„Tys usměrnila,“ obvinila skrze zaťaté zuby Elain. Hřbetem ruky si otřela pot z čela a odolala nutkání setřást ho na pomalu se zvedající a klesající podlahu. Ostatní pasažéři jim dvěma a Birgitte uvolnili kousek místa, ale ona přesto mluvila potichu a tak vlídně, jak jen dokázala. Žaludek jako by se jí pohyboval o vteřinku pozadu za kymácením lodi, což jí na náladě také nepřidávalo. „Tenhle vítr je tvoje práce.“ Doufala, že má v tlumoku dost červeného fenyklu.
Podle Elainina zpoceně zamračeného výrazu a vykulených očí by jí z úst mělo prýštit mléko a strdí. „Je z tebe vylekaný králík. Seber se. Samara je za námi celé míle. Na takovou dálku nedokáže nikdo vycítit nic užitečného. Musela by teď být s námi na lodi. Byla jsem dost rychlá.“
Nyneiva měla pocit, že jí popraská tvář, jestli si úsměv podrží ještě o chvíli déle, ale koutkem oka viděla na Nerese, jenž si prohlížel pasažéry a potřásal hlavou. Jak byla v dané chvíli rozzlobená, viděla již téměř zcela vytracené pozůstatky tkaniva druhé ženy. Práce s počasím bylo jako kutálet kámen z kopce. Měl sklon pokračovat směrem, kterým jste začaly. Když kámen uhne ze stezky, což dříve či později udělá, stačí, když ho jen popostrčíte zpátky, a s počasím to je stejné. Moghedien tak velké tkanivo mohla zachytit i v Samaře – možná – ale rozhodně ne natolik přesně, aby poznala, kde k tomu došlo. Ona sama se v čisté síle mohla Moghedien rovnat, a i když nebyla dost silná, aby něco ještě udělala, zřejmě se dalo bezpečně říci, že Zaprodankyně taky ne. A ona chtěla cestovat, jak nejrychleji to bylo možné. Právě teď ve stísněné prostoře se dvěma dalšími, které pro ni byly stejně přitažlivé, jako kdyby se o kajutu měla dělit s Neresem, byl i jediný den nesmírně důležitý. A ostatně den navíc na vodě taky nebylo nic, nač by se těšila. Jak se může loď pohybovat tímhle způsobem, když je hladina napohled úplně rovná?
Ze všeho toho usmívání ji začínaly bolet rty. „Měla ses zeptat, Elain. Ty vždycky jdeš a uděláš něco bez ptaní, bez přemýšlení. Je čas, aby sis uvědomila, že jestli spadneš do jámy, protože letíš naslepo, tak tě tvoje stará chůva nevytáhne ven a neumyje ti obličej.“ Při posledním slově měla Elain oči velké jako talíře a cenila zuby, jako by byla připravená kousat.
Birgitte dala každé ruku kolem ramen, naklonila se blíž a zářila, jako by ji pod krkem držela radost. „Jestli toho vy dvě nenecháte, tak vás obě hodím do řeky, abyste zchladly. Chováte se obě jako shagoský šenkýřky s oparem!“
Se zpocenými tvářemi ztuhlými v příjemném výraze se tři ženy rozešly třemi různými směry a tak daleko od sebe, jak jen bylo na lodi možné. Při západu slunce Nyneiva zaslechla Ragana, když říkal, že se jim třem muselo vážně ulevit, že jsou pryč ze Samary, podle toho, jak se pořád pochichtávají, a ostatní muži si zřejmě mysleli to samé, ale zbylé ženy si je prohlížely s příliš uhlazenými výrazy. Ony poznaly potíže, když nějaké uviděly.
A přesto, kousek po kousku, se potíže vytratily. Nyneiva si nebyla jistá, jak k tomu vlastně došlo. Možná ty příjemné výrazy, které Elain a Birgitte nasadily, tak nějak pronikly dovnitř i proti jejich vůli. Možná to bylo tím, jak to všechno bylo směšné, snažit se udržet přátelskou tvář, zatímco do slov vkládáte dost jedu, možná jim to začínalo docházet. Ať už to však bylo, čím chtělo, nemohla si Nyneiva na výsledek stěžovat. Pomalu, den za dnem, začala slova i tóny odpovídat jejich tvářím, a tu a tam se jedna z nich zatvářila dokonce rozpačitě, očividně když si vzpomněla, jak se chovala předtím. Ani jedna samozřejmě nepronesla jediné slovo na omluvu, což Nyneiva docela dobře chápala. Kdyby se byla chovala stejně hloupě a ohavně jako ony, určitě by to nechtěla nikomu připomínat.
