Ale jestli oni chátru zadrželi, byl to docela jistě Galad, kdo ji obrátil na útěk. Útoku čelil, jako by čekal na další tanec na plese, s rukama zkříženýma na prsou a bez zájmu, dokonce se ani nenamáhal obnažit čepel, dokud nebyli téměř u něj. Pak se dal do tance, všechen jeho půvab se vmžiku proměnil v plynule rozsévanou smrt.
On se jim nepostavil, on si prosekal cestu do jejich středu, čistou stezku, širokou tak, kam až dosáhl mečem. Občas se k němu přiblížilo pět šest mužů s meči, sekerami a nohami od stolů místo palic, ale jen na tak krátkou dobu, dokud nezemřeli. Nakonec ani všechen jejich vztek, všechna jejich žízeň po krvi, to vše nemohlo Galadovi čelit. To před ním utekli první z nich, odhazovali zbraně, a když utíkali ostatní, rozdělovali se kolem něj. Když zmizeli cestou, kterou přišli, stál Galad dvacet kroků před ostatními, sám mezi mrtvými a sténáním umírajících.
Když se sklonil, aby si otřel čepel do kabátce nějaké mrtvoly, Nyneiva se zachvěla. Byl půvabný dokonce i při tom. A Tom, pozorující Galada se značnou úctou, se předkláněl s rukou opřenou o koleno a druhou se snažil zahnat Elain, přičemž ji ujišťoval, že jen potřebuje nabrat dech. Minuty, hodina, mohlo to být obojí.
Projednou při pohledu na zraněné muže ležící tu a tam na dláždění, z nichž jeden se ještě snažil odplazit pryč, nepocítila touhu léčit, necítila vůbec žádnou lítost. Opodál ležely vidle, jak je někdo odhodil. Na jednom hrotu byla nabodnutá useknutá mužská hlava, na druhém ženská. Nyneivě bylo jen nevolno a byla vděčná, že to není její hlava. A taky jí byla zima.
„Děkuju,“ řekla nahlas k nikomu zvlášť a ke všem zároveň. „Děkuju mockrát.“ Slova trochu skřípala – nerada přiznávala něco, co sama nedokázala – ale byla od srdce. Pak Birgitte kývla, že přijímá, a Nyneiva se musela v duchu přemáhat. Ale ta žena vykonala tolik co ostatní. A o hodně víc než ona sama. Zarazila nůž zpátky do pochvy. „Ty... jsi střílela moc dobře.“
Se suchým úsměvem, jako by přesně věděla, jak těžká pro Nyneivu ta slova byla, se Birgitte vydala posbírat své šípy. Nyneiva se otřásla a snažila se nedívat.
Většina Shienarců byla poraněná a Tom a Juilin oba trochu krváceli – Galad zůstal jako zázrakem nedotčen, nebo to možná nebyl tak velký zázrak, vzhledem k tomu, jak dobře vládl mečem – ale jelikož byli muži až do hořkého konce, každý z nich trval na tom, že jejich zranění nejsou vážná. Dokonce i Uno tvrdil, že musejí vyrazit, on, kterému jedna ruka visela bezvládně u boku a na tváři měl šrám, po němž mu zcela jistě zůstane jizva stejná jako ta první, nebude-li rána rychle vyléčena.
Popravdě řečeno ona sama se odejít nezdráhala i přesto, že si říkala, že by se měla postarat o zraněné. Elain podepřela Toma. Ten reagoval tím, že se o ni odmítal opřít, a recitoval příběh ve vznešené řeči tak květnaté, že bylo těžké rozpoznat v tom vyprávění o Kirukan, překrásné královně válečnici z dob trollockých válek.
„Vzteklá byla přinejlepším jako kňour chycený v ostružinách,“ utrousila Birgitte tiše k nikomu konkrétnímu. „Rozhodně ne jako nikdo tady.“
Nyneiva zaskřípala zuby. Určitě té ženské ještě někdy složí poklonu, bez ohledu na to, co udělá. Když na to tak myslela, každý muž ve Dvouříčí uměl na takovouhle vzdálenost střílet stejně dobře. I každý kluk.
Následoval je hřmot, vzdálený řev z ostatních ulic, a Nyneiva měla často pocit, že je z některého prázdného okna beze skel sledují čísi oči. Ta zpráva se však musela rozšířit, nebo diváci viděli, co se stalo, protože nezahlédli živou duši, dokud se do ulice před nimi náhle nepostavilo na dva tucty bělokabátníků. Polovina měla natažené luky, druhá tasené meče. Shienarské čepele vyletěly z pochev ve zlomku vteřiny.
