V této chvíli by bylo Nyneivě úplně jedno, i kdyby Birgitte svou hrozbu splnila. Po měchýřníku jí sice zůstal ve vlasech maličko narudlý odstín, ale barva se natolik podobala její přirozené, že málem vykřikla radostí. Pokud všechny na palubě nezačnou bolet zuby a dásně, tak jí měchýřníkového listí zbývalo až dost. A taky měla dostatečnou zásobu červeného fenyklu, aby si měla čím uklidnit žaludek. Jakmile měla vlasy suché a zase slušně spletené do copu, nemohla si nepovzdechnout úlevou.
Ovšem, s tím, jak Elain usměrňovala dobrý vítr a Neres plul ve dne v noci, ubíhaly na obou březích vesnice a statky s doškovými střechami rychle dozadu, a čím dál po proudu byli, tím méně tu bylo stop po nepokojích. Jakkoliv už bylo špatně pojmenované plavidlo široké, plulo po řece slušnou rychlostí.
Neres byl zjevně rozpolcen mezi radostí z toho, jaké štěstí má, že vane takový vítr, a starostí, že musí plout za denního světla. Nejednou se toužebně zadíval do zpětného proudu, po stromy zastíněném rameni či tůni zařezávající se hluboko do břehu, kde mohla Říční zmije bezpečně zakotvit a skrýt se. Nyneiva občas poznamenala tak, aby to mohl slyšet, jak musí být rád, že se lidé ze Samary dostanou o to dřív z jeho lodi, k čemuž přihodila poznámku o tom, jak dobře tahle žena vypadá teď, když je odpočatá, či jak živé jsou děti tamté ženy. To stačilo, aby ho nápady s přistáváním okamžitě přešly. Bylo by možná snazší pohrozit mu Shienarci či Tomem a Juilinem, ale ti už byli i tak až moc nafoukaní. A ona se rozhodně nehodlala hádat s mužem, který se na ni stále nechtěl ani podívat, ani s ní mluvit.
V šedém svítání třetího dne posádka znovu zasedla k opačinám, aby je dostala k molu v Boanndě. Bylo to slušné město, větší než Samara, na místě, kde se rychle proudící řeka Boern, přitékající z Jehannahu, vlévala do pomalejší Eldar. Za vysokými šedými hradbami se zvedaly tři věže a budova lesknoucí se bíle pod červenou taškovou střechou, která se určitě mohla vydávat za zámek, byť menší. Když byla Říční zmije pevně uvázaná u těžkých kůlů na konci mola – které se až do poloviny klenulo přes vyschlé bahno – Nyneiva se nahlas podivila, proč Neres plul až do Samary, když mohl své zboží vyložit tady.
Elain kývla směrem ke statnému muži na molu, který měl na prsou řetěz s jakýmsi znakem. Bylo tu víc takových jako on, všichni s řetězy a v modrých kabátcích, a pozorně sledovali další dvě bachratá plavidla, z nichž se vykládalo na jiných molech. „Výběrčí daní královny Alliandry, řekla bych.“ Neres zabubnoval prsty na zábradlí a na muže na molu se nedíval stejně soustředěně, jako oni pozorovali ostatní plavidla. „Možná má s těmi v Samaře nějakou dohodu. Nemyslím, že bude chtít mluvit s těmito.“
Muži a ženy ze Samary váhavě vystoupili po lávce na molo a výběrčí si jich nevšímali. Za lidi se žádné clo neplatilo. Pro Samarské to byl začátek nejistoty. Měli před sebou své životy, museli začít nanovo, obstát s tím, co měli a co jim Nyneiva a Elain daly. Než byli Samarští v půli mola, a stále se choulili k sobě, některé z žen už se tvářily stejně sklíčeně jako muži. Některé dokonce začaly plakat. Elain se zatvářila usouženě. Vždycky se chtěla postarat o každého. Nyneiva doufala, že Elain nezjistila, že některým ženám sama pár stříbrňáků podstrčila.
Ne všichni však opustili loď. Zůstala Areina a Nicola i Mangan, s přivinutými syny, kteří kolem sebe hleděli vykulenýma očima, když ostatní děti zmizely směrem k městu. Ti dva hošíci neřekli od Samary jediné slovo, co by Nyneiva slyšela.
„Chci jít s tebou,“ řekla Nyneivě Nicola a nevědomky lomila rukama. „Cítím se s tebou v bezpečí.“ Marigan důrazně kývla. Areina neříkala nic, ale přistoupila blíž k oběma ženám, čímž se stala součástí skupinky, i když se klidně dívala na Nyneivu a vyzývala ji, jen ať se opováží poslat ji pryč.
