O chvíli později tu byla Egwain, na druhé straně širokého stolu, s očima jako led a rukama v bok, jako by jí pracovna patřila.
Než mohla Nyneiva otevřít ústa, Egwain pronesla: „Copak se z vás dvou bezduchých klepen staly ještě úplně neschopný husy? Když vás požádám, abyste si něco nechaly pro sebe, to to hnedka vyzvoníte prvnímu, koho potkáte? Copak vás nikdy nenapadlo, že nemusíte každýmu všecko vyžvanit? Myslela jsem si, že vy dvě dokážete zachovat tajemství.“ Nyneivě zahořely tváře. Určitě nemohla být tak nachová jako Elain. Egwain ještě zdaleka neskončila. „A co se toho, jak jsem to udělala, týče, to vás naučit nemůžu. Na to musíte být snílkem. Jestli se dokážete dotknout snu někoho jinýho s pomocí prstenu, tak nevím jak. A pochybuju, že to zvládnete s tou druhou věcí. Snažte se soustředit na to, co děláte. Salidar nemusí být zdaleka to, co čekáte. Takže, já mám dneska v noci taky dost práce. Aspoň se snažte používat hlavu!“ A byla pryč tak rychle, že poslední slova jako by vyšla ze vzduchu.
Nyneivin hněv přemáhaly rozpaky. Když ji Egwain požádala, aby to nedělala, málem to skutečně vybreptla. A Birgitte. Jak můžete zachovat tajemství, když to ta druhá žena ví? Rozpaky zvítězily a saidar jí proklouzl mezi prsty jako písek.
Nyneiva se s trhnutím probudila. Tmavožlutý ter’angrial pevně svírala v ruce. Lampa na závěsu hořela nízko. Elain ležela schoulená vedle ní, stále spala. Prsten na šňůrce jí sklouzl do prohlubně na hrdle.
Nyneiva, mumlajíc si pod fousy, přelezla druhou ženu, aby odložila destičku, a pak si nalila trochu vody do umyvadla, aby si opláchla obličej a krk. Voda byla vlažná, ale chladila. V nejasném světle měla Nyneiva při pohledu do zrcadla dojem, že se pořád ještě červená. Tolik k nastolování rovnováhy. Kdyby se jen sešly někde jinde. Kdyby jen nemlátila pantem jako přihlouplá holka. Bylo by to šlo lépe, kdyby používala prsten, místo toho, aby podle názoru druhé ženy byla jen přízrakem. A všechno to byla chyba Toma a Juilina. A Una. Kdyby ji tolik nerozzlobili... Ne, byla to Neresova chyba. On... Uchopila džbán oběma ruka a vypláchla si ústa. Snažila se zbavit jenom ospalosti. Nemělo to nic společného s vařeným kočičím kapradím a drceným Černobýlem. Vůbec nic.
Když se otočila od umyvadla, Elain si právě sedala a rozvazovala koženou šňůrku na prstenu. „Viděla jsem tě, jak ztrácíš saidar, tak jsem zašla do Elaidiny pracovny, ale nechtěla jsem zůstávat déle, kdyby sis náhodou dělala starosti. Nic jsem nezjistila, až na to, že Shemerin byla zatčena a degradována na přijatou.“ Vstala a strčila prsten do kazety.
„To můžou udělat? Degradovat Aes Sedai?“
„To nevím. Myslím, že Elaida si dělá, co se jí zachce. Egwain by neměla nosit ty aielské šaty. Příliš jí nepadnou.“
Nyneiva vypustila dech, který zadržovala. Elain očividně hodlala přejít to, co Egwain říkala. Nyneiva ji byla ochotná při tom nechat. „Ne, to teda ne.“ Vlezla si do postele a natáhla se ke zdi. Ve spaní u zdi se střídaly.
„Ani jsem neměla příležitost poslat Randovi zprávu.“ Elain si také vlezla do postele a lampa zhasla. Malá okénka dovnitř vpouštěla jen slabounké světlo. „A jednu Aviendze. Jestli se o něj má pro mě starat, tak by se o něj měla postarat.“
„On není kůň, Elain. Nevlastníš ho.“
„Já nikdy neřekla, že ho vlastním. Jak se budeš cítit, jestli si Lan vezme nějakou Cairhieňanku?“
„Nebuď labuť. Jdi spát.“ Nyneiva se prudce zavrtala do svého polštářku. Možná by měla Lanovi poslat zprávu. Všechny ty šlechtičny, tairenské stejně jako cairhienské. Krmí muže medem, místo aby mu řekly čistou pravdu. Radši by neměl zapomínat na to, komu patří.