Rychlá výměna slov mezi Galadem a chlapíkem s prošedivělým vousem pod šišákem stačila, aby je nechali projít, i když si muž Shienarce prohlížel dosti pochybovačně, stejně tak Toma a Juilina a vlastně i Birgitte. Stačilo to k tomu, aby Nyneivu zahryzlo u srdce. Elain mohla klidně projít s bradou zdviženou, nevšímajíc si bělokabátníků, jako by to byli sluhové, jenže Nyneiva neměla ráda, když si jí někdo dost nevážil.
Řeka nebyla daleko. Za malými kamennými skladišti s břidlicovými střechami tři městská kamenná mola jen tak tak přes vyschlé bláto dosáhla k vodě. U jednoho nízko leželo bachraté plavidlo se dvěma stěžni. Nyneiva doufala, že nebude těžké získat oddělené kajuty. Doufala, že se bárka nebude příliš kymácet.
Dvacet kroků od mola se pod pozorným dohledem čtyř strážců v bílých pláštích choulilo pár lidí. Byl tu skoro tucet mužů, převážně starců, všichni byli otrhaní a potlučení, a dvakrát tolik žen, většiny se držely dvě i tři děti, přičemž některé ženy ještě chovaly v náručí nemluvně. Dva další bělokabátníci stáli těsně u mola. Děti skrývaly tvářičky v suknicích svých matek, ale dospělí toužebně pohlíželi na loď. Při tom pohledu se Nyneivě stáhlo srdce. Vzpomněla si, že stejné pohledy viděla v Tanchiku, mnohem víc takových pohledů. Lidé zoufale doufající, že se objeví cesta do bezpečí. Tamtěm nedokázala nijak pomoci.
Než mohla udělat něco pro tyhle, popadl Galad ji a Elain za loket a postrkoval je po molu a dolů po kymácející se lávce. Na molu stálo dalších šest mužů s vážnou tváří, v bílých pláštích a leštěných kyrysech, a pozorovalo hlouček bosých mužů, většinou až do pasu nahých, dřepících na skosené přídi. Nebylo zcela jasné, zda se kapitán u lávky mrzutě mračí víc na bělokabátníky či na nesourodou skupinku, která se mu trousila na loď.
Agni Neres byl vysoký kostnatý muž v tmavém kabátci, s odstávajícíma ušima a stále trochu zarputilým výrazem v úzké tváři. Potu, který se mu řinul po obličeji, si nevšímal. „Zaplatils mi za cestu pro dvě ženy. Nejspíš teď asi chceš, abych vzal tu další holku a chlapy zadarmo, ne?“ Birgitte po něm vrhla nebezpečný pohled, ale on si ho zjevně nevšiml.
„Dostaneš svoje peníze, můj milý kapitáne,“ sdělila mu Elain chladně.
„Jen pokud bude cena rozumná,“ dodala Nyneiva nevšímajíc si Elainina ostrého pohledu.
Neres stiskl rty ještě víc, i když se to předtím nezdálo možné, a znovu oslovil Galada. „Tak jestli odvedeš svý muže z mý lodi, vypluju. Za denního světla se mi tu teď líbí ještě míň než předtím.“
„Jakmile naložíš svý ostatní pasažéry,“ řekla Nyneiva a kývla na lidi schoulené na břehu.
Neres se podíval na Galada, a zjistil jen to, že ten zatím odešel stranou, aby promluvil s ostatními bělokabátníky. Kapitán se podíval na lidi na břehu a pak promluvil nad Nyneivinou hlavou. „Každýho, kdo může zaplatit. Jen málokterej z nich vypadá, že může platit. A všechny bych je stejně vzít nemoh, i kdyby měli penízky.“
Nyneiva se postavila na špičky, aby mu její úsměv rozhodně neunikl. Při pohledu na něj mu brada spadla až k límci. „Každýho, kapitáne. Jinak ti utrhnu uši.“
Muž rozzlobeně otevřel ústa, a pak náhle vykulil oči a zadíval se za ni. „Tak dobrá,“ řekl rychle. „Ale nezapomeň, chci něco na oplátku. Almužnu rozdávám o dobročinný slavnosti, a ta už je dávno pryč.“
Nyneiva znovu postavila podpatky na palubu a podezíravě se ohlédla přes rameno. Tam stáli Tom, Juilin a Uno a přívětivě ji s Neresem pozorovali. Tak přívětivě, jak jen to šlo s Unovými rysy a při tom, jak byli všichni zakrvácení. Až příliš přívětivě.