„Je dobře, žes složila ten slib,“ prohodil. „Podle toho, jak ses chovala předtím, jak sis nechávala všecko pro sebe, bych tě teď mohl klidně podezírat. Je dobře, že jsi teď sdílnější.“ Nehnula brvou. „Co si o tom myslíš?“
„Musela slyšet, jak jsi nafoukanej,“ podotkla Egwain tiše. Rand usoudil, že to nebylo určeno pro jeho uši. Egwain potřásla hlavou a pronesla hlasitěji. „Tohle se Alviarin vůbec nepodobá.“
„Je to její ruka,“ řekla Moirain. „Co si o tom myslíš ty, Rande?“
„Myslím, že ve Věži jsou rozpory, ať už to Elaida ví nebo ne. Předpokládám, že Aes Sedai nemůže napsat lež o nic víc, než ji může vyslovit.“ Nečekal, až kývne. „Kdyby byla Alviarin méně květnatá, mohl bych si myslet, že pracují ruku v ruce, aby mě přitáhly. Neumím si představit, že si Elaida vůbec myslí byť jen polovinu z toho, co Alviarin napsala, a nechápu, jak může mít kronikářku, která napíše něco takového, aniž by o tom věděla.“
„Ty tohle neuděláš,“ prohlásila Aviendha a zmačkala Elaidin dopis v dlani. Nebyla to otázka.
„Nejsem blb.“
„Občas nejsi,“ připustila zdráhavě, a zhoršila to ještě tím, že se podívala na Egwain a zvedla obočí. Ta to chvíli zvažovala a pokrčila rameny.
„Vidíš něco jiného?“ ptala se Moirain dál.
„Vidím špehy Bílé věže,“ odpověděl jí suše. „Vědí, že držím město.“ Nejméně dva tři dny po bitvě Shaidové zastavili všechno kromě holubů, co by zamířilo na sever. Dokonce i jezdec, který by věděl, kde vyměnit koně, což mezi Cairhienem a Tar Valonem nebylo nijak snadné, se nemohl dostat do Věže včas, aby se ty dopisy vrátily dnes.
Moirain se usmála. „Učíš se rychle. Povedeš si dobře.“ Chvíli se tvářila skoro laskavě. „Co s tím uděláš?“
„Nic, jenom zařídím, aby se ten Elaidin ‚doprovod‘ nedostal ke mně blíž než na míli.“ Třináct nejslabších Aes Sedai, pokud byly propojené, ho mohlo přemoci, a on si nemyslel, že by Elaida poslala své nejslabší. „Tohle, a budu si dávat pozor, aby se Věž dozvěděla, co dělám, den poté, co to udělám. Nic víc, dokud se nedozvím další. Mohla by být Alviarin jedna z těch tvých tajemných přítelkyň, Egwain?“
Zaváhala, a jeho náhle napadlo, jestli řekla Moirain víc než jemu. Zachovávala tajemství Aes Sedai nebo moudrých? Nakonec řekla prostě: „Já nevím.“
Ozvalo se zaťukání na dveře a do místnosti strčila plavou hlavu Somara. „Matrim Cauthon přišel, Car’a’carne. Říká, že jsi pro něj poslal.“
Před čtyřmi hodinami, jakmile se dozvěděl, že je Mat zpátky ve městě. Jakou bude mít výmluvu tentokrát? Nastal čas s výmluvami skončit. „Zůstaňte,“ nařídil ženám. Moudré Mata znervózňovaly skoro stejně jako Aes Sedai. Tyhle tři ho vyvedou z míry. Nijak zvlášť neuvažoval nad tím, že je využívá. Mata hodlal využít taky. „Pošli ho dál, Somaro.“
Mat vešel do místnosti s úsměvem, jako by vstupoval do šenku. Zelený kabátec měl rozepnutý a košili zpola rozvázanou, takže byla vidět liščí hlava, která mu visela na zpocené hrudi, ale kolem krku měl i přes panující vedro omotaný tmavý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu po oběšení. „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Bylo tam několik Cairhieňanů, co si mysleli, že vědí, jak hrát karty. Nezná něco milejšího?“ zeptal se a trhl hlavou směrem k Asmodeanovi.
