A taky se konečně vynořily příběhy uprchlíků. Rodiny rozdělené, ztracení či mrtví příbuzní. Statky, krámky a řemeslnické dílny zničené, jak se tamtudy šířily vlny světských nepokojů a ničily obchod. Lidé nemohli nakupovat, když nemohli prodávat. Prorok byl jen poslední cihlou na voze, když se zlomila oj. Nyneiva neříkala nic, když si všimla, jak Elain strká zlatou marku chlapíkovi s řídkými šedými vlasy, který se dotkl klouby rukou čela a snažil se jí políbit ruku. Však zjistí, jak zlato rychle mizí. Kromě toho Nyneiva sama rozdala pár penízků. No, možná víc než pár.
Všichni muži až na dva byli prošedivělí či plešatí, s ošlehanými tvářemi a mozolnatýma rukama. Mladší muže sebrali do vojska, pokud je nechytil prorok. Ty, kteří odmítli jedno i druhé, oběsili. Ti dva mladší – vlastně to byli skoro ještě chlapci, Nyneiva pochybovala, že by se již pravidelně holili – měli pohled štvanců a trhli sebou pokaždé, když se na ně podíval některý ze Shienarců. Občas některý ze starších mluvil o tom, jak začne znovu, najde si kousek půdy k sedlačení či se znovu dá na řemeslo, ale tón jejich hlasu prozrazoval, že je to spíš sebeklam a hraná statečnost než skutečná naděje. Většinou jen tiše rozmlouvali o svých rodinách. O ztracené manželce, ztracených synech a dcerách, o ztracených vnucích a vnučkách. Hovořili jako ztracenci. Druhé noci chlapík s ušima jako plachty, který v té smutné skupince vypadal, že má nejvíc nadšení, prostě zmizel. Když vyšlo slunce, byl jednoduše pryč. Mohl doplavat na břeh. Nyneiva doufala, že to udělal.
Byly to však právě ženy, kdo ji chytil za srdce. Neměly větší vyhlídky než muži, neměly větší jistoty, ale většinou měly větší břímě. Žádná s sebou neměla manžela, dokonce ani nevěděly, jestli jejich muž ještě žije, ale zodpovědnost, která je tížila, je také udržovala v pohybu. Žádná žena s charakterem se nemůže vzdát, když má děti. I ty ostatní si hodlaly najít nějakou budoucnost. Všechny měly aspoň špetku naděje, kterou muži jenom předstírali. Zvláště tři jí přilnuly k srdci.
Nicola byla asi jejího věku a výšky, štíhlá tmavovlasá tkadlena s velkýma očima, která se chtěla vdát. Dokud si její Hyran nevzal do hlavy, že ho volá povinnost a on musí následovat proroka, následovat Draka Znovuzrozeného. Ožení se s ní, až tuto povinnost splní. Povinnost byla pro Hyrana velmi důležitá. Byl by z něj dobrý a pozorný manžel a otec, tvrdila Nicola. Jenže to, co měl v hlavě, mu stejně moc nepomohlo, když mu ji kdosi rozrazil sekerou. Nicola nevěděla kdo ani proč, jen to, že se musí od proroka dostat, co nejdál to půjde. Někde přece muselo existovat místo, kde se lidé nezabíjejí, kde se nebude pořád bát, nač by asi mohla narazit za dalším rohem.
Marigan, o pár let starší, bývala kdysi kyprá, ale teď na ní prodřené hnědé šaty jen volně visely a ve tváři měla otupělý výraz, bylo to mnohem víc než jen pouhá únava. Její dva synové, Jaril a Seve, šest a sedm let, jen mlčky hleděli na svět příliš velkýma očima. Drželi se jeden druhého a všechno i všichni ostatní je zřejmě děsili, dokonce i jejich vlastní matka. Marigan v Samaře obchodovala s léčivy a bylinkami, i když měla o obojím někdy dost zvláštní představy. Vlastně nebylo divu. Žena, která nabízela léčení, se s Amadicií a bělokabátníky na protějším břehu řeky musela držet pěkně při zemi, a dokonce se musela všechno od začátku naučit sama. Marigan chtěla v životě jen léčit nemoci, a tvrdila, že si přitom vedla dobře, i když manžela zachránit nedokázala. Pět let od jeho smrti bylo těžkých a příchod proroka jí rozhodně v ničem neulehčil. Davy pátrající po Aes Sedai ji zahnaly do úkrytu poté, co jednoho muže vyléčila z horečky, a povídačky to změnily v zázračné uzdravení přímo ze smrtelné postele. Tak málo většina lidí věděla o Aes Sedai. Smrt se nedala vyléčit ani s pomocí jediné síly. Dokonce i Marigan si však zřejmě myslela, že tomu tak není. Nevěděla, kam půjde, stejně jako Nicola. Doufala, že někde najde nějakou vesnici, kde by znovu mohla v klidu prodávat bylinky.
