Elain zrychlila krok, aby cestou přes dvůr nezaostávala. Ať už to mělo znamenat cokoliv, jí to nijak neulehčilo začátek. „Vědělas, co Tom navrhne? Zůstáváme.“
„Řekla jsem jim, že zůstanete. Nebylo to vidění.“ Min znovu zpomalila, když se dostaly mezi stáj a drolící se kamennou stěnu a kráčely tmavou uličkou plnou pozůstatků po posekaných keřích a podupaného býlí. „Jen jsem si řekla, že se nebude chtít vzdát nový příležitosti studovat. Tys po tom vždycky toužila. Nyneiva taky, i když to nepřizná. Kéž bych se mýlila. Půjdu s tebou. Aspoň...“ Zamumlala si pro sebe cosi zuřivého. „Ty tři, co jste přivedly s sebou, znamenají potíže, a to je vidění.“
Tady to bylo. Puklinka, kterou potřebovala. Ale místo, aby se zeptala, nač chtěla, řekla: „Myslíš Marigan, Nicolu a Areinu? Jak ty můžou způsobit potíže?“ Jenom hlupák si nevšímal toho, co Min viděla.
„Nevím to přesně. Zachytila jsem jenom záblesky aury, a to jenom koutkem oka. Nikdy ne, když jsem se na ně podívala rovnou, kdy bych z toho mohla něco poznat. Jen málokdo má auru pořád, víš. Potíže. Možná budou mluvit. Chtěly jste udělat něco, o čem byste nechtěly, aby se to Aes Sedai dozvěděly?“
„Rozhodně ne,“ pospíšila si Elain. Min se na ni podívala úkosem a Elain dodala: „No, nic, co bychom nemusely udělat. A ony o tom nejspíš stejně nic nevědí.“ Tohle ji ale nezavede tam, kam chtěla. Zhluboka se nadechla a skočila do toho po hlavě. „Min, tys měla vidění o mně a o Randovi, viď?“ Udělala dva kroky, než si uvědomila, že se druhá žena zastavila.
„Ano.“ Znělo to ostražitě.
„Viděla jsi, že se do sebe zamilujeme.“
„Ne tak přesně. Viděla jsem, že se do něj zamiluješ ty. Nevím, co k tobě cítí on, jenom to, že je s tebou nějak svázanej.“
Elain stiskla rty. Něco takového očekávala, avšak nebylo to to, co chtěla slyšet. „Přání“ a „chtění“ podrážejí nohy, ale „je tomu tak“ uhlazuje stezku. Tohle říkávala Lini. Musíte vycházet z toho, co je, ne co byste si přáli, aby bylo. „A viděla jsi, že tu bude ještě nějaká jiná. Nějaká, se kterou se o něj budu muset... dělit.“
„Dvě,“ řekla Min. „Dvě další. A... A já jsem jedna z nich.“
Elain, s ústy již otevřenými k další otázce, mohla chvíli jen zírat. „Ty?“ dostala ze sebe nakonec.
Min se naježila. „Ano, já! Myslíš si snad, že já se zamilovat nemůžu? Nechtěla jsem to, ale stalo se to, a tím to končí.“ Prošla uličkou kolem Elain, a tentokrát za ní Elain tolik nespěchala.
Tohle rozhodně pár věcí vysvětlovalo. Jak nervózně se Min vyhýbala tomu, vůbec o tom hovořit. Výšivka na klopách kabátku. A pokud si to nepředstavovala, tak měla Min i červeň na rtech. Jaký z toho mám pocit? uvažovala. Nedokázala se v tom vyznat. „Kdo je ta třetí?“ zeptala se tiše.
„Nevím,“ zabručela Min. „Jenom to, že je vzteklá. Ne Nyneiva, díky Světlu.“ Chabě se zasmála. „Myslím, že tohle bych teda nepřežila.“ Znovu se na Elain ostražitě podívala úkosem. „Co to znamená mezi náma dvěma? Mám tě ráda. Nikdy jsem neměla sestru, ale občas mám pocit, jako bys ty... Chci být tvoje kamarádka, Elain, a nepřestanu tě mít ráda, ať se stane cokoliv, ale nemůžu ho přestat milovat.“
„Moc se mi nelíbí představa, že se musím o muže dělit,“ řekla Elain škrobeně. To tedy bylo velmi zdrženlivé vyjádření.
„Mně taky ne. Jenže... Elain, stydím se to přiznat, ale vezmu si ho, jakkoliv to bude možný. Ne že bychom obě měly moc na vybranou. Světlo, zamíchal mi celým životem. Jenom když na něj pomyslím, zavařuje se mi mozek.“ Min mluvila, jako by nevěděla, má-li se smát, nebo plakat.
