Když se Egwain konečně odmlčela, upravila si loktuši a trochu rychle dýchala – předtím skoro neměla čas se nadechnout – Elain se slabm hlasem zeptala: „Je v pořádku?“ Mluvila, jako by skoro začínala pochybovat o vlastních vzpomínkách.
„Tak dobře, jak se dá čekat,“ řekla Amys. „Hodně se dře a nikoho neposlouchá. Až na Moirain.“ Amys nebyla ráda.
„Většinou je s ním Aviendha,“ dodávala Egwain. „Docela dobře se o něj pro tebe stará.“
Nyneiva o tom pochybovala. Nevěděla toho o Aielech moc, ale tušila, že když Amys řekla „hodně", každý jiný by pronesl „přímo k smrti".
Elain očividně souhlasila. „Tak proč ho nechává se tak dřít? Co vlastně dělá?“
Jak se ukázalo, bylo toho dost, vlastně až příliš. Dvě hodiny každý den cvičil šerm s Lanem nebo kýmkoliv, koho našel. Při tom Amys kysele stiskla rty. Další dvě hodiny studoval aielský způsob boje beze zbraní. Egwain to možná připadalo zvláštní, ale Nyneiva si až příliš uvědomovala, jak bezmocný může člověk být, když nedokáže usměrňovat. – Přesto se Rand do takové situace nemohl dostat. Stal se králem, nebo něčím víc, obklopovaly ho stráže Far Dareis Mai, a rozkazoval urozeným pánům a paním. Vlastně trávil až moc času tím, že jim rozkazoval, a pak se za nimi honil, aby se ujistil, že udělali, co jim řekl, a neudělal by si dokonce ani čas na jídlo, kdyby mu ho Děvy nenosily tam, kde právě byl. Z nějakého důvodu, zatímco Egwain to zřejmě zlobilo skoro stejně tolik jako Elain, vypadala Amys docela pobaveně, ačkoliv jakmile poznala, že si toho Nyneiva všimla, její tvář opět získala ten kamenný aielský výraz. A přesto každou další hodinu přes den trávil v té zvláštní škole, kterou založil, kam zval nejen učence, ale i řemeslníky, od nějakého chlapíka, který vyráběl zrcadla, po ženu, jež sestrojila jakýsi obrovský samostříl s kladkami, z něhož bylo možné vystřelit oštěp na míli daleko. Nikomu neřekl, k čemu ta škola je, až snad na Moirain, ale jediná odpověď, kterou Aes Sedai Egwain dala, zněla, že touha nechat něco za sebou je silná u každého. Moirain zřejmě nezáleželo na tom, co Rand dělá.
„Zbytky Shaidů ustupují na sever,“ podotkla Amys zachmuřeně, „a každý den jich víc a víc proklouzne přes Dračí stěnu, ale Rand al’Thor na ně zjevně zapomněl. Posílá oštěpy na jih k Tearu. Polovina už odešla. Rhuark říká, že dokonce ani náčelníkům neřekl proč, a já si nemyslím, že by mi Rhuark lhal. Moirain je Randu al’Thorovi bližší víc než kdokoliv kromě Aviendhy, a přesto se ho odmítá zeptat.“ Potřásla hlavou a zamumlala: „I když na její obranu řeknu, že dokonce ani Aviendha nic nezjistila.“
„Nejlepší způsob, jak uchovat tajemství, je nikomu to neříct,“ sdělila jí Elain, za což si vysloužila tvrdý pohled. Amys nebyla moc pozadu za Bair, když došlo na pohledy, které vás přiměly přešlápnout.
„Tady to nevyřešíme,“ prohlásila Nyneiva s pohledem upřeným na Egwain. Druhá žena se tvářila znepokojeně. Pokud existovala vhodná chvíle, jak znovu nastolit rovnováhu mezi nimi dvěma, potom to mohlo docela dobře být teď. „Chtěla jsem se zeptat –“
„Máš docela pravdu,“ skočila jí Egwain do řeči. „Nejsme v Sheriamině pracovně, kde se můžeme povalovat a povídat si. Co nám můžete říct? Jste ještě pořád u zvěřince mistra Lucy?“
Nyneivě se zadrhl dech a otázky jí vyletěly rovnou z hlavy. Bylo toho tolik co vyprávět. A tolik, co prozradit nesměla. Tvrdila, že sledovala Lanfear na schůzku Zaprodanců, a prozradila jen, že viděla, jak je Moghedien špehuje. Ne že by se chtěla vyhnout tomu povědět jim, jak s ní Moghedien zacházela – vážně ne, no, ne tak úplně – ale Birgitte je nezbavila jejich slibu mlčení. Ovšem to zase znamenalo, že se o Birgitte nesmí zmínit vůbec, že nesmí prozradit, že je s nimi. Bylo to složité, neboť věděla, že Egwain ví, že jim Birgitte pomáhá, ačkoliv víc nevěděla, přesto však musela Nyneiva předstírat, že Egwain neví vůbec nic, ale podařilo se jí to i přes to, že se zakoktala, když Egwain zvedla obočí. Díky Světlu jí Elain pomohla předložit Samaru jako chybu Galada a Masemy. Což taky vlastně byla. Kdyby za ní jeden i druhý někoho prostě poslali se zprávou o lodi, nic z toho, co následovalo, by se nebylo stalo.