Areina byla z těch tří nejmladší, ve tváři plné fialových a žlutých modřin měla vážné modré oči a vůbec nebyla z Ghealdanu. Když už nic jiného, bylo by to jasné z jejích šatů. Měla krátký tmavý kabátec a bohatě nabírané kalhoty, které se příliš nelišily od toho, co nosila Birgitte. To byl veškerý její majetek. Nechtěla říci, odkud přesně je, ale o cestách, které ji dovedly na palubu Říční zmije, byla sdílnější. Alespoň o některých. Nyneiva si musela hodně domýšlet. Areina odešla do Illianu, protože chtěla odvést svého mladšího bratra domů dřív, než bude moci složit přísahu hledačů Valerského rohu. Avšak s městem plným cizinců ho vůbec nenašla, nějak však sama složila přísahu a vydala se do světa, i když tak úplně nevěřila, že Valerský roh existuje, a zpola doufala, že někde najde malého Gwila a dovede ho domů. Od té chvíle byly věci... složité. Areina se sice nezdráhala hovořit, ale dávala si hroznou práci, aby se přitom vylíčila v dobrém světle... Vyhnali ji z několika vesnic, jednou ji okradli a několikrát ztloukli. Přesto se nehodlala vzdát či vyhledat útočiště nebo nějakou mírumilovnou vesnici. Svět byl pořád tam někde venku a Areina ho hodlala dostat na kolena. Ne že by to řekla přímo takhle, ale Nyneiva věděla, co má ta žena na mysli.
Nyneiva taky věděla velmi dobře, proč jí jsou tyto ženy tak blízké. Každý příběh mohl být odrazem části jejího vlastního života. Jenom tak docela nechápala, proč se jí Areina líbí nejvíc. Podle jejího názoru, když si dala dvě a dvě dohromady, skoro všechny Areininy potíže pocházely z toho, že si příliš nedávala pozor na jazyk a říkala lidem to, co si myslí. Těžko to byla náhoda, že musela z jedné vesnice utéci tak rychle, že tam dokonce musela nechat i koně, potom, co starostu nazvala povalečem s tváří jako knedlík a několika vesničankám řekla, že vyschlé domácí puťky nemají právo se ptát, co dělá na cestě sama. K tomuhle se alespoň byla ochotná přiznat. Nyneiva si myslela, že když jí půjde pár dní příkladem, Areině to nesmírně pomůže. A muselo existovat i něco, co by mohla udělat i pro druhé dvě. Touhu po bezpečí a míru chápala velmi dobře.
Ráno druhého dne, když byla klidná nálada ještě křehká a jazyky – jazyky některých lidí! – ještě ostré, došlo ke zvláštní výměně názorů. Nyneiva řekla, docela mírně, něco o tom, že Elain není na místě své matky, takže si nemusí myslet, že Nyneiva bude spát každou noc odstrčená ke stěně. Elain zvedla bradu, ale než stačila otevřít ústa, Birgitte vyhrkla: „Ty jsi opravdu dědička Andoru?“ Skoro se nerozhlédla kolem, aby se ujistila, že poblíž není nikdo, kdo by to zaslechl.
„Jsem.“ Elain mluvila mnohem důstojněji, než se Nyneiva v poslední době pamatovala, ale byl v tom náznak – mohlo to být uspokojení?
S tváří úplně bez výrazu se Birgitte prostě otočila na patě a odešla na příď, kde se posadila na svinuté lano a zadívala se na řeku vepředu. Elain se za ní mračila a potom si odešla sednout za ní. Chvíli tam spolu obě ženy seděly a rozmlouvaly. Nyneiva by se k nim nepřipojila, ani kdyby ji požádaly! Ať již rozebíraly cokoliv, Elain vypadala lehce rozladěná, jako by čekala nějaký výsledek, ale poté si už mezi sebou nevyměnily křivého slovíčka.
Birgitte se později toho dne vrátila ke svému jménu, i když to byl poslední záblesk hněvu, který to způsobil. Jakmile byla Moghedien bezpečně daleko, tak si s Elain lístky měchýřníku vymyly čerň z vlasů, a Neres, když viděl jednu s rudozlatými kudrnami na ramena a druhou se zlatožlutým, složitě splétaným copem a navíc s lukem a toulcem, kysele poznamenal něco jako „Birgitte k nám přišla ze zatracenejch příběhů". Byla jeho smůla, že to slyšely. Birgitte mu ostře řekla, že to je její jméno, a jestli se mu nelíbí, tak mu připíchne uši, ke kterému stěžni si vybere. Se zavázanýma očima. Kapitán odkráčel červený ve tváři jako rak a křičel, aby lodníci přitáhli lana, která už se nedala přitáhnout víc bez toho, aby praskla.