto, květiny by byly hezké. Hezčí než další vysvětlování, proč jejich lásku nelze naplnit, to rozhodně. Muži a jejich slovo! Muži a jejich čest! Tak on je sezdaný se smrtí! On a ta jeho osobní válka proti Stínu! On zůstane naživu, ožení se s ní, a jestli si o obou případech snad myslí opak, tak ona mu to hodlala vytmavit. Byla tu ještě ta maličkost, jako jeho pouto s Moirain. Málem začala zoufale ječet nahlas.
Urazila po silnici asi sto kroků, než ji ostatní dohonili. Dívali se po ní úkosem. Elain si jen hlasitě odfrkla, zatímco se snažila upravit si na zádech dva velké rance – musela si vzít všechno – ale Birgitte si to rázovala předstírajíc, že si něco povídá pro sebe, přičemž však docela hlasitě mumlala něco o ženách, které se do všeho vrhají jako carpanské holky, skákající ze skal do řeky. Nyneiva si nikoho z nich nevšímala.
Muži se rozestoupili, Galad vedl s Tomem a Juilinem po boku, Shienarci se zařadili do dlouhých zástupů po obou stranách žen a ostražitě propátrali každý povadlý keř i rýhu v zemi. Jak tak Nyneiva šla uprostřed, cítila se hloupě – skoro jste si mohli myslet, že čekají, že se ze země zvedne celé vojsko, mohli jste si myslet, že ona a druhé dvě ženy jsou zcela bezmocné – zvláště když se Shienarci mlčky řídili Unovým příkladem a vytáhli meče. No, v dohledu nebylo živé duše. Dokonce i vesnické chalupy vypadaly opuštěné. Galad nechal čepel v pochvě, ale Juilin začal potěžkávat svou tenkou hůl, místo aby se o ni při chůzi opíral, a Tomovi se v rukou objevovaly a zase mizely nože, jako by si ani neuvědomoval, co vlastně provádí. Dokonce i Birgitte nasadila na tětivu šíp. Nyneiva potřásla hlavou. Chtělo by to vskutku chrabrou lůzu, aby se této bandě postavila.
Pak dorazili do Samary a Nyneiva si začala přát, aby byla přijala nabídku Petry a Chavanů i každého dalšího, koho by našla.
Brána byla otevřená a nehlídaná a nad šedými městskými hradbami se zvedalo šest sloupů kouře. Ulice za bránou byly prázdné. Pod nohama jim křupalo sklo z vybitých oken. Kromě vzdáleného bzučení, jako od obrovitánského roje vos roztroušeného po městě, bylo chrastěni skla jediným zvukem. Na dláždění byl poházený nábytek a kusy šatstva, nádobí i rendlíky a hrnce, zboží vytahané z krámků i domů, zda to však udělali plenitelé či prchající lidé, to se nedalo poznat.
Nebyl ale zničen pouze majetek. Na jednom místě visela z okna mrtvola v jemném zeleném hedvábném kabátci, bezvládná a nehybná. Jinde visel za krk z okapu klempířské dílny jakýsi chlapík v hadrech. Občas v nějaké boční uličce zahlédla Nyneiva koutkem oka něco, co mohl být odhozený ranec starých šatů. Věděla však, že není.
V jednom vchodu, kde roztříštěné dveře visely opile nakloněné na jediném závěsu, olízl dřevěné schodiště plamínek a teprve tu začal stoupat kouř. Ulice teď sice byla prázdná, ale ať už to udělal kdokoliv, nebyl pryč dlouho. Nyneiva obracela hlavu sem a tam, jak se snažila vidět naráz všemi směry, a pevně sevřela nůž, jejž měla u pasu.
Občas rozzlobené bzučení zesílilo, hrdelní vzteklý řev beze slov jako by se ozýval jen o ulici dál, a občas utichlo do tlumeného mumlání. Když však došlo k potížím, přišly rychle a potichu. Zpoza rohu vyšla tlupa mužů, připomínající smečku vlků na lovu, a bez jediného slova zatarasili ulici od domu k domu. Ozývalo se jenom šoupání jejich bot. Pohled na Nyneivu a ostatní byl jako pochodeň hozená do seníku. V nejmenším nezaváhali. Jako jeden muž se vrhli kupředu, s vytím, jako vzteklí, mávajíce vidlemi, meči, sekerami a cepy, čímkoliv, co se dalo použít jako zbraň.
V Nyneivě zůstalo dost hněvu, aby mohla uchopit saidar, a ona to udělala bez přemýšlení dřív, než si všimla, že Elain také obklopuje záře. Existoval dobře tucet způsobů, jak mohla dav zastavit sama, a tucet dalších, jak by ho mohla zničit, kdyby chtěla. Nebýt nebezpečí hrozícího od Moghedien. Nebyla si jistá, jestli ta samá myšlenka zastavila Elain. Věděla jen, že se drží svého hněvu i pravého zdroje se stejnou urputností, a byla to spíš Moghedien než útočící chátra, co jí to ztěžovalo. Nyneiva se však držela obojího a věděla, že se neodváží nic podniknout. Ne, pokud existovala nějaká jiná možnost. Skoro si přála, aby dokázala přeseknout prameny, které splétala Elain. Musela tu být jiná možnost.
Jeden muž, vysoký chlapík v rozedraném červeném kabátci, který podle zelené a zlaté výšivky kdysi patříval někomu jinému, vyběhl na dlouhých nohou před ostatní a nad hlavou mával dřevorubeckou sekerou. Birgittin šíp ho zasáhl do oka. Muž šel k zemi, změnil se v bezvládnou hromádku, kterou ostatní pošlapali. Všichni měli zkřivené obličeje a ječeli z plných hrdel. Je nic nezastaví. Se zakvílením, zpola rozhořčeným, zpola zoufalým, Nyneiva vyškubla nůž od pasu a zároveň se připravila usměrnit.
Tak jako vlna ženoucí se na balvany se útok roztříštil o shienarskou ocel. Muži s uzly na temeni, jen o málo méně rozedraní než ti, s nimiž bojovali, se seky obouruč metodicky propracovávali dál, umělci svého řemesla, a útok se nedostal dál než k jejich řadě. Útočníci padali, volajíce svého proroka, ale přes ně se drápali další. Juilin, ten trouba, byl v první řadě, s kuželovitým kloboukem s plochým dýnkem na tmavých vlasech, a jeho tenká hůl byla málem rozmazaná, jak hbitě odrážel výpady, lámal ruce a rozbíjel lebky. Tom pracoval za řadou, jak se vrhal z místa na místo, aby se střetl s těmi několika málo, jimž se podařilo prodrat skrz, kulhal silněji než obvykle. V každé ruce svíral pouze dýku, ale pod těmito čepelemi hynuli i šermíři. Kejklíř měl ve snědé, vrásčité tváři zachmuřený výraz, ale když se jeden velký nemotora v kovářské kožené vestě a s vidlemi málem dostal k Elain, Tom zavrčel tak zuřivě, jako by patřil k té lůze, a málem muži uřízl hlavu, když mu podřezával krk. A celou tu dobu Birgitte klidně přecházela sem a tam a každý její šíp si našel něčí oko.