Skoro všechno, až na jejich šaty, leželo na tom stole, od Birgittina stříbrného šípu před podsaditou Morvrin, přes tři ter’angrialy před Sheriam po pozlacené kazety před tmavookou Myrelle. Žádná z žen se netvářila potěšeně. Carlinya měla obličej jako uplácaný ze sněhu, dokonce i mateřsky vyhlížející Anaiya měla nasazenou vážnou masku, a Beonin měla v neustále vykulených poplašených očích silný nádech podráždění. Podráždění a také ještě něčeho jiného. Občas se Beonin natáhla, jako by se chtěla dotknout bílé látky úhledně položené přes zámek z cuendillaru, avšak vždycky ruku stáhla.
Nyneiva od látky prudce uhnula očima. Věděla přesně, kdy se věci zvrtly. Strážci, kteří je obklopili v lesích, byli v pořádku, i když chladní. Aspoň poté, co donutila Una a Shienarce odevzdat meče. A Min je přivítala hřejivě, samý smích a objímání. Ale Aes Sedai a ostatní lidé v ulicích se plně soustředili na své pochůzky, chvátali kolem, aniž se na přiváděnou skupinku podívali. Salidar byl dost přelidněný, skoro na každém otevřeném prostranství cvičili ozbrojení muži. První osoba, která jim, kromě strážců a Min, věnovala nějakou pozornost, byla hubená hnědá sestra, za kterou je dovedli, v místnosti, co kdysi bývala šenkem tohoto hostince. S Elain vypověděly příběh, na němž se dohodly, Faedrin Sedai, anebo se o to aspoň snažily. Pět minut poté, co začaly, je tam Faedrin nechala stát s přísným zákazem pohnout se byť o píď či říci jediné slovo, dokonce i sobě navzájem. Dalších deset minut, kdy se na sebe zmateně dívaly, zatímco všude kolem nich mezi stoly pobíhaly přijaté i bíle oděné novicky, strážci, sloužící i vojáci. U stolů seděly Aes Sedai, které se probíraly papíry a rázně vydávaly rozkazy, a pak je nahnaly před Sheriam a ostatní tak rychle, že si Nyneiva pomyslela, že se snad nohama podlahy ani dvakrát nedotkla. A tehdy začal křížový výslech, který by víc příslušel chyceným zajatkyním než navracejícím se hrdinkám. Nyneiva si šátkem otřela pot z tváře, ale brzy šátek vrátila do rukávu a znovu pevně sevřela suknice.
Nestály s Elain na barevném hedvábném koberci samy. Siuan, v prostých šatech z jemného modrého sukna, tam mohla být dobrovolně, jak měla chladnou, naprosto vyrovnanou tvář, tedy kdyby Nyneiva neznala pravdu. Vypadala ztracená v klidných myšlenkách. Leana se aspoň na Aes Sedai dívala, i když se tvářila stejně sebejistě. Vlastně vypadala nějak sebevědoměji, než se Nyneiva pamatovala. Žena s měděnou pletí navíc vypadala štíhlejší a jistým způsobem taky ohebnější. Zřejmě to bylo jejími pohoršlivými šaty. To světle zelené hedvábí mělo límeček stejně vysoký jako Siuanino, ale nejenže jí lnulo ke všem křivkám, navíc byla látka průsvitná, ale stačilo málo, a byla přímo průhledná. Nyneivu však ohromily jejich obličeje. Vůbec nečekala, že je ještě uvidí živé, a rozhodně ne, že budou vypadat tak mladé – vlastně jen o pár let starší než ona. Jedna na druhou se ani nepodívaly. Popravdě řečeno však měla Nyneiva dojem, že mezi nimi zachytila značný chlad.
A byl tu ještě další rozdíl, který si Nyneiva začala teprve uvědomovat. I když se všichni včetně Min o tom zmiňovali nesměle, nikdo se netajil s tím, že byly utišeny. Nyneiva cítila, jak jim to chybí. Zřejmě to bylo tím, že byly v místnosti plné žen, které usměrňovat mohly, nebo možná vědomí, že byly utišeny, ale poprvé tuto schopnost jasně vnímala u Elain a ostatních. A její nepřítomnost u Siuan a Leany. Něco jim sebraly, odřízly. Bylo to jako rána. Možná ta nejhorší rána, jakou mohla žena utrpět.
Přemohla ji zvědavost. Jaká rána to mohla být? Co jim odřízly? Stejně dobře mohla čekání využít, i podráždění, které pronikalo její nervozitou. Natáhla se pro saidar...