Tom lehce potřásl hlavou a Juilin se zašklebil, ale Nyneiva se podívala na Elain a Birgitte. Elain kývla bez zaváhání a druhá žena byla jen o mžik oka pozadu. Nyneiva si zvedla suknice a rázným krokem vyrazila k Neresovi, jenž stál na zádi.
„Teď snad budu mít svou loď zpátky,“ sdělil vzduchu někde mezi lodí a molem. „A už bylo načase. Tahle plavba byla nejhorší, jako jsem kdy podnikl.“
Nyneiva se teď široce usmála. Pro jednou se na ni podíval, než skončila. No, skoro.
Neres vlastně neměl moc na vybranou. Těžko se mohl obrátit s prosbou o pomoc na úřady v Boanndě. A i kdyby se mu nelíbila cena, kterou nabízela, stejně musel plout po proudu. A tak Říční zmije znovu vyplula, míříc do Ebú Daru, s jednou zastávkou, o níž kapitán nic nevěděl, dokud se Boannda nezačala vytrácet za zádí.
„Salidar!“ zavrčel s pohledem upřeným nad Nyneivinu hlavu. „Salidar je opuštěnej od bělokabátnický války. Jenom hlupačka by chtěla vystoupit na břeh v Salidaru.“
Nyneiva, i když s úsměvem, byla natolik rozzlobená, že dosáhla na pravý zdroj. Neres zařval, plácl se do krku a zároveň do stehna. „Ti střečci jsou letos ale hrozní,“ podotkla Nyneiva soucitně. Birgitte zařvala smíchy, než byli v půli cesty dolů na palubu.
Nyneiva stála vzpřímeně na přídi a zhluboka se nadechla, když Elain usměrnila, aby znovu zvedla vítr, a Říční zmije poskočila do silného proudu přitékajícího od Boern. Nyneiva už červený fenykl málem obědvala i večeřela, ale i kdyby jí ještě před Salidarem došel, nezáleželo by jí na tom. Tahle cesta už byla skoro u konce. Všechno, čím prošla, za tohle stálo. Jistě, ne vždycky si to myslela, a drsné jazyky Elain a Birgitte toho nebyly jediným důvodem.
Tu první noc, když jen ve spodničce ležela v kapitánově posteli, zatímco zívající Elain seděla na židli a Birgitte se opírala o dveře a hlavou se téměř dotýkala stropních trámů, použila Nyneiva zkroucený kamenný prsten. Kajutu osvětlovala jediná rezavá lampa upevněná v závěsu a kupodivu z oleje stoupala vůně koření. Neres možná taky neměl rád zápach plísně a zatuchlinu. Pokud si prsten mezi ňadra zastrkovala poněkud okatě – a dala si záležet, aby druhé dvě viděly, že se dotýká holé kůže – no, měla k tomu důvod. Pár hodin povrchně rozumného chování z jejich strany ještě neznamenalo, že se bude mít Nyneiva méně na pozoru.
Srdce Kamene bylo přesně takové, jako pokaždé předtím, odevšad a odnikud vycházelo bledé světlo, třpytivý křišťálový meč Callandor čněl z kamenů v podlaze pod velikou kupolí a do stínů ubíhaly řady sloupů z leštěné krevele. A nechyběl ani ten pocit, že je sledována, který byl v Tel’aran’rhiodu taky všudypřítomný. Nyneiva měla co dělat, aby neutekla nebo se nevrtila do zoufalého pátrání mezi sloupy. Přinutila se zůstat stát vedle Callandoru. Pomalu napočítala do tisíce a při každé odpočítané stovce přestala a zavolala Egwainino jméno.
Pravda byla, že nic jiného ani dělat nemohla. Sebeovládání, na něž byla tak pyšná, zmizelo. Šaty se jí měnily spolu se starostmi, které si dělala kvůli sobě a Moghedien, Egwain, Randovi a Lanovi. Pevné dvouříčské sukno se mrknutím oka změnilo ve velký plášť s hlubokou kapuci, potom se objevila bělokabátnická zbroj, jež se změnila v červené hedvábné šaty – jenomže průsvitné! – a z nich se stal ještě tlustší plášť a ten se změnil v... Měla dojem, že tvář se jí mění také. Jednou se podívala na své ruce a pleť měla tmavší než Juilin. Třeba ji Moghedien nepozná...