Rand měl pocit, jako by měl rozervané břicho. Elain, odpusť mi. A slabá ozvěna, trochu pozměněná. Ilieno, odpusť mi, „Jsi si tím jistý?“
„Tak jistej, jak jenom můžu bejt, když jsem neviděl tělo. Zdá se, že Gaebrila prohlásili králem Andoru. A Cairhienu taky, když už jsem u toho. Měla to udělat Morgasa. Něco jako že nastal čas na silnou mužskou ruku nebo něco takovýho, jako by někdo mohl bejt silnější než Morgasa sama. Jenže ti Andořani dole na jihu slyšeli nějaký zvěsti, že ji celý týdny nikdo neviděl. Víc než řeči. Tak mi řekni, co ti z toho vychází. Andor nikdy neměl krále, ale teď má, a královna zmizela. Gaebril je ten chlap, co chtěl zabít Elain. Snažil jsem se jí to říct, ale víš, jak vždycky ví víc než nějakej sedlák, co mu čouhá sláma z bot. Myslím, že ten by nezaváhal ani vteřinu, když by měl podříznout krk nějaký královně.“
Rand zjistil, že sedí v křesle naproti Matovi, i když si nevzpomínal, že by se byl pohnul. Aviendha mu položila ruku na rameno. Ustaraně mhouřila oči. „Jsem v pořádku,“ řekl jí ochraptěle. „Nemusíš posílat pro Somaru.“ Aielanka zrudla, ale on si toho nevšímal.
Elain mu tohle nikdy neodpustí. Věděl, že Rahvin – Gaebril – drží Morgasu jako vězně, ale nechal to být, protože Zaprodanci možná čekali, že jí pomůže. On se vydal vlastní cestou, aby udělal něco, co nečekali. A skončil honěním Couladina, místo aby udělal to, co si naplánoval. Věděl to, a svou pozornost soustředil na Sammaela. Protože se mu ten muž posmíval. Morgasa mohla počkat, než rozdrtí Sammaelovu past a Sammaela s ní. A teď byla Morgasa mrtvá. Elainina matka byla mrtvá. Elain ho bude proklínat až do smrti.
„Jedno ti řeknu,“ pokračoval Mat. „Tam dole je spousta královninejch mužů. Bojováním za krále si nejsou moc jistí. Najdi Elain. Polovina z nich přiběhne za tebou, aby ji dosadila na –“
„Zmlkni!“ vyštěkl Rand. Třásl se vzteky tak, že Egwain couvla, a dokonce i Moirain si ho prohlížela ostražitě. Aviendha zesílila stisk na jeho rameni, ale oni ji setřásl, když vstával. Morgasa byla mrtvá, protože on nic neudělal. Jeho vlastní ruka držela nůž stejně jistě jako Rahvinova. Elain. „Bude pomstěna. Rahvin, Mate. Ne Gaebril. Rahvin. I kdybych už nikdy nic neudělal, s ním si to vyřídím!“
„Oh, krev a zatracenej popel!“ zasténal Mat.
„Tohle je šílený.“ Egwain sebou trhla, jako by si uvědomila, co řekla, ale dál mluvila tím pevným, chladným hlasem. „Ty máš zatím ruce plné Cairhienu, nemluvě o Shaidech na severu a o tom, co máš v plánu s Tearem. To chceš začít novou válku, když už máš dvě na talíři a kromě toho zničenou zemi na krku?“
„Válku ne. Já sám. Můžu být v Caemlynu za hodinu. Nájezd –správně, Mate? – nájezd, ne válku. Vyrvu Rahvinovi srdce z těla.“ Jeho hlas zněl jako kladivo. Měl pocit, jako by mu v žilách proudila kyselina. „Skoro si přeju, abych měl těch Elaidiných třináct sester s sebou, aby ho přidusily a přivedly před soud. Aby ho odsoudili a pověsili za vraždu. To by byla spravedlnost. Ale on bude prostě muset zemřít tak, jak se mi ho podaří zabít.“
„Zítra,“ řekla Moirain tiše.
Rand se na ni zamračil. Ale měla pravdu. Zítra to bude lepší. Noc, aby jeho vztek vychladl. Potřeboval být klidný, až bude čelit Rahvinovi. Teď chtěl popadnou saidín a ohnat se kolem sebe, ničit. Asmodeanova hudba se znovu změnila, tentokrát v melodii, kterou pouliční hudebníci ve městě hrávali za občanské války. Pořád jste ji mohli občas zaslechnout, když kolem procházel nějaký cairhienský šlechtic. „Hlupák, který si myslel, že je králem."
„Vypadni, Nataeli. Vypadni!"