„Slyšel jsem,“ ucedil Rand, „že každý mladý muž, který dokáže zvednout meč, se chce připojit k Bandě Rudé ruky. Talmanes a Nalesean je musejí odmítat po celých houfech. A Daerid zdvojnásobil počet svých pěšáků.“
Mat se spustil do křesla, v němž předtím seděl Aracome. „To je pravda. Hezká řádka mladejch... chasníků se chce stát hrdinama.“
„Banda Rudé ruky,“ zamumlala Moirain. „Shen an Calhar. Bájná skupina hrdinů, to ano, i když se její členové museli mnohokrát vyměnit, protože ta válka trvala hodně přes tři sta let. Povídá se, že pod prackami trolloků padli jako poslední, strážili samotného Aemona, když zahynul Manetheren. Pověsti říkají, že tam, kde padli, vznikl pramen, aby poznačil místo jejich smrti, ale já si myslím, že tam ten pramen byl už předtím.“
„To teda nevím.“ Mat se dotkl medailonu s liščí hlavou a jeho hlas získal na síle. „Nějakej hlupák někde sebral to jméno a oni ho všichni začali používat.“
Moirain se na medailon odmítavě podívala. Malý modrý kamínek, který jí visel na čele, jako by zachytil světlo a zazářil, i když úhel byl špatný. „Jsi zřejmě velmi chrabrý, Mate.“ Bylo to řečeno chladně, a v tichu, které následovalo, Matovi ztuhla tvář. „Velmi chrabrý,“ dokončila nakonec, „abys vedl Shen an Calhar přes Alguenyu a na jih proti Andořanům. A dokonce ještě udatnější, protože se povídá, že jsi sám vyjel na zvědy a Talmanes a Nalesean museli jet hodně rychle, aby tě dohonili.“ Egwain si vzadu hlasitě odfrkla. „To není moc moudré pro urozeného mladého pána vedoucího své muže.“
Mat zkřivil rty. „Já nejsem žádnej urozenej pán. To si sám sebe vážím víc.“
„Ale jsi velmi chrabrý,“ pokračovala Moirain, jako kdyby vůbec nepromluvil. „Andorské zásobovací vozy spálené, předsunuté pevnosti zničené. A tři bitvy. Tři bitvy a tři vítězství. Pouze s malými ztrátami, i když jste stáli proti přesile.“ Jak mu prstem přejela trhlinu na rameni kabátce, Mat se odsunul v křesle, jak nejdál to šlo. „Přitahuje tě vír bitev, nebo ty přitahuješ bitvy? Skoro mě překvapilo, že ses vrátil. Kdybych věřila povídačkám, tak prý kdybys byl zůstal, byl bys zahnal Andořany zpátky přes Erinin.“
„Tobě to připadá legrační?“ prskl Mat. „Jestli máš co říct, tak to řekni. Můžeš si hrát na kočku, co hrdlo ráčí, ale já nejsem žádná myš.“ Na okamžik zalétl pohledem k Egwain a Aviendze, které to sledovaly se zkříženýma rukama, a znovu přejel prstem po stříbrném medailonku. Musel přemýšlet. Přívěsek zabránil jedné usměrňující ženě se ho dotknout. Zastaví to i tři?
Rand se jenom díval. Díval se, jak jeho přítele připravují k tomu, co s ním měl v plánu. Zůstalo mi i něco jiného kromě toho dělat nutné věci? Ta myšlenka mu jenom prolétla hlavou, hned byla pryč. Udělá, co musí.
Hlas Aes Sedai získal křišťálově mrazivý podtón, když promluvila, skoro jako ozvěna. „Všichni děláme, co musíme, jak dopustí vzor. Někteří mají menší svobodu než jiní. Nezáleží na tom, jestli si vybereme sami, nebo jsme vybráni. Co se musí stát, to se stane.“
Mat vůbec nevypadal připravený. Ostražitý, to ano, a rozhodně rozzlobený, ale ne připravený. Mohl být kocourem zahnaným do kouta třemi fenami. Kocourem, který se nehodlá vzdát bez boje. Zřejmě zapomněl, že v místnosti je kromě něj a tří žen ještě někdo další. „Ty vždycky musíš chlapa zatlačit na místo, kde ho chceš mít, viď? Kopneš ho tam, když se nenechá víst na vařený nudli. Krev a zatracenej popel! Nemrač se na mě, Egwain, já mluvím, jak chci. Ať shořím! Teďka schází už jenom to, aby tady byla Nyneiva a škubala si za cop, a ta nafoukaná Elain, co na všechny kouká tak svrchu. No, já jsem rád, že tu není, aby slyšela, co je novýho, ale i kdybys tu měla Nyneivu, nenechám se postrkovat –“
„Co je nového?“ vyjel Rand ostře. „Zpráva, kterou by měla slyšet Elain?“
Mat vzhlédl k Moirain. „Chceš říct, že je tu ještě něco, cos nevykutala?“
„Jaká zpráva, Mate?“ dožadoval se Rand.
„Morgasa je mrtvá.“
Egwain zalapala po dechu a přitiskla si obě ruce na ústa pod očima jako talíře. Moirain zašeptala něco, co mohla být modlitba. Asmodeanovi se prsty na harfě ani nezadrhly.