Když vyprávění zakončila – Salidarem – Amys tiše řekla: „Jsi si jistá, že budou Car’a’carna podporovat?“
„Musejí znát Dračí proroctví stejně dobře jako Elaida,“ ozvala se Elain. „Nejlepší způsob, jak se jí postavit, je přimknout se k Randovi a dát světu jasně najevo, že ho hodlají podporovat až k Tarmon Gai’donu.“ Ani nejslabší zachvění v hlase neprozradilo, že nemluví o naprostém cizinci. „Jinak by byly jen vzbouřenkyně, které nemají žádné zákonné oprávnění. Potřebují Randa stejně, jako on potřebuje je.“
Amys kývla, ale ne tak, jako by s tímto tvrzením již byla připravena souhlasit.
„Myslím, že si na Masemu vzpomínám,“ poznamenala Egwain. „Propadlý oči a kyselej výraz?“ Nyneiva přikývla. „Těžko si ho umím představit jako nějakýho proroka, ale jasně ho vidím, jak začíná pouliční bouře nebo válku. Jsem si jistá, že Galad dělal pouze to, co považoval za nejlepší." – Egwain se lehce zabarvila líčka. „Rand bude chtít o Masemovi vědět. A o Salidaru taky. Jestli ho dokážu přimět postát natolik dlouho, aby mě vyslechl.“
„Chci vědět, jak se stalo, že jste tu obě,“ řekla Amys. Vyslechla si jejich vysvětlení, a když Nyneiva vylovila destičku z taštičky, převrátila ji moudrá v ruce. Když se ter’angrialu dotkl někdo jiný, zatímco ho Nyneiva používala, naskočila jí z toho husí kůže. „Myslím, že jsi tady míň než Elain,“ prohlásila moudrá nakonec. „Když ta, která může chodit ve snech, vstoupí ve spánku do světa snů, jen maličký kousek z ní zůstane v jejím těle, právě dost na to, aby udržel tělo naživu. Když usne lehkým spánkem, v němž může být tady a zároveň mluvit s těmi v bdělém světě, připadá těm, co jsou plně tady, právě jako ty. Možná je to to stejné. Nevím, jestli se mi líbí, že každá žena, která může usměrňovat, může rovněž vstoupit do Tel’aran’rhiodu – dokonce i v tomhle stavu.“ Vrátila ter’angrial Nyneivě.
Nyneiva si vydechla úlevou a spěšně destičku zase schovala. Pořád měla rozechvělý žaludek.
„Jestli jste nám už řekly všechno...“ Amys se odmlčela, než ji Nyneiva a Elain spěšně ujistily, že ano. Modré oči té ženské byly neuvěřitelně pronikavé. „Tak my musíme jít. Přiznávám, že z těchto schůzek je možné získat víc, než jsem si dříve myslela, jenže musím toho dnes v noci ještě hodně udělat.“ Pohlédla na Egwain a obě zmizely jako jedna.
Nyneiva a Elain neváhaly. Kolem nich se velké krevelové sloupy vmžiku změnily v malou místnost obloženou tmavým dřevem, s několika málo kousky jednoduchého, pevného nábytku. Nyneivu pomalu přecházel hněv a s ním i ovládání saidaru, ale pracovna správkyně novicek obojí zase zpevnila. Umíněná a vzdorovitá, to určitě! Doufala, že je Sheriam v Salidaru. Bylo by příjemné postavit se jí za stejných podmínek. Přesto by si byla přála, aby mohla být někde jinde. Elain se dívala do zrcadla, visího v loupajícím se zlaceném rámu, a nedbale si rukama upravovala vlasy. Jenže tady nebylo třeba používat ruce. A Nyneivě se taky nelíbilo být v této místnosti. Proč Egwain navrhla setkání právě tady? Elaidina pracovna možná nebylo právě nejpříjemnější místo na světě, ale bylo to lepší než tohle.