„Egwain!“ To drsné zavolání se odrazilo mezi sloupy a Nyneiva se přinutila zůstat stát, byť celá roztřesená, než napočítá do další stovky. Velká komnata zůstala až na ni prázdná. Přejíc si, aby cítila větší lítost než nutkání ke spěchu, vykročila ze sna...
...a ležela s prstem na kamenném prstenu na řemínku, hleděla na silné trámy nad postelí a naslouchala skřípění lodi spěchající temnotou po proudu.
„Byla tam?“ chtěla vědět Elain. „Nebyla jsi pryč moc dlouho, ale –“
„Už mě unavilo pořád se bát,“ řekla Nyneiva, aniž by odtrhla pohled od trámů. „Už mě t-tak unavilo být z-zbabělá.“ Poslední slova se rozplynula v slzách, které nedokázala zastavit ani zakrýt, jakkoliv si otírala oči.
Vmžiku tam byla Elain, objímala ji a uhlazovala jí vlasy, a o něco později jí Birgitte tiskla zezadu na krk látku namočenou ve studené vodě. Nyneiva se vyplakala, zatímco jí ony říkaly, že není zbabělá.
„Kdybych si myslela, že mě honí Moghedien,“ prohlásila nakonec Birgitte, „tak bych utekla. I kdybych se nemohla schovat jinam než do jezevčí nory, tak bych se tam protáhla a schoulila se do klubíčka a potila se, dokud by neodešla. A stejně tak bych se nepostavila těm Cerandiným s’reditům, kdyby některý zaútočil, a ani jedno není zbabělé. Musíš si sama vybrat čas a místo a zaútočit na ni způsobem, jaký bude nejmíň čekat. Já se jí taky pomstím, ale jenom jestli to půjde, jinak se do toho pouštět nebudu. Cokoliv jiného by byla čirá hloupost.“
To bylo těžko to, co chtěla Nyneiva slyšet, ale její slzy a jejich útěcha udělaly další díru do trnitého plotu, který mezi nimi vyrostl.
„Dokážu ti, že nejsi žádný zbabělec.“ Elain vytáhla z poličky, kam ji položila, kazetu z tmavého dřeva a vyndala z ní železný kotouč s vyrytou spirálou. „Půjdeme zpátky spolu.“
To Nyneiva chtěla ještě méně. Jenže se tomu nedalo nijak vyhnout, ne poté, co ji ujišťovaly, že není zbabělá. A tak se vrátily společně.
Do Tearského Kamene, kde se dívaly na Callandor – lepší než se ohlížet přes rameno a uvažovat, jestli se objeví Moghedien – pak do královského paláce v Caemlynu pod Elaininým vedením, a potom je Nyneiva zavedla do Emondovy Role. Nyneiva už paláce viděla, s jejich rozlehlými sály, vysokými malovanými stropy a mramorovými podlahami, zlacením a jemnými koberci i umně tkanými závěsy, ale tady vyrostla Elain. Vidět to a vědět to jí pomohlo Elain trošku pochopit. Ovšemže ta žena očekávala, že se k ní svět skloní. Když vyrůstala, tvrdili jí, že se ohne, a navíc žila v paláci, kde tomu tak bylo.
Elain, bledý odraz sebe sama kvůli ter’angrialu, který používala, byla při pobytu v paláci zvláštně zamlklá. Ale ona zase Nyneiva mlčela v Emondově Roli. Například byla vesnice větší, než se pamatovala, a přibyly další domky s doškovými střechami i zatím hrubé dřevěné stavby. Někdo si těsně za vesnicí stavěl velmi velký dům, tři nízká poschodí, a na Trávníku byl vztyčen kamenný kvádr dva a půl sáhu vysoký, do nějž byla vyryta jména. Hodně z nich Nyneiva poznala, byla to většinou dvouříčská jména. Po obou stranách kamene byly vztyčeny stožáry, na jednom visel praporec s červenou vlčí hlavou, na druhém povlával červený orel. Všechno tu vypadalo blahobytně a šťastně – nakolik to poznala, když tu nebyli žádní lidé. Co například byly zač ty prapory? A kdo by stavěl takový dům?
Prolétly do Bílé věže a Elaidiny pracovny. Nic se tu nezměnilo, jen to, že v půlkruhu před Elaidiným stolem už zůstalo jen tucet stoliček. A triptych s Bonwhin byl pryč. Zůstal však obrázek Randa se špatně zalepenou trhlinou v plátně přes Randův obličej, jako by po něm někdo něco hodil.