„Dal ti snad někdo svolení tady usměrňovat, přijatá?“ zeptala se Sheriam. Nyneiva právě v tom okamžiku sebou trhla a spěšně pravý zdroj propustila.
Zelenooká Aes Sedai dovedla ostatní k jejich nesourodým křeslům, rozestavěným na koberci v půlkruhu, v jehož ohnisku byly čtyři stojící ženy. Některé přinesly věci ze stolu. Sedly si hledíce na Nyneivu, dřívější vzrušení pohltil klid Aes Sedai. Žádná z těch bezvěkých tváří se nepoddávala horku byť jedinou kapičkou potu. Nakonec Anaiya laskavě hubujícím hlasem řekla: „Byla jsi od nás velmi dlouho pryč, dítě. Ať už ses za tu dobu naučila cokoliv, je zřejmé, že jsi hodně zapomněla.“
Nyneiva se začervenala a udělala pukrle. „Odpusť, Aes Sedai. Nechtěla jsem překročit hranici.“ Doufala, že si budou myslet, že jí tváře znachověly hanbou. Byla od nich pryč velmi dlouho. Ještě včera dávala rozkazy ona, a lidé skákali, když pískla. Teď se čekalo od ní, že bude skákat. Rozčilovalo ji to.
„Vyprávíte docela zajímavý... příběh.“ Carlinya tomu očividně moc nevěřila. Bílá sestra obracela v dlouhých štíhlých rukou Birgittin stříbrný šíp. „A získaly jste zvláštní věci.“
„Panarcha Amathera nám dala mnoho darů, Aes Sedai,“ řekla Elain. „Zřejmě si myslela, že jsme jí zachránily trůn.“ I když to bylo proneseno dokonale vyrovnaným hlasem, byla to chůze na tenkém ledě. Nyneiva nebyla jejich pádem ze svobody podrážděná sama. Carlinya stáhla hladkou tvář.
„Přicházíte k nám s novinkami,“ podotkla Sheriam. „A jistými znepokojujícími... předměty.“ Zešikmenýma očima zalétla ke stolu, ke stříbrnému a’damu, a pevně se vrátila k Elain a Nyneivě.
Jakmile zjistily, co to je, k čemu to je, většina Aes Sedai s tím zacházela jako s živou červenou zmijí. Většina.
„Jestli ta věc dělá to, co tyto děti tvrdí,“ prohodila Morvrin nepřítomně, „musíme ji prostudovat. A jestli Elain doopravdy věří, že dokáže vyrobit ter’angrial...“ Hnědá sestra potřásla hlavou. Její skutečnou pozornost upoutával plochý kamenný prsten, samý flíček a proužek v červené, modré a hnědé barvě, který držela v ruce. Druhé dva ter’angrialy jí ležely v širokém klíně. „Říkáš, že tohle pochází od Verin Sedai? Jak to, že se nám o tom předtím nikdy nezmínila?“ Tohle nebylo míněno pro Nyneivu či Elain, ale pro Siuan.
Siuan se zamračila, ale nebylo to ono zuřivé zamračení, na něž se Nyneiva pamatovala. Byl v něm náznak ostýchavosti, jako by věděla, že mluví s nadřazenými ženami, a v jejím hlase se to ozvalo taky. To byla další změna, které Nyneiva skoro nemohla uvěřit. „Verin mi to nikdy neřekla. Moc ráda bych se jí na pár věcí zeptala sama.“
„A já mám pár otázek ohledně tohohle.“ Myrellina olivová tvář potemněla, když rozbalovala známý papír – proč si to nechávaly? – a četla nahlas. ,„Cokoliv nositel tohoto listu udělal, je na můj rozkaz a s mým pověřením. Poslechni a mlč, na můj rozkaz. Siuan Sanche, strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlinin stolec.‘“ Zmačkala papír i s pečetí v pěsti. „Něco takového by nemělo přijít do rukou přijaté.“
„V té době jsem nevěděla, komu vlastně můžu věřit,“ vysvětlovala Siuan zdvořile. Šest Aes Sedai na ni upřelo zrak. „Tehdy to bylo v mé pravomoci.“ Šest Aes Sedai ani nemrklo. Siuan se do hlasu vloudil kousek zoufalé prosby. „Nemůžete mě vinit z něčeho, co jsem udělala, když jsem měla naprosté právo to udělat. Pokud se vám potápí člun, ucpete díru vším, co najdete po ruce.“