Elain pomalu vydechla. Není to Minina chyba. Je lepší, že je to Min, než, řekněme, Berelain nebo nějaká, kterou by nedokázala vystát? „Ta’veren,“ řekla. „Ohýbá svět kolem sebe. My jsme jen úlomky zachycené vírem. Ale nějak si vzpomínám, jak jsme si ty, Egwain a já slíbily, že nedovolíme, aby mezi naše přátelství vstoupil muž. Nějak to vyřešíme, Min. A až přijdeme na to, kdo je ta třetí... No, to taky vyřešíme. Nějak.“ Třetí! Mohla by to být Berelain? Oh, krev a popel!
„Nějak,“ řekla bezútěšně Min. „Do té doby jsme tady my dvě v pasti. Vím, že je tu další, vím, že s tím nemůžu nic dělat, ale měla jsem už tak dost potíží smířit se s tebou a... Cairhienské ženy nejsou všechny jako Moirain. Viděla jsem jednou v Baerlonu jednu cairhienskou urozenou paní. Na povrchu by vedle ní vypadala Moirain jako Leana, avšak občas řekla věci, náznaky. A její aury! Myslím, že jediný muž v celým městě s ní nebyl v bezpečí o samotě, pokud by nebyl šereda, chromej, a ještě lepší, mrtvej."
Elain si odfrkla, ale podařilo se jí promluvit lehkým tónem. „Nevšímej si toho. Máme další sestru, ty a já, kterou jsme ještě nepotkaly. Aviendha na Randa dává pozor a on neudělá ani deset kroků bez stráže aielských Děv oštěpu.“ Cairhienská žena? Aspoň že potkala Berelain, něco o ní věděla. Ne. Nehodlá si to obracet v hlavě jako nějaká hloupá holka. Dospělá žena bere svět takový, jaký je, a snaží se získat to nejlepší. Kdo by to mohl být?
Vyšly na dvůr posetý vychladlými uhlíky. U kamenné ohrady, místy propadlé, jak uvnitř rostly stromy, tu stály velké kotle, většinou zprohýbané, kde byla oškrábána rez. Přestože se přes dvůr již natahovaly stíny, byly nad plameny ještě dva kotle, z nichž se kouřilo, a tři novicky, s propocenými vlasy a bílými suknicemi vyvázanými nahoru, tvrdě dřely na valchách položených v širokých neckách plných mýdlové vody.
Elain mrkla na košile, které měla Min přes ruku, a sáhla pro saidar. „Ukaž, pomůžu ti s tím.“ Usměrňovat při zadaných pracích bylo zakázáno – tělesná práce buduje charakter, tvrdily Aes Sedai – ale tohle se nemohlo počítat. Když zavíří košilemi ve vodě dost prudce, nebyl důvod, proč by si měly namočit ruce. – „Pověz mi všechno. Změnily se Siuan a Leana tolik, jak se zdá? Jak jste se sem dostaly? Je Logain skutečně tady? A proč pereš košile nějakému muži. Prostě všechno.“
Min se zasmála – očividně byla ráda, že Elain změnila téma. „‚Všechno‘ bude trvat jenom týden. Ale zkusím to. Za prvé, pomohla jsem Siuan a Leaně dostat se z žaláře, kam je strčila Elaida, a pak...“
Elain vydávala vhodně užaslé zvuky. Usměrnila vzduch a zvedla jeden z kotlů s vroucí vodou z plamenů. Nevěřících pohledů novicek si skoro nevšimla. Byla teď zvyklá na vlastní sílu a málokdy si uvědomila, že bez přemýšlení dělá věci, jež i některé hotové Aes Sedai vůbec nezvládnou. Kdo je ta třetí žena? Aviendha by na něj vážně měla dávat dobrý pozor.
51
Do Cairhienu přicházejí zprávy
Z fajfky s krátkou troubelí, kterou Rand tiskl v zubech, stoupal tenký proužek modrého kouře. Rand se jednou rukou opíral o kamenné zábradlí balkonu a shlížel do zahrady dole. Ostré stíny se dloužily. Slunce bylo červenou koulí padající po bezmračné obloze. Deset dní v Cairhienu, a tohle byla první chvíle, kdy se zastavil, tedy když nespal. Selanda stála vedle něj a bledou tvář měla zvednutou, aby viděla na něj, ne do zahrady. Neměla tak složitý účes, jaký nosily ženy vysokého postavení, ale přesto jí přidával dobré dvě dlaně na výšku. Rand se snažil nevšímat si jí, ale bylo těžké nevšímat si ženy, která vám neustále tiskne ňadra na paži. Schůzka už trvala poněkud dlouho, aby zatoužil po krátké přestávce. Jakmile se Selanda vydala za ním ven, uvědomil si, že to byla chyba.