Rand nasadil vážný výraz a došel přes koberec ke svému křeslu. Už to křeslo samotné bylo důvodem, proč ovládal svůj výraz. Byl to nový dar od Colavaere a druhých dvou Cairhieňanů a mělo to být podle nich v tairenském stylu. Musí mít rád tairenskou okázalost. Vládne v Tearu a poslal Taireny sem. Křeslo drželi vyřezávaní draci, jiskřící červeným smaltem a zlacením, v očích měli velké sluneční kameny. Další dva tvořili lenochy a ještě další šplhali po vysokém opěradle. Bezpočet řemeslníků musel bez oddechu dřít od jeho příjezdu, aby tu věc vyrobili. Rand se v křesle cítil jako trouba. Asmodeanova hudba se změnila. Nyní zněla velkolepě, vítězný pochod.
A přesto se Cairhieňanům v očích, které upírali na něho, zračila únava, únava, která se odrážela i v očích Tairenů. Byla tam, už když odcházel ven. Třeba tím, že se ucházeli o jeho přízeň, udělali chybu, která jim začínala docházet teprve teď. Všichni se snažili přejít to, čím je, předstírali, že je prostě nějaký mladý pán, který je porazil, se kterým se dalo jednat a manipulovat s ním. To křeslo – ten trůn – jim strčilo pod nos, kým a čím skutečně je.
„Postupují vojáci podle plánu, urozený pane Dobraine?“ Ve chvíli, kdy otevřel ústa, harfa utichla. Asmodean byl očividně zabrán do ladění.
Muž s tváří jako z vydělané kůže se zachmuřeně usmál. „To ano, můj pane Draku.“ Ne víc než to. Rand neměl iluze, že by ho Dobraine měl rád víc než některý z ostatních, nebo že se nepokusí získat výhody tam, kde to jen bude možné, ale Dobraine vypadal skutečně připravený dodržet přísahu, již složil. Barevné pruhy na přednici jeho kabátce byly odřené, jak přes ně nosil plechy.
Maringil si poposedl dopředu, štíhlý jako proutek, na Cairhieňana vysoký, s bílými vlasy téměř na ramena. On čelo vyholené neměl, a na kabátci s pruhy téměř po kolena nebyly taky žádné viditelné odřeniny. „Potřebujeme ty muže tady, můj pane Draku.“ Jestřábí oči při pohledu na zlacený trůn zamrkaly a znovu se zaostřily na Randa. „V zemi ještě volně pobíhá spousta loupežníků.“ Znovu si poposedl, takže se nemusel na Taireny ani podívat. Meilan a ostatní se slabě usmívali.
„Honit bandity jsem poslal Aiely,“ řekl Rand. Měli rozkaz sebrat každého loupežníka, který jim přijde do cesty. A ne se za nimi honit. Dokonce ani Aielové nemohli udělat tohle a postupovat přitom dost rychle. „Řekli mi, že před třemi dny jich u Morelle Kamenní psi zabili téměř dvě stovky.“ To byla nejjižnější hranice, na kterou si v posledních letech Cairhien činil nárok, na půl cestě k řece Iralell. Nebylo třeba téhle bandě vykládat, že tito Aielové už mohou být až u řeky. Dlouhé vzdálenosti zvládali rychleji než jezdci.
Maringil se znepokojeně zamračil a trval na svém. „Je tu ještě jeden důvod. Půlka našeho území západně od Alguenyi je v rukou Andoru.“ Zaváhal. Všichni věděli, že Rand vyrostl v Andoru. Tucet klepů z něj udělal syna toho či onoho andorského urozeného domu, dokonce i syna Morgasy samotné, kterého buďto odložila, protože mohl usměrňovat, nebo od ní uprchl, než mohl být zkrocen. Štíhlý muž pokračoval, jako by kráčel bosý, po špičkách a se zavázanýma očima mezi dýkami. „Morgasa zřejmě zatím po větším území netouží, ale to, co už má, se jí musí sebrat. Její heroldové dokonce vyhlásili její právo na –“ Prudce se zarazil. Nikdo z nich nevěděl, co Rand hodlá podniknout se Slunečním trůnem. Možná ho chtěl pro Morgasu.
Colavaere tmavýma očima znovu Randa zvažovala jako na zlatnických vážkách. Dneska toho moc neřekla. Nepromluví, dokud nezjistí, proč je Selanda tak bledá.
Náhle se Rand cítil velmi unavený ze všech těch handrkujících se šlechticů, ze všeho toho manévrování v daes dae’mar. „O andorské nároky na Cairhien se postarám, až budu připravený. Tihle vojáci půjdou do Tearu. Vy se budete řídit dobrým příkladem poslušnosti vznešeného pána Meilana – a již o tom nechci slyšet.“ Otočil se k Tairenům. „Jdeš dobrým příkladem, Meilane, viď? I ty, Aracome? Když zítra vyjedu, nenajdu deset mil na jih odsud tábořit tisícovku obránců Kamene, kteří mají být už dva dny na cestě zpátky do Tearu, že ne? Nebo dva tisíce ozbrojenců tairenských rodů?“
Ty slabé úsměvy při každém jeho slově slábly víc a víc. Meilan byl náhle úplně nehybný, jen tmavé oči se mu leskly, a Aracomova hubená tvář zbledla jako plátno, těžko říci, zda hněvem či strachem. Torean si oťukával těstovitou tvář hedvábným šátkem, který vytáhl z rukávu. Rand vládl Tearu a hodlal mu stále vládnout. Callandor zaražený do Srdce Kamene to dokazoval. Proto tedy nenamítali nic proti posílání cairhienských vojáků do Tearu. Chtěli si tady, daleko od místa, kde vládl, vybojovat nové pozemky, možná nová království.
