Egwainin trik jak se jim v Samaře objevila ve snu, rozlousknout nedokázaly. Když ji volaly, nedosáhly ničeho, jen zesílil pocit, že je někdo sleduje, a podruhé už se tahle nezjevila. Snaha zadržet v Tel’aran’rhiodu někoho jiného Nyneivu neuvěřitelně doháněla k zoufalství i poté, co Elain na ten trik narazila. Bylo jen potřeba dívat se na dotyčného pouze jako na další část snu. Elain to nakonec dokázala – a Nyneiva jí poblahopřála nejpříjemněji, jak dokázala – ale Nyneivě to mnoho dní nešlo. Elain mohla být docela dobře tou mlhou, již připomínala, jak tak mizela s úsměvem pokaždé, když se jí zachtělo. Když se Nyneivě konečně podařilo zde Elain přidržet, cítila námahu, jako by vzpírala balvan.
Vytvářet fantastické květiny či tvory tím, že na ně myslely, byla mnohem větší legrace. Námaha zřejmě odpovídala jednak velikosti dotyčného objektu, a potom také tomu, jestli skutečně mohl existovat. Vytvořit stromy pokryté květy bláznivých tvarů červené, zlaté a nachové barvy bylo těžší než stojací zrcadlo, abyste se mohly podívat na to, co jste si provedly s róbou nebo co s ní udělala druhá žena. Vyzvednout ze země třpytivý křišťálový palác bylo ještě těžší, a i když na dotek byl pevný, zavlnil se a změnil pokaždé, když se jeho obraz ve vaší mysli pozměnil. Poté, co je ten zvláštní tvor – skoro jako kůň s rohem na nose! – vyhnal obě na kopec, než se jim podařilo ho nechat zmizet, mlčky si odsouhlasily, že zvířata nechají napokoji. Skoro to způsobilo novou hádku, kdy obě tvrdily, že to udělala ta druhá, ale když se Elain vzpamatovala natolik, že našla své staré já, začala se hihňat, jak asi musely vypadat, když se tak hnaly do kopce s vyhrnutými suknicemi, křičíce na zvíře, aby zmizelo. Dokonce i to, že Elain umíněně odmítala přiznat, že to byla její chyba, nezabránilo Nyneivě začít se hihňat taky.
Elain střídala železný kotouč za na pohled jantarovou destičku s řezbou spící ženy, ale ani jeden ter’angrial nepoužívala právě ráda. Jakkoliv tvrdě s nimi pracovala, nikdy se necítila plně v Tel’aran’rhiodu, jako tomu bylo s prstenem. Ale s oběma bylo nutné pracovat. Buď nebylo možné zavázat prameny ducha, nebo vás to okamžitě ze světa snů vyhodilo. Usměrnění čehokoliv jiného zároveň vypadalo skoro nemožné, nicméně Elain nechápala proč. Zřejmě ji víc zajímalo, jak byly ter’angrialy vyrobené, a vůbec ji netěšilo, že svá tajemství nevydaly tak snadno jako a’dam. Nevědět „proč“ pro ni bylo jako bodlák v punčoše.
Jednou se Nyneiva rozhodla jeden z nich vyzkoušet, náhodou to bylo tu noc, co se měly sejít s Egwain, noc po odplutí z Boanndy. Nebyla by dost rozzlobená nebýt jedné věci, která jí tak často byla solí v očích. Mužů.
Začal to Neres, dupal po palubě, když začalo slunce zapadat, a mumlal si něco o tom, že si nechal ukrást náklad. Nyneiva si ho samozřejmě nevšímala. Pak si Tom ustýlal u zadního stěžně a tiše prohodiclass="underline" „Má pravdu.“
Bylo jasné, že si jí ve slábnoucím narudlém světle nepovšiml, a stejně tak Juilin, dřepící vedle něj. „Je to pašerák, ale za to zboží zaplatil. Nyneiva neměla právo mu ho sebrat.“
„Proklatý práva každý ženský jsou právě takový, jaký zatraceně řekne, že jsou.“ Uno se zasmál. „Aspoň tak to říkají ženský v Shienaru.“
Tehdy si jí všimli a odmlčeli se, když vědmu jako obvykle objevili pozdě. Uno si zamnul tvář, tu bez jizvy. Toho dne si sundal obvazy, a teď už věděl, co se stalo. Nyneiva měla dojem, že se tváří rozpačitě. Bylo těžké to v dloužících se stínech poznat, ale druzí dva se tvářili dokonale bezvýrazně.