Také děti hrály určitou roli v tom, že Elain a Birgitte nalezly vnitřní rovnováhu, i když to vlastně začalo tím, že prvního rána na řece se Nyneiva jala ošetřovat mužům rány. Vynesla ven svůj tlumok plný bylinek, vyráběla lektvary a mazání, obvazovala šrámy. Ty rány ji rozzlobily dost, takže dokázala léčit – nemoci a zranění ji vždycky rozčílily – aspoň na některé z těch nejhůře postižených použila léčení, i když musela být opatrná. Mizející rány by vyvolaly řeči a Světlo ví, co by Neres udělal, kdyby ho napadlo, že má na palubě Aes Sedai. Nejspíš by někoho v noci propašoval na amadicijský břeh a pokusil se je nechat zatknout. Navíc by ta zpráva mohla způsobit, že by se někteří uprchlíci vrhli přes palubu.
Unovi například vetřela do ošklivě pohmožděného ramene kapku mazání s pálivým olejem ze škumpy a na čerstvý šrám na tváři použila trošku mastičky se všehojem – nemělo smysl plýtvat ani jedním, ani druhým – a zavázala mu hlavu tak, že skoro nepohnul čelistí, než ho vyléčila. Když zalapal po dechu a zamával rukama, stroze vyjela: „Nebuď jak malej kluk, nemyslela jsem si, že taková bolístka bude velkýmu silnýmu chlapovi tolik vadit. Teď to nech takhle. Jestli na to příští tři dny třeba jen sáhneš, tak tě naleju něčím, na co hned tak nezapomeneš.“
Uno pomalu kývl a zíral na ni natolik nejistě, až bylo jasné, že neví, co udělala. Jestli mu to dojde, až si konečně sundá obvazy, s trochou štěstí si nikdo jiný nebude pamatovat, jak zlá ta rána byla, tak snad bude mít dost rozumu, aby držel jazyk za zuby.
Když jednou začala, bylo jen přirozené pokračovat i na zbytku pasažérů. Jen málokterému z uprchlíků chyběla nějaká ta modřina či odřenina, a na některých dětech byly vidět známky horečky a červíků. Ty mohla léčit bez starostí. Děti vždycky vyváděly, když dostávaly nějakou medicínu, která nechutnala jako med. Jestli snad řekly svým matkám, že to bylo zvláštní, tak všichni věděli, že si děti pořád něco vymýšlejí.
S dětmi se vlastně nikdy necítila úplně příjemně. Pravda, chtěla dát Lanovi děti. Aspoň jedna její část chtěla. Děti dokázaly udělat pěkný zmatek kvůli ničemu. Zřejmě měly ve zvyku dělat přesný opak toho, co jste jim řekli, jakmile jste se k nim otočili zády, jen aby viděly, co uděláte. A přesto zjistila, že sčesává z čela vlásky chlapci, který jí nesahal málem ani do pasu a upřeně k ní vzhlížel jasně modrýma očima. Ty oči velmi připomínaly oči Lanovy.
Připojily se k ní Elain a Birgitte, zprvu jen proto, aby jí pomohly udržet pořádek, ale tak nebo tak, i je to táhlo k dětem. Zvláštní, Birgitte vůbec nevypadala hloupě s asi tříletým či čtyřletým hošíkem v náručí a klubkem dětí kolem sebe, přičemž jim zpívala nějakou nesmyslnou písničku o tancujících zvířatech. A Elain poslala dokola pytlík červených cukrátek. Světlo vědělo, kde je sebrala a proč. Když ji Nyneiva přistihla, jak si jedno strká do úst, vůbec se nezatvářila provinile. Jenom se zazubila, jemně vytáhla jakési malé holčičce paleček z pusinky a místo něj jí strčila další sladkost. Děti se začaly smát, jako by si právě vzpomněly, jak se to dělá, a tulily se k Nyneiviným suknicím stejně jako k Elain a Birgitte, jako by to byly jejich matky. Bylo těžké vztekat se za takových okolností. Když druhý den Elain začala dál studovat a’dam v soukromí kajuty, Nyneiva se dokonce ani nedokázala přimět k tomu, aby udělala něco víc, než že si odfrkla, a i to jen slabě. Ta žena byla zřejmě víc než kdy jindy přesvědčená, že náramek, obojek a vodítko vytvářejí jakousi zvláštní formu propojení. Nyneiva si k ní dokonce jednou dvakrát přisedla. Už samotný pohled na tu ohavnost stačil k tomu, aby mohla uchopit saidar a sledovat Elain.