S prudkým odfrknutím Nyneiva řekla: „Než se někdo dotkne lana, budou všichni na palubě.“ A odešla hledat Galada. Napadlo ji, že si zaslouží poděkovat. Myslel si, že to, co dělá, je správná věc. To byla ta potíž s nejlepšími muži. Vždy si mysleli, že dělají správnou věc. Přesto, ať už tihle tři udělali cokoliv, ušetřili jí hádku.
Našla ho stát s Elain, a na té hezké tváři měl výraz zoufalství. Při pohledu na Nyneivu se rozjasnil. „Nyneivo, zaplatil jsem vám cestu až do Boanndy. To je jen půl cesty do Altary, kde se Boern vlévá do Eldar, ale dál si nemohu dovolit zaplatit. Kapitán Neres si vzal i poslední měďák z mého měšce, a kromě toho jsem si musel ještě vypůjčit. Ten chlapík si účtuje desateronásobek. Bojím se, že odtamtud budete muset do Caemlynu po svých. Je mi to vážně velmi líto.“
„Zatím jsi udělal docela dost,“ přisadila si Elain a pohledem zalétla k chocholům kouře stoupajícím nad Samarou.
„Dal jsem slib,“ řekl s unavenou odevzdaností. Bylo očividné, že ke stejné hádce došlo, než se objevila Nyneiva.
Nyneivě se podařilo poděkovat, což však Galad zdvořile odmítl, ale tvářil se přitom, jako by ona také nic nepochopila. A ona byla tolik ochotná připustit. Začal válku, aby dodržel svůj slib – v tom měla Elain pravdu, teď bude válka, pokud již nezačala – a přesto, i když jeho muži doslova drželi Neresovu loď, nepožadoval lepší cenu. Byla to Neresova loď, a Neres si proto mohl určit cenu, jakou chtěl. Pokud vezme na palubu Elain a Nyneivu. Byla to pravda. Galad nikdy nebral v úvahu, kolik stojí, konat správně, ani jeho, ani kohokoliv jiného.
U lávky se zastavil a zadíval se dlouze na město, jako by viděl budoucnost. „Držte se dál od Randa al’Thora,“ řekl sklíčeně. „On přináší zkázu. On rozbije svět znovu, než skončí. Držte se od něj dál.“ A už klusal nahoru po molu a volal pro svou zbroj.
Nyneiva se přistihla, jak si s Elain vyměňuje udivený pohled, i když to s rozpaky rychle skončila. Bylo těžké dělit se o takovou chvíli s někým, o kom jste věděli, že by vás mohl pěkně setřít. Aspoň proto se ona cítila nepříjemně. Proč by se měla tvářit zmateně Elain, to si Nyneiva neuměla představit, pokud tedy druhá žena nezačínala přicházet k rozumu. Galad určitě netušil, že rozhodně nehodlají putovat do Caemlynu. Určitě ne. Muži nikdy nebyli tak předvídaví. Nějakou dobu se na sebe s Elain nepodívaly.
49
Plavba do Boanndy
Dostat schoulený hlouček mužů, žen a dětí na palubu nečinilo větší potíže. Ne, jakmile Nyneiva jednou objasnila kapitánu Neresovi, že najde místo pro každého, a ať už si on myslí cokoliv o tom, kolik si bude účtovat, ona ví naprosto přesně, kolik mu za cestu do Boanndy za ně dá. Jistě, možná trochu pomohlo i to, že provedla předběžná opatření a tiše řekla Unovi, aby nechal Shienarce dělat něco s meči. Patnáct mužů s tvrdými tvářemi v hrubém odění, všichni s vyholenými hlavami a uzly na temeni, nemluvě o skvrnách od krve, olejující a brousící meče, smějící se, když jeden připomněl, jak se jiný málem nabodl jako jehně – no, rozhodně měli prospěšný účinek. Nyneiva kapitánovi odpočítala penízky do dlaně, a i když ji to bolelo, stačilo jen vzpomenout si na přístav v Tanchiku, aby počítala dál. Neres měl pravdu v jedné věci. Tito lidé moc peněz neměli. Budou potřebovat každý měďák, který jim zůstal. Elain neměla žádné právo zeptat se jí tím nechutně nasládlým tónem, zda si snad nechala trhat zub.
