Beonin od chvíle, kdy byl spuštěn štít ze saidaru, neřekla ani slovo, ale jakmile se Nyneiva a Elain poklonily, šedá sestra vstala a došla ke stolu, na němž ležely jejich věci. „A co s tímhle?“ chtěla vědět se svým těžkým tarabonským přízvukem. Odhrnula bílou látku, zakrývající zámek k věznici Temného. Pro změnu vypadaly její velké modrošedé oči spíš rozzlobeně než polekaně. „To se na tohle už nezeptáte? Copak to chcete všechny ignorovat?“ Černobílý kotouč tam ležel vedle jelenicového váčku, rozbitý na tucet i víc kousků, které byly poskládány k sobě, jak nejlépe to šlo.
„Když jsme ho dávaly do váčku, tak byl celý.“ Nyneiva se zarazila, aby si mohla olíznout rty. Ačkoliv se i ona pohledu na látku vyhýbala, nyní nebylo možné nechat zámek jenom tak. Leana se ušklíbla, když viděla červené šaty, do nichž to bylo zabaleno, a řekla... Ne, nebude před tím utíkat, ani v duchu ne! „Proč jsme si měly myslet, že to potřebuje zvláštní péči? Je to cuendillar!“
„Nedívaly jsme se na to,“ vyhrkla Elain bez dechu, „ani jsme se toho nedotýkaly víc, než bylo nutné. Bylo to cítit špínou, zlem.“ Už nebylo. Carlinya je obě donutila vzít kousek do ruky a chtěla vědět, o jakém pocitu to mluví.
Už to říkaly předtím, a nejednou, a nikdo jim teď nevěnoval pozornost.
Sheriam vstala a došla k šedé sestře s medovými vlasy. „My nic neignorujeme, Beonin. Klást těm dívkám další otázky nebude k ničemu. Řekly nám všechno, co vědí.“
„Další otázky jsou vždycky k něčemu,“ ozvala se Morvrin, ale přestala si pohrávat s ter’angrialem a zahleděla se na rozbitý zámek stejně upřeně jako ostatní. Možná to byl cuendillar – ona i Beonin to prozkoumaly a potvrdily to – a přesto sama jeden úlomek v ruce rozbila.
„Kolik z těch sedmi ještě drží?“ zeptala se Myrelle tiše, jako by mluvila sama k sobě. „Jak dlouho potrvá, než se Temný osvobodí a nadejde Poslední bitva?“ Každá Aes Sedai dělala skoro cokoliv podle svého nadání a zálib, nicméně každé adžah mělo vlastní důvod k existenci. Zelené – které se nazývalo bojové adžah – se připravovalo k tomu, že bude čelit novým hrůzopánům v Poslední bitvě. V Myrellině hlase se ozýval téměř náznak dychtivosti.
„Tři,“ řekla Anaiya roztřeseně. „Tři stále drží. Jestli víme všechno. Modleme se, abychom věděly. Modleme se, aby tři stačily.“
„Modleme se, aby ty tři byly pevnější než tenhle,“ zamumlala Morvrin. „Cuendillar takhle rozbít nelze, ne aby to byl cuendillar. Prostě to nejde.“
„Tohle probereme, až bude vhodná chvíle,“ prohlásila Sheriam. „Až vyřešíme naléhavější záležitosti, s nimiž můžeme něco udělat.“ Vzala látku Beonin z rukou a znovu rozbitý zámek zakryla. „Siuan, Leano, dohodly jsme se ohledně –“ Jak se otáčela a všimla si Elain a Nyneivy, zarazila se. „Nebylo snad vám dvěma řečeno, abyste šly?“ Přes všechen její vnější klid se její vnitřní zmatek ukázal v tom, že zapomněla na jejich přítomnost.
Nyneiva byla až příliš ochotná předvést další pukrle a vybreptnout: „S vaším dovolením, Aes Sedai,“ a potom odběhnout ke dveřím. Aes Sedai – a Siuan a Leana – je bez mrknutí pozorovaly, jak s Elain odcházejí. Nyneiva cítila jejich oči jako štulec. Elain odcházela stejně rychle, i když ještě stačila vrhnout pohled na a’dam.