Probraly se papíry v lakované skříňce se zlatými jestřáby i těmi na stole kronikářky v předpokoji. Dokumenty a dopisy se často měnily, když je ještě četly, ale moc toho nezjistily. Elaida věděla, že Rand překročil Dračí stěnu do Cairhienu, ale k tomu, co s tím hodlá podniknout, žádný klíč nezískaly. Byl tu rozzlobený požadavek, aby se všechny Aes Sedai okamžitě vrátily do Věže, pokud od ní osobně nemají přesné rozkazy učinit něco jiného. Elaida se zřejmě vůbec hodně zlobila, třeba kvůli tomu, že se poté, co jim nabídla milost, vrátilo jen pár sester, že většina špehů v Tarabonu stále mlčí, že Pedron Niall stále svolává bělokabátníky do Amadicie, když ona neví proč, že stále není možné nalézt Davrama Bashereho i přes to, že s sebou má celé vojsko. Každý dokument s její pečetí překypoval vztekem. Žádný z nich jim však nebyl celkem k ničemu, ani nebyl zajímavý, snad jen ten týkající se bělokabátníků. Ne že by s nimi měly mít nějaké potíže, pokud budou na Říční zmiji.
Poté, co se vrátily do svých těl na lodi, Elain mlčela, když vstávala ze židle a vracela kotouč do skříňky. Nyneiva bez přemýšlení vstala a šla jí pomoci se svléknout. Když se uložily ve spodničkách do postele, vylezla Birgitte nahoru. Říkala, že si lehne hned vedle schůdků.
Elain usměrnila, aby zhasla lampu. Po chvíli, co ležely potmě, poznamenala: „Palác vypadal tak... prázdný, Nyneivo. Bylo tam tak pusto.“
Nyneiva nevěděla, jak jinak by měl palác v Tel’aran’rhiodu vypadat. „To bylo tím ter’angrialem, co jsi použila. Mně jsi připadala skoro jako z mlhy.“
„No, já jsem si připadala docela v pořádku.“ V Elainině hlase se však ozýval jen mírně drsný nádech, a potom se obě uložily ke spánku.
Nyneiva si přesně vzpomínala, jaké má Elain ostré lokty, ale to nemohlo ztlumit její dobrou náladu, ani Elainina tichá stížnost, že studené nohy má ona. Dokázala to. Možná zapomenout na to, že se bojí, nebylo stejné jako nebát se, avšak aspoň se vrátila zpět do světa snů. Třeba jednoho dne najde kuráž k tomu, aby se vůbec nebála.
Když už jednou začala, bylo snazší pokračovat než přestat. Poté každou noc vstupovaly do Tel’aran’rhiodu společně a vždycky navštívily Věž, aby se podívaly, jestli něco nezjistí. Nebylo toho moc, kromě rozkazu vypravit do Salidaru vyslankyně, aby vyzvaly tamní Aes Sedai k návratu do Věže. Až na to, že toto pozvání – podle toho, co Nyneiva stačila přečíst, než se listina změnila v hlášení o sledování správných postojů potenciálních novicek, ať už to znamenalo cokoliv – pozvání bylo spíš požadavkem, aby se Aes Sedai okamžitě podvolily Elaidě a byly vděčné za to, že je jim to dovoleno. Přesto to potvrzovalo, že se tady nehoní naprázdno. Potíž s tím ostatním, co v útržcích zahlédly, byla v tom, že nevěděly dost, aby si to daly dohromady. Kdo je tenhle Davram Basherea proč se ho Elaida snaží tak zoufale najít? Proč Elaida zakázala, aby se kdokoliv zmínil o Mazrimu Taimovi, falešném Drakovi, pod hrozbou nejtěžších trestů? Proč královna Tenobie Saldejská a král Easar Shienarský napsali dopisy, v nichž zdvořile, ale důrazně odmítají, aby se Bílá věž pletla do jejich věcí? Všechno to Elain přimělo zabručet jedno z Liniiných rčení: „Kdo chce znát dvě, musí nejdřív znát jedna.“ Nyneiva mohla jen souhlasit, že to tak zajisté vypadá.
Kromě výletů do Elaidiny pracovny pracovaly na tom, aby získaly ovládání nad sebou i svým okolím ve světě snů. Nyneiva nehodlala dopustit, aby ji příště někdo chytil, jako to udělala Egwain a moudré. Na Moghedien se snažila vůbec nemyslet. Mnohem lepší bylo soustředit se na moudré.