Pod Boanndou se lesy přiblížily těsně k řece, jediná neporušená spleť stromů a lián. Vesnice a statky zmizely. Eldar mohla docela dobře protékat divočinou tisíce mil daleko od lidského osídlení. Brzy po poledni pátého dne po vyplutí ze Samary Říční zmije zakotvila uprostřed ohybu řeky a jediný člun lodi přepravil zbývající pasažéry na břeh, který tvořilo rozpraskané vyschlé bláto, a za ním se zvedaly nízké, zalesněné kopce. Dokonce i na vysokých vrbách a dubech s hlubokými kořeny byly tu a tam vidět zhnědlé lístky.
„Nebylo třeba dávat tomu chlapovi ten náhrdelník,“ řekla Nyneiva na břehu s pohledem upřeným na blížící se člun, v němž byli nacpáni čtyři veslaři, Juilin a posledních pět Shienarců. Nyneiva doufala, že nebyla příliš lehkověrná. Neres jí ukázal mapu této části řeky a ukázal jí značku Salidaru asi dvě míle od vody, ale tady nic neukazovalo na to, že by tu někde poblíž byla nějaká vesnice. Stěna lesa byla neporušená. „Co jsem mu zaplatila, docela stačilo.“
„Nepokrylo to jeho náklad,“ odpověděla Elain. „To, že je pašerák, ještě neznamená, že my máme právo mu to brát.“ Nyneivu napadlo, jestli snad nemluvila s Juilinem. Ale zřejmě ne. Bylo to zase o zákonu. „Kromě toho jsou žluté opály příliš křiklavé, zvlášť v tomhle zasazení. A stejně, stálo to za to, jen vidět jeho obličej.“ Elain se náhle zachichotala. „Tentokrát se na mě podíval.“
Tom už byl nahoře u lesa a snažil se pobavit dva Mariganiny chlapce tím, že žongloval barevnými koulemi, které vytáhl z rukávů. Jaril a Seve ho mlčky pozorovali, skoro nemrkli, a jen se drželi jeden druhého. Nyneivu ani nepřekvapilo, když se Marigan a Nicola zeptaly, mohou-li ji doprovodit. Nicola teď sice možná hleděla na Toma a potěšeně se smála, avšak kdyby to Nyneiva dovolila, trávila by všechen čas po jejím boku. To, že chtěla jít i Areina, však bylo velké překvapení. Seděla opodál na kmeni vyvráceného stromu a pozorovala Birgitte, která si napínala luk. Všechny tři ženy se možná trochu polekají, až zjistí, kdo je v Salidaru. Aspoň že Nicola najde své útočiště, a Marigan by možná mohla dostat příležitost použít své bylinky, jestli tam nebude moc žlutých sester.
„Nyneivo, pomyslelas na to... jak nás přijmou?“
Nyneiva se na Elain ohromeně podívala. Přešly půlku světa, nebo skoro, a dvakrát porazily černé adžah. No, v Tearu měly menší pomoc, ale v Tanchiku to byla všechno jen jejich práce. Přinášely zprávy o Elaidě a o Věži, o nichž se byla ochotná vsadit, že je nikdo v Salidaru nemá. A nejdůležitější bylo, že mohou sestrám pomoci spojit se s Randem. „Elain, neříkám, že nás přivítají jako hrdinky, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nás políbily, než dnešní den skončí.“ Jen sám Rand by za to stál.
Dva bosí veslaři vyskočili do vody, aby v proudu přidrželi člun, a Juilin a Shienarci se se čvachtáním dobrodili na břeh, zatímco lodníci se škrábali zpět. Muži na Říční zmiji už vytahovali kotvu.
„Pročisti nám cestu, Uno,“ řekla Nyneiva. „Chci tam být před setměním.“ Z toho, jak les vypadal, samá liána a suchý podrost, by jim dvě míle tolik času mohly zabrat. Jestli se Neresovi nepodařilo ji podfouknout. To jí dělalo větší starosti než cokoliv jiného.
50
Učit se a učit
O několik hodin později měl pot, co se Nyneivě hojně řinul po obličeji, pouze málo společného s vedrem, v této roční době neobvyklým. Uvažovala jen o tom, jestli by snad nebylo lepší, kdyby je byl Neres podfoukl. Nebo je odmítl dopravit z Boanndy dál. Šikmé paprsky pozdě odpoledního slunce pronikaly okny s popraskanými tabulkami. Nyneiva si mačkala suknice ve směsi podráždění a znepokojení a snažila se vyhnout pohledu do očí šesti Aes Sedai stojících kolem jednoho masivního stolu u zadní stěny místnosti. Jejich rty se pohybovaly, aniž vydaly hlásku, jak se radily za stěnou ze saidaru. Elain měla bradu vysoko zvednutou a ruce klidně sepjaté před sebou, ale napětí kolem očí a v koutcích úst její vznešené chování kazily. Nyneiva si nebyla jistá, jestli vůbec chce vědět, co Aes Sedai říkají. Ještě jeden šok, a určitě začne ječet, jen nevěděla, jestli vzteky nebo z čirého zoufalství.