„To ne, můj pane Draku,“ řekl nakonec Meilan. „Zítra pojedeme s tebou, aby ses mohl přesvědčit na vlastní oči.“
Rand o tom nepochyboval. Jakmile to tihle muži dokážou zařídit, bude na jih vypraven jezdec, a do zítřka budou vojáci mnohem blíž Tearu. Bude to stačit. Prozatím. „Takže jsem skončil. Můžete mě opustit.“
Pár překvapených pohledů, tak rychle zakrytých, že si je skoro mohl představovat, a již vstávali, klaněli se, a Selanda a mladí pánové couvali. Očekávali víc. Audience u Draka Znovuzrozeného bývaly vždy dlouhé a podle jejich názoru mučivé, kdy on je pevně ohýbal podle své vůle, ať už vyhlásil, že žádný Tairen nemůže vznést nárok na cairhienské území, aniž by se přiženil do cairhienského rodu, či odmítl vyhnat Předbráníky anebo vydal zákony vztahující se na šlechtu, jaké se předtím vztahovaly pouze na poddané.
Rand chvíli sledoval Selandu. V posledních deseti dnech nebyla první. Ani desátá, dokonce ani dvacátá ne. Svádělo ho to, přinejmenším ze začátku. Když odmítl štíhlou, bleskurychle ji následovala baculka, stejně jako vysoká či tmavá, aspoň na Cairhieňanku, nahradila malou či plavou. Neustálé pátrání po ženách, které by ho potěšily. Děvy zahnaly ty, které se mu v noci snažily proklouznout do ložnice, pevně, ale přece jen laskavěji, než jednala Aviendha s tou, kterou chytila. Aviendha očividně brala to, že patří Elain, téměř smrtelně vážně. Nicméně jejímu aielskému smyslu pro humor připadal fakt, že ho může tak trápit, velmi uspokojivý. Když sténal a skrýval tvář v dlaních, jakmile se začala svlékat na noc, zahlédl v její tváři spokojený výraz. A tak mohl její smrtelné vážnosti litovat, kdyby rychle nepochopil, co je za tou řádkou hezkých mladých žen.
„Má paní Colavaere.“
Zastavila se, jakmile pronesl její jméno. Měla chladný pohled a pod zdobnou věží tmavých kudrn byla klidná. Selanda neměla jinou možnost než s ní zůstat, přestože se očividně stejně zdráhala zůstat, jako se ostatní zdráhali odejít. Meilan a Maringil se odpoklonkovali jako poslední, upření na Colavaere, tak moc se snažili přijít na to, proč ji Rand zdržel, že si neuvědomili, že stojí bok po boku. Jejich oči byly úplně stejné, tmavé oči šelem.
Dveře z tmavého dřeva se zavřely. „Selanda je velmi hezká mladá žena,“ začal Rand. „Ale někteří muži dávají přednost společnosti dospělejších... znalejších... žen. Dneska v noci, až zazvoní druhá večerní, povečeříš se mnou ty sama. Těším se na tvou společnost.“ Pokynem ruky ji propustil dřív, než se zmohla na slovo, pokud by tedy mohla něco namítnout. Její výraz se nezměnil, ale její pukrle bylo maličko rozechvělé. Selanda vypadala zcela ohromeně. A zřejmě se jí nekonečně ulevilo.
Jakmile se za oběma ženami dveře znovu zavřely, Rand zvrátil hlavu dozadu a rozchechtal se. Byl to drsný, cynický smích. Hra rodů ho unavovala, a tak ji hrál bez přemýšlení. Byl tak znechucený z toho, jak vyděsil jednu ženu, že vyděsil jinou. To byl dostatečný důvod ke smíchu. Za tou řadou mladých žen, které se po něm vrhaly, stála Colavaere. Kdyby urozenému pánu Drakovi našla společnici do postele, mladou ženu, které by mohla tahat za provázky, pak by měla jeden provázek pevně uvázaný i na Randa. Draku Znovuzrozenému však chtěla strčit do postele, a možná ho s ní i oženit, nějakou jinou ženu. Teď se bude až do druhé večerní potit. Musela vědět, že je hezká, do vyložené krasavice jí chybělo jen maličko, a když Rand odmrštil všechny mladé ženy, třeba to bylo proto, že chtěl nějakou o patnáct nebo víc let starší. A určitě si bude myslet, že si nemůže dovolit říci ne muži, který drží Cairhien v hrsti. Ode dnešního večera by měla být poddajnější, měla by ukončit tuto pitomost. Aviendha by nejspíš podřízla hrdlo každé ženě, kterou by našla v jeho posteli. Kromě toho neměl ani čas na všechny tyhle snadno vyděsitelné holubičky, které si myslely, že se obětují za Cairhien a Colavaere. Musel vyřešit příliš mnoho problémů a neměl čas.