„Odpusť mi můj vpád,“ řekl, „ale nebylo tu nikoho, kdo by mě ohlásil.“ Šaty měl možná prosté a dokonce místy ošoupané po cestě, ale za opaskem s mečem měl zastrčeno něco, co vypadalo jako slonovinová hůl zakončená zlatou vlčí hlavou. „Jsem Davram Bashere, vrchní maršál Saldeie. Jsem tu, abych promluvil s pánem Drakem, o němž se ve městě povídá, že dlí tady v královském paláci. Soudím správně, že hovořím s ním?“ Na okamžik zalétl pohledem ke třpytícím se drakům, kteří se rudě a zlatě ovíjeli kolem Randových paží.
„Jsem Rand al’Thor, urozený pane Bashere. Drak Znovuzrozený.“ Enaila a Somara se postavily mezi Randa a nově příchozího, každá s rukou na jílci nože s dlouhou čepelí, připravená si zahalit tvář. „Překvapuje mě, že nalézám saldejského pána v Caemlynu, natož že se mnou chce mluvit.“
„Popravdě řečeno jsem přijel do Caemlynu promluvit si s Morgasou, ale odstrčili mě ti patolízalové urozeného pána Gaebrila – krále Gaebrila, měl bych říci? Nebo snad ještě žije?“ Z Bashereho tónu bylo zřejmé, že o tom pochybuje, ale nezáleží mu na tom, ať je to jak chce. Ani se neodmlčel. „Mnoho lidí ve městě říká, že Morgasa je také mrtvá.“
„Oba jsou mrtví,“ řekl Rand sklíčeně. Posadil se na trůn a opřel se hlavou o opálového lva Andoru. Trůn byl svými rozměry určen pro ženy. „Zabil jsem Gaebrila, jenomže až po tom, co on zabil Morgasu."
Bashere zvedl obočí. „Mám tedy pozdravit krále Randa z Andoru?“
Rand se rozzlobeně předklonil. „Andor měl vždycky královnu, a pořád ji má. Elain byla dědičkou. Když je její matka mrtvá, stává se královnou ona. Možná musí být nejdřív korunovaná – neznám zákon – ale co se mě týče, ona je královnou. Já jsem Drak Znovuzrozený. Tohle je to, co chci, a víc. Co ode mě chceš, urozený pane Bashere?“
Jestli jeho hněv Basherem nějak pohnul, ten muž to navenek nedal nijak znát. Pozorně upíral šikmé oči na Randa, ale netvářil se znepokojeně. „Bílá věž dovolila Mazrimu Taimovi uniknout. Je to falešný Drak.“ Odmlčel se, a když Rand neříkal nic, pokračoval. „Královna Tenobie nechce v Saldeii další nepokoje, tak jsem byl vyslán, abych ho znovu chytil a skoncoval to s ním. Sledoval jsem ho na jih mnoho týdnů. Nemusíš se bát, že jsem do Andoru přivedl cizí vojsko. Kromě doprovodu deseti mužů jsem zbytek nechal tábořit v Brémském lese, o hodný kus na sever od každé hranice, na kterou si kdy Andor za posledních dvě stě let činil nárok. Ale Taim je v Andoru. Jsem si tím jistý.“
Rand se zaklonil a zaváhal. „Nemůžeš ho mít, urozený pane Bashere.“
„Smím se zeptat proč ne, můj pane Draku? Pokud si přeješ použít na jeho chycení Aiely, nemám námitek. Moji muži zůstanou v Brémském lese do mého návratu.“
Tuhle část plánu Rand nehodlal odhalit příliš brzy. Odklad by mohl být drahý, ale on hodlal nejdřív pevně uchopit otěže států. Stejně dobře však mohl začít už teď. „Vyhlašuji amnestii. Já můžu usměrňovat, urozený pane Bashere. A proč by měl být kterýkoliv muž loven a zabit nebo zkrocen jenom proto, že dokáže to, co já? Vyhlásím, že každý muž, který se může dotknout pravého zdroje, každý muž, který se chce učit, může přijít za mnou a získat mou ochranu. Poslední bitva se