Asmodean se ladně zvedl a uklonil se, ale jeho tvář byla jako z ledu, a místnost přešel rychle, jako by si nebyl jist, co by mohla přinést příští chvíle. Vždycky zacházel daleko, ale tentokrát možná zašel příliš daleko. Když otevřel dveře, Rand promluvil znovu.
„Uvidíme se večer. Nebo tě zabiju.“
Tentokrát se Asmodean neklaněl tak půvabně. „Jak můj pán Drak velí,“ zachraptěl a spěšně za sebou zavřel dveře.
Tři ženy se dívaly na Randa, bezvýrazně, bez mrknutí.
„Vy taky můžete jít.“ Mat se ke dveřím v podstatě vrhl. „Ty ne. Ještě s tebou musím pár věcí probrat.“
Mat se okamžitě zastavil, hlasitě si povzdechl a pohrával si se svým medailonkem. Byl jediný, kdo se pohnul.
„Nemáš třináct Aes Sedai,“ pravila Aviendha, „ale máš dvě. A mě. Možná toho nevím tolik jako Moirain Sedai, ale jsem stejně silná jako Egwain, a tanec mi není cizí.“ Myslela tanec oštěpů, takhle Aielové nazývali boj.
„Rahvin je můj,“ řekl jí Rand tiše. Možná mu Elain trošku odpustí, jestli její matku aspoň pomstí. Možná ne, ale možná by mohl odpustit sám sobě. Trošku. Musel se přemáhat, aby nezaťal ruce v pěst.
„To namaluješ na zem čáru, aby ji překročil?“ zeptala se Egwain. „Ukřivdil ti? Napadlo tě, že by Rahvin nemusel být sám, když si teď říká král Andoru? To by ti teda vážně pomohlo, kdyby ses objevil a jeden z jeho strážnejch tě střelil šípem do srdce.“
Vzpomněl si, jak si přál, aby na něj nekřičela, ale tenkrát bylo všechno o tolik snazší. „Ty sis snad myslela, že chci jít sám?“ Chtěl. Nenapadlo ho, že by měl mít někoho, kdo mu bude hlídat záda, i když teď slyšel tichý šepot. Rád útočí zezadu nebo z boku. Skoro nedokázal jasně myslet. Jeho hněv jako by měl život sám o sobě, přikládal na ohně, které ho udržovaly ve varu. „Ale vy nepůjdete. Tohle je nebezpečné. Moirain může jít, jestli chce.“
Egwain a Aviendha se na sebe ani nepodívaly, než popošly dopředu, ale pohybovaly se jako jedna a zastavily se, teprve když byly tak blízko, že i Aviendha musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla.
„Moirain může jít, jestli chce,“ řekla Egwain.
Jestli měla hlas mrazivý jako led, tak Aviendžin připomínal roztavený kámen. „Ale pro nás je to moc nebezpečné.“
„To se z tebe stal můj otec? Jmenuješ se snad Bran al’Vere?“
„Když máš tři oštěpy, to dva odložíš, protože jsou novější?“
„Nechci vás ohrozit,“ řekl škrobeně.
Egwain zvedla obočí. „Oh?“ To bylo všechno.
„Já nejsem tvoje gai’šainka.“ Aviendha vycenila zuby. „Ty nikdy nebudeš rozhodovat za mě, čeho se já odvážím, Rande al’Thore. Nikdy. Uvědom si to hned.“
Mohl... Co? Zabalit je do saidínu a nechat je tady? Pořád je nedokázal odstínit. Takže by ho při návratu mohly docela dobře chytit do pasti. Skvělý zmatek, a to všechno proto, že chtěly být umíněné.
„Myslel jsi na stráže,“ řekla Moirain, „ale co když je s Rahvinem Semirhage nebo Graendal? Nebo Lanfear? Tyhle dvě by mohly jednu z nich přemoci, ale dokázal bys čelit jí a Rahvinovi samotný?“
Když vyslovila jméno Lanfear, v jejím hlase něco bylo. Bála se, že jestli tam bude Lanfear, mohl by se k ní nakonec připojit? Co by udělal, kdyby tam byla? Co by mohl dělat? „Můžou jít,“ procedil skrze zaťaté zuby. „Teď už odejdete?“
„Jak přikazuješ,“ opáčila Moirain, ale nijak s tím nespěchaly. Aviendha a Egwain si okatě upravovaly loktuše, než vyrazily ke dveřím. Urození pánové a paní možná na jeho povel běhali, ale ony nikdy.
„Nesnažila ses mi to rozmluvit,“ řekl náhle.
Myslel tím Moirain, ale Egwain promluvila první, i když k Aviendze a s úsměvem. „Zabránit muži udělat to, co chce, je jako vzít dítěti cukrátko. Občas to musíš udělat, ale někdy to prostě za ty potíže nestojí.“ Aviendha kývla.