Jakmile Nyneiva zavřela dveře a opřela se o nenatřené dřevo, tisknouc si zlacenou kazetu k prsům, poprvé od chvíle, kdy vstoupily do kamenného hostince, se nadechla v klidu, nebo jí to tak aspoň připadalo. Nechtěla myslet na rozbitý zámek. Další rozbitý zámek. Nebude na to myslet. Ty ženy dokázaly pohledem ostříhat ovci. Skoro se těšila na to, až uvidí jejich první setkání s moudrými. Pokud ona neuvázne uprostřed. Když poprvé přišla do Věže, bylo to víc než těžké, naučit se dělat to, co jí někdo jiný řekl, aby udělala, aby ohnula hřbet. Po dlouhých měsících, kdy dávala rozkazy – no, obvykle poté, když je probrala s Elain – nevěděla, jak se znovu od začátku naučí klamat a plazit se po kolenou.
V šenku, se vší tou popraskanou omítkou, kde vystydlá kamenná ohniště málem popadala, panoval stejný ruch a shon, jako když vstoupily. Nikdo se teď na ni nepodíval a ona si ostatních také nevšímala. Na ni a Elain čekal menší hlouček.
Tom a Juilin, na hrubé lavici u zdi, z níž se loupala omítka, dali hlavy dohromady s Unem, jenž dřepěl před nimi, a jílec dlouhého meče se mu zvedal nad ramenem. Areina a Nicola, jež se obě ohromeně rozhlížely kolem a snažily se to nedávat najevo, zabíraly další lavici spolu s Marigan, která zase pozorovala Birgittiny pokusy pobavit Jarila a Seveho, když neohrabaně žonglovala se třemi Tomovými barevnými dřevěnými koulemi. Min, klečící za chlapci, je pošťuchovala a šeptala jim do uší, ale oni se jen pevně objímali a mlčky hleděli těma svýma až příliš velkýma očima.
Jen dva další lidé v celé místnosti nikam nechvátali. Dva z Myrelliných tří strážců se čistě náhodou opírali o stěnu, zabráni do rozhovoru, jen pár kroků od lavic, těsně vedle dveří do chodby vedoucí ke kuchyni. Croi Makin, žlutovlasý mladý odštěpek kamene z Andoru s jemným profilem, a Avar Hachami, s orlím nosem, hranatou bradou a hustým prošedivělým knírem připomínajícím dolů ohnuté rohy. Nikdo by Hachamiho nenazval pohledným ani předtím, než by ho pohled jeho tmavých očí přinutil polknout. Na Una, Toma či kohokoliv jiného se ovšem vůbec nedívali. Byla to čistě jen náhoda, že jen oni dva neměli co na práci a rozhodli se to dělat právě na tomto místě. Jistě.
Birgitte pustila kouli, když Nyneivu a Elain uviděla. „Co jste jim řekly?“ zeptala se tiše a na stříbrný šíp v Elainině ruce se skoro nepodívala. Toulec jí visel u pasu, ale luk měla opřený o stěnu.
Nyneiva přistoupila blíž a dávala si pozor, aby se nepodívala na Makina a Hachamiho. Stejně opatrně ztišila hlas a šetřila důrazem. „Řekly jsme jim všechno, na co se zeptaly.“
Elain se dotkla Birgittiny paže. „Vědí, že jsi dobrá přítelkyně, která nám pomáhala. Můžeš tu klidně zůstat, stejně jako Areina, Nicola a Marigan.“
Teprve když z Birgitte opadla trocha napětí, uvědomila si Nyneiva, kolik ho tu bylo. Modrooká žena sebrala žlutou kouli, co jí upadla, a plavně všechny tři hodila Tomovi, jenž je jednou rukou pochytal a jediným pohybem je nechal zmizet. Birgitte se na rtech objevil ten nejslabší možný náznak úlevného úsměvu.
„Ani neumím říct, jak jsem ráda, že vás dvě vidím,“ řekla Min nejméně počtvrté nebo popáté. Vlasy měla delší, než nosila dřív, i když stále tvořily jen tmavou čapku kolem její hlavy, a vypadala jinak způsobem, na který Nyneiva nedokázala ukázat prstem. Kupodivu se jí po klopách kabátce šplhaly čerstvě vyšité květy. Předtím vždycky nosila docela jednoduché šaty. „Tady je přátelská tvář vzácná.“ Maličko stočila oči ke strážcům. „Musíme si někde sednout o samotě a pořádně si popovídat. Už se nemůžu dočkat, až uslyším, co jste dělaly po odchodu z Tar Valonu.“ A až bude moci sama popovídat, co dělala, pokud se Nyneiva nemýlila.
„Moc ráda bych si s tebou také pohovořila,“ řekla Elain zcela vážně. Min se na ni podívala, pak si povzdechla a přikývla. Už nebyla tak dychtivá jako před chvílí.