Když začal Neres vykřikovat rozkazy k vyplutí, posádka se rozběhla po své práci, zatímco poslední lidé se ještě škrábali na palubu se svým ubohým majetečkem v náručí, tedy ti, co měli ještě něco kromě otrhaných hadrů na těle. Popravdě řečeno, i na tak bachratém plavidle se pěkně tlačili, takže Nyneiva začala přemýšlet, jestli snad neměl Neres pravdu i v tomhle. Ale lidem se na tvářích ve chvíli, kdy oběma nohama spočinuli na palubě, zračila taková naděje, až se Nyneiva zastyděla, že ji něco takového vůbec napadlo. A když zjistili, že za jejich plavbu zaplatila ona, shlukli se kolem Nyneivy, snažili se jí políbit ruku či lem šatů a vykřikovali své díky a požehnání, přičemž některým se po špinavých lících řinuly slzy, mužům stejně jako ženám. Nyneiva se chtěla propadnout prkny pod svýma nohama.
Na palubách panovala horečnatá činnost, jak se vesla začala nořit do vody a na stožáry vyletěly plachty, a Samara vzadu se začala zmenšovat dřív, než Nyneiva dokázala tyto výlevy úplně ukončit. Kdyby Elain nebo Birgitte řekly byť jediné slůvko, byla by je navíc obě štulci prohnala dvakrát kolem celé lodi.
Na Říční zmiji strávili pět dní, pět dní pluli po proudu líně se vinoucí Eldar, pět žhavých dní a nocí jen o málo chladnějších. Za tu dobu se pár věcí změnilo k lepšímu, ale plavba dobře nezačala.
Prvním skutečným problémem na cestě byla Neresova kajuta na zádi, jediné místo k ubytování na lodi kromě na palubě. Ne že by se Neres zdráhal přestěhovat. Jeho spěch – spodky, kabátce a košile měl přehozené přes rameno a další mu visely z náruče, hrneček s potřebami na holení svíral v jedné a břitvu v druhé ruce – způsobil, že se Nyneiva ostře zadívala na Toma, Juilina a Una. Jedna věc byla využít je, když se tak sama rozhodla, a něco docela jiného, aby se oni starali o ni za jejími zády. Žádný z těch tří nemohl mít otevřenější výraz či nevinnější oči. Elain přišla s dalším z Liniiných rčení. „Otevřený pytel neskryje nic, otevřené dveře skryjí jen málo, ale otevřený muž určitě něco skrývá.“
Ale ať už se z mužů mohl vyklubat jakýkoliv problém, nynější potíž byla kajuta sama. Páchla plísní a zatuchlinou, i když byla okénka otevřená dokořán, a do vlhkého, stísněného vnitřku vnikalo jen málo světla. „Stísněný“ bylo to správné slovo. Kajuta byla malá, menší než vůz, a většinu prostoru zabíral těžký stůl a židle s vysokým opěradlem, upevněné k podlaze, a schůdky vedoucí na palubu. Do stěny zabudovaný stojan s umyvadlem s ušmudlaným džbánkem, miskou a s úzkým zaprášeným zrcadlem zabíral další místo. Byl to veškerý nábytek, kromě několika prázdných poliček a kolíků na věšení šatů. Stropní trámy měly dokonce i poměrně malé ženy těsně nad hlavou. A byla tu jen jedna postel, širší, než na které spávaly, nicméně pro dvě nebyla dost široká. Jak už byl Neres vysoký, jako by bydlel v krabici. Ten muž se rozhodně nevzdal jediného coulu, do kterého bylo možné nacpat náklad.
„Připlul do Samary v noci,“ zamumlala Elain, když shodila rance. Poté si dala ruce v bok a opovržlivě se rozhlédla kolem sebe, „a chtěl v noci odplout. Slyšela jsem ho, jak říká jednomu z jeho mužů, že hodlá plout celou noc, ať už ty... ty holky... chtějí cokoliv. Očividně ho cesta za denního světla příliš netěší.“
Nyneiva si vzpomněla na lokty a studené nohy druhé ženy a napadlo ji, zda by nebylo lepší, kdyby se uložila nahoře s uprchlíky. „Kam tím míříš?“
„Ten chlap je pašerák, Nyneivo.“
„Na tomhle plavidle?“ Nyneiva shodila na zem rance, tlumok položila na stůl a posadila se na krajíček postele. Ne, na palubě spát nebude. Kajuta možná páchla, ale dala se vyvětrat, a i když bude v posteli plno, měla silnou péřovou matraci. Loď se opravdu ošklivě houpala. Stejně dobře mohla mít všechno pohodlí, jaké jen dokáže získat. Elain ji odsud nemůže vyhnat. „Je to sud. Budeme mít štěstí, když se do Boanndy dostaneme za dva týdny. Jen Světlo samo ví, jak dlouho to potrvá do Salidaru.“ Ani jedna ve skutečnosti nevěděla, jak daleko Salidar je, a ještě nebyl čas pustit se do křížku s kapitánem Neresem.