blíží, urozený pane Bashere. Možná nebude čas, aby kterýkoliv z nás zešílel ještě před ní, a já ani kvůli tomuto riziku stejně nedopustím zkázu kteréhokoliv muže. Když vyšli trolloci z Morny za trollockých válek, pochodovali s hrůzopány, muži a ženami, kteří vládli jedinou silou pro Stín. V Tarmon Gai’donu tomu budeme čelit znovu. Nevím, kolik Aes Sedai bude stát po mém boku, neodeženu však žádného muže, který dokáže usměrňovat, pokud půjde se mnou. Mazrim Taim je můj, urozený pane Bashere, ne tvůj.“
„Chápu.“ Bylo to řečeno vyrovnaně. „Dobyl jsi Caemlyn. Slyšel jsem, že je tvůj i Tear, a Cairhien tvůj brzy bude, pokud již není. To hodláš dobýt svět se svými Aiely a vojskem mužů usměrňujících jedinou sílu?“
„Když budu muset.“ Rand mluvil stejně vyrovnaně. „Uvítám jako spojence každého vládce, který uvítá mě, ale zatím vidím jenom intriky kvůli moci nebo otevřené nepřátelství. Urozený pane Bashere, v Tarabonu a Arad Domanu panuje bezvládí a Cairhienu do toho moc neschází. Amadicie se poohlíží po Altaře. A Seanchané – možná jsi o nich v Saldeii slyšel povídat, a to nejhorší je čistá pravda – Seanchané na druhé straně světa se poohlížejí po nás po všech. Lidé bojují ve svých ubohých válčičkách, když je na obzoru Tarmon Gai’don. Potřebujeme mír. Čas, než přijdou trolloci, než se Temný osvobodí, čas připravit se. Pokud jediný způsob, jak můžu najít čas a mír pro svět, je vnutit mu ho, tak to udělám. Nechci to, ale udělám to.“
„Četl jsem Karaethonský cyklus,“ řekl Bashere. Na chvíli si strčil číše pod paži, ulomil voskovou pečeť na džbánku a nalil do číší víno. „Důležitější je, že královna Tenobie proroctví četla také. Nemohu mluvit za Kandor, Arafel nebo Shienar. Myslím, že za tebou přijdou – v Hraničních státech neexistuje dítě, které by nevědělo, že Stín číhá v Morně, aby se na nás vrhl – ale nemohu za ně mluvit.“ Enaila podezíravě sledovala číši, kterou jí podával, ale vyšla po schodech a předala ji Randovi. „Popravdě řečeno,“ pokračoval Bashere, „nemohu mluvit dokonce ani za Saldeiu. Tenobie vládne, já jsem jenom její generál. Myslím si však, že jakmile k ní vypravím spěšného posla se zprávou, odpověď bude taková, že Saldeia se postaví za Draka Znovuzrozeného. Mezitím ti nabízím své služby, i těch devět tisíc saldejských jezdců.“
Rand zavířil tekutinou v číši a hleděl do tmavě rudého vína. –Sammael v Illianu a ostatní Zaprodanci Světlo ví kde. Seanchané čekali na druhé straně Arythského oceánu a lidé tady byli připravení skočit po svém vlastním prospěchu a výhodách, ať to svět stojí co to stojí. „Mír je ještě daleko,“ prohodil mírně. „Ještě nějakou dobu to bude krev a smrt.“
„To je vždycky,“ opáčil tiše Bashere, a Rand nevěděl, ke které jeho poznámce to patří. Možná k oběma.
Asmodean si dal harfu pod paži a odešel od Mata s Aviendhou. Hrál rád, ale ne pro dvojici, která neposlouchala, natož aby jeho hru ocenila. Nevěděl určitě, co přesně se toho rána stalo, a stejně tak nevěděl, jestli si vůbec chce být jistý. Příliš mnoho Aielů vyjadřovalo překvapení nad tím, že ho vidí, tvrdili, že ho viděli umírat. On nechtěl slyšet podrobnosti. Ve zdi naproti němu byla dlouhá škvