„Znám jeden odlehlý rybníček,“ řekla hebce, „kde se dá uniknout tomuto vedru. Stinný rybníček, kde nás nic nevyruší.“ Hranatými arkádami se k nim nesla hudba Asmodeanovy harfy. Něco lehkého, znějícího chladně.
Rand zabafal trochu prudčeji. Horko. Nic ve srovnání s Pustinou, ale... Už by měl přicházet podzim, odpoledne však působilo dojmem vrcholného léta. Léta bez deště. V zahradě muži jen v košilích rozlévali vodu z věder, dělali to pozdě, aby zabránili okamžitému odpaření, jenže příliš mnoho rostlin bylo zhnědlých nebo usychalo. Tohle počasí nemohlo být normální. Pálící slunce se mu vysmívalo. Moirain souhlasila, i Asmodean, ale ani jeden nevěděl‚co dělat, ani jak, stejně jako on. Sammael. Se Sammaelem mohl něco udělat.
„Studená voda,“ mumlala Selanda, „ty a já sami.“ Přitulila se blíž, i když Rand nechápal, jak je to ještě možné.
Napadlo ho, odkud asi přijde další zlomyslnost. Tentokrát žádný prudký protiútok, ať už udělá Sammael cokoliv. Jakmile bude jeho metodické verbování v Tearu skončeno, tak vypustí blesk. Jeden drtivý útok Sammaela vyřídí a zároveň tím dostane do pytle i Illian. S Illianem, Tearem a Cairhienem a vojskem Aielů dost velkým, aby každý stát přemohlo za pár týdnů, může...
„Nechtěl by sis zaplavat? Já sama neplavu, ale ty mě to jistě naučíš.“
Rand si povzdechl. Na chvíli zatoužil po tom, aby tady byla Aviendha. Ne. Poslední, co chtěl, byla potlučená Selanda utíkající s řevem v roztrhaných šatech.
Přivřel oči, podíval se na ženu a tiše promluvil přes troubel v zubech. „Můžu usměrňovat.“ Selanda zamrkala a stáhla se, aniž by hnula svalem. Ženy nikdy nepochopily, proč s tímhle vyrukoval. Pro ně to bylo něco, co by se mělo přecházet mlčením a pokud možno ignorovat. „Povídá se, že zešílím. Ale ještě nejsem šílený. Ještě ne.“ Zasmál se odněkud z hloubi své hrudi a pak to prudce uťal a vyhladil tvář. „Naučit tě plavat? Udržím tě na vodě s jedinou silou. Saidín je pošpiněný, víš. Dotyk Temného. Ale ty ho neucítíš. Bude všude kolem tebe, ale ty nic neucítíš.“ Další uchechtnutí, tentokrát s náznakem sípění. Selanda měla tmavé oči tak vykulené, že jí málem vypadávaly z důlků, a její úsměv byl ošklivě ztuhlý. „Tak později. Chci být sám a promyslet si...“ Rand se sklonil, jako by ji chtěl políbit, a ona s vyjeknutím předvedla pukrle tak náhle, že ho nejdřív napadlo, že se jí snad podlomily nohy.
Vycouvala, klaníc se na každém kroku, a blábolila o tom, jaká je to čest mu sloužit, jak nesmírně touží po tom mu sloužit, a to všechno hlasem hraničícím s hysterií, dokud nenarazila do hranaté arkády. Ještě naposled ohnula kolena a vrazila dovnitř.
S úšklebkem se Rand otočil zpátky k zábradlí. Děsit ženy. Kdyby ji byl požádal, aby ho zanechala o samotě, byla by měla spousty námitek, rozkaz by vzala jen jako dočasnou překážku, pokud by jí neřekl, aby mu nechodila na oči, ale i pak... Možná se to tentokrát roznese. Musel se řádně ovládat. Poslední dobou mu snadno povolily nervy. Bylo to asi tím suchem, s nímž nemohl nic dělat, a problémy, které vyrážely jako plevel všude, kam se podíval. Být jen ještě chvilku sám se svou fajfkou. Kdo by vládl státu, když si mohl najít lehčí práci, jako třeba nosit vodu na kopec v řešetu?
Na druhé straně zahrady viděl mezi dvěma stupňovitými věžemi královského paláce město Cairhien, tu jasně osvětlený, tu ve stínu, spíš ovládající kopce, než by po nich splýval. Nad jednou z těch dvou věží splihle visela jeho karmínová zástava se starobylým symbolem Aes Sedai a nad druhou přibližná kopie Dračího praporce. Ta vlála i na tuctu míst ve městě včetně nejvyšší z velkých nedokončených věží přímo před ním. Tady křik zmohl stejně tolik co rozkazy. Ani Tairenové, ani Cairhieňané nedokázali uvěřit, že skutečně myslí vážně, že chce jenom jeden, a Aielové se o prapory nestarali.
Dokonce i tady, hluboko v paláci, slyšel hukot města přecpaného k prasknutí. Uprchlíci ze všech koutů země, kteří se víc báli vrátit se domů než mít ve svém středu Draka Znovuzrozeného. Kupci pronikající do města, prodávající všechno, co si lidé mohli dovolit koupit, a kupující všechno, co si lidé nemohli dovolit ponechat. Urození pánové a ozbrojenci shromažďující se pod jeho praporem či pod praporem někoho jiného. Hledači rohu, kteří si mysleli, že roh musí být nalezen v jeho blízkosti. Tucet Předbráníků, či stovka, ho byly ochotni prodat kterémukoliv z nich. Ogierští kameníci z Državy Tsofu se přišli podívat, jestli se tu pro jejich vyhlášenou zručnost nenajde nějaká práce. Dobrodruzi, z nichž někteří mohli být před týdnem bandity, přicházeli zjistit, co dokážou urvat. Byla tu dokonce asi stovka bělokabátníků, i když ti odcválali pryč, jakmile bylo jasné, že obléhání skončilo. Mělo by ho zajímat, jak Pedron Niall svolává své bělokabátníky? Egwain mu poskytla jisté náznaky, ale viděla věci z pohledu Bílé věže, ať už stála kdekoliv. Hledisko Bílé věže nebylo jeho hlediskem.
Aspoň že kolony vozů plných obilí začaly z Tearu přijíždět s jistou pravidelností. Hladoví lidé se mohli vzbouřit. Rand si přál, aby prostě mohl být jenom rád, že už nejsou hladoví, to však nestačilo. Banditů bylo méně. A občanská válka nebyla vyřešena. Zatím. Další dobrá zpráva. Musel zajistit, že to tak zůstane, než bude moci odejít. Musel se postarat o stovku věcí, než se bude moci vydat za Sammaelem. Z náčelníků, kterým plně důvěřoval, z těch, kteří s ním vyšli z Rhuideanu, zůstali jen Rhuark a Bael. Ale když nemohl čtyřem kmenům, které se k němu připojily později, důvěřovat na cestě do Tearu, mohl jim důvěřovat, když se volně pohybovaly po Cairhienu? Indirian a ostatní ho uznali za Car’a’carna, ale znali ho stejně málo jako on je. Zpráva, kterou dostal ráno, mohla znamenat problém. Berelain, první z Mayene, byla jen pár set mil jižně od města, vedouc k němu své malé vojsko. Neměl ponětí, jak ho provedla přes Tear. Zvláštní, v dopise se ho ptala, je-li s ním Perrin. Nepochybně se bála, že by Rand mohl na její zemičku zapomenout, kdyby se mu nepřipomněla. Mohla by to být docela zábava, dívat se, jak kříží zbraně s Cairhieňany, poslední z dlouhé řady prvních, kterým se podařilo zabránit Tearu, aby spolkl jejich zemičku, jen díky hře rodů. Třeba by ji tady mohl ustavit do velení... Až nadejde čas, vezme Meilana a ostatní Taireny s sebou. Pokud ten čas někdy nadejde.
Tohle nebylo o nic lepší než čekání uvnitř. Vyklepal popel z fajfky a zadupal poslední jiskřičky v tabáku. Nemělo smysl riskovat požár v zahradě. Ta by se vznítila jako troud. Sucho. Nepřirozené počasí. Uvědomil si, že tiše vrčí. Nejdřív zapracuje na tom, o čem věděl, že s tím může něco udělat. Stálo ho to úsilí, nasadit před vstupem dovnitř vyrovnaný výraz.
Asmodean, oblečený jako nějaký urozený pán, se záplavou krajek u krku, plynule drnkal nějakou melodii na stoličce v rohu, opíral se o strohé deštění, jako by se tu jen klidně povaloval. Ostatní, kteří seděli v křeslech, při Randově příchodu vyskočili a na jeho důrazný pokyn si zase sedli. Meilan, Torean a Aracome zabrali vyřezávaná a zlacená křesla na jedné straně tmavě červeného a zlatého koberce. Každému stál za zády mladý tairenský šlechtic. Naproti nim stejně seděli a stáli Cairhieňané. Dobraine a Maringil měli za sebou také mladé urozence, kteří měli vyholené a napudrované čelo jako Dobraine. U ramene Colavaere stála Selanda s bílou tváří, a když se na ni Rand podíval, zachvěla se.