Nyneiva jim samozřejmě nic neudělala, pouze kolem proběhla, pevně si tisknouc cop. Dokonce se jí podařilo seběhnout dolů ze schůdků. Elain už měla železný kotouč v ruce. Skříňka z tmavého dřeva ležela na stole otevřená. Nyneiva vylovila žlutou destičku s rytinou spící ženy uvnitř. Na dotek byla hladká a kluzká, rozhodně ne jako něco, čím se dal poškrábat kov. S tím, jak v ní doutnal hněv, byl saidar teplá záře těsně mimo dohled za jejím ramenem. „Třeba dokážu přijít s nějakým nápadem, proč ti ta věc nedovolí usměrnit víc než jen střípky.“
A takhle se ocitla v Srdci Kamene, usměrňujíc pramen ducha do destičky, kterou tady, v Tel’aran’rhiodu, měla nacpanou v taštičce na opasku. A jak to tak často ve světě snů dělala, Elain na sobě měla roucho vhodné pro dvůr své matky, zelené hedvábí vyšívané kolem krku zlatou nití, s náhrdelníkem a náramky ze zlatých oček a drahých opálů, ale Nyneiva s překvapením zjistila, že na sobě má něco velmi podobného, i když vlasy měla spletené do copu – a ty měly svou původní barvu – místo aby jí volně visely přes ramena. Její šaty byly světle modré a stříbrné, a i když výstřih nebyl tak hluboký jako na Lucových šatech, pořád byl nižší, než by si sama vybrala. Stejně, velmi se jí líbilo, jak se jí mezi ňadry třpytí jediný ohnivý opál na stříbrném řetízku. Pro Egwain nebude snadné zastrašovat takhle oblečenou ženu. Rozhodně to nemělo nic společného s tím, že si tyhle šaty vybrala, byť nevědomky.
Hned poznala, co Elain myslela tím, vypadat docela dobře. Sama sobě se nejevila jinak než druhá žena, které se nějak podařilo vplést zkroucený kamenný prsten do svého náhrdelníku. Elain však říkala, že vypadá... mlžně. Mlžně také působil saidar, až na ten pramen ducha, který začala splétat, ještě když byla vzhůru. Zbytek byl velice řídký, a dokonce i nikdy neviděné teplo pravého zdroje tu bylo jaksi tlumené. Rozhněvaná však byla stále dost, aby mohla usměrňovat. I když snad podráždění kvůli mužům vybledlo před tou záhadou, záhada byla sama o sobě dráždivá. Zocelit se na setkání s Egwain s tím nemělo vůbec nic společného. Nic takového přece nedělala, a neexistoval žádný důvod, proč by měla na jazyku cítit slabou chuť kočičího kapradí a černobýlu! A přesto vyvolat jediný plamínek tančící ve vzduchu – byla to jedna z prvních věcí, co se novicky učily – jí připadalo stejně těžké jako přehodit si Lana přes rameno. Plamínek připadal dokonce i jí velice slabý, a jakmile zavázala tkanivo, začal se úplně vytrácet. Ve chvilce byl pryč.
„Vy obě?“ podivila se Amys. Byly s Egwain přímo tam, na druhé straně Callandoru, obě v aielských suknicích a živůtcích a loktuších. Aspoň že si Egwain nenasadila tolik náhrdelníků a náramků. „Proč vypadáš tak zvláštně, Nyneivo? Naučila ses sem vstoupit při bdění?“
Nyneiva trochu nadskočila. Tak strašně nesnášela lidi, co se k ní dostali nepozorováni. „Egwain, jak ses –?“ začala a uhladila si suknice ve chvíli, kdy Elain vyhrkla: „Egwain, nechápeme, jak jsi –“
Egwain jim skočila do řeči. „Rand a Aielové vybojovali u Cairhienu veliký vítězství.“ Všechno to z ní vyletělo jako záplava, vše, co jim řekla v jejich snech, od Sammaela po seanchanské kopí. Mlela málem páté přes deváté a každé slovo doprovodila upřeným pohledem.
Nyneiva s Elain se na sebe popleteně podívaly. Určitě jim to říkala. Nemohly si to přece představovat, ne, když jim to teď slovo od slova potvrdila. Dokonce i Amys, jejíž dlouhé bílé vlasy jen podtrhovaly ne zcela aessedaiovskou bezvěkost její tváře, se při tom proudu jen zmateně dívala.
„Mat že zabil Couladina?“ vzkřikla Nyneiva v jedné chvíli. To tedy v jejich snech rozhodně nebylo. Tohle se Matovi vůbec nepodobalo. On že velí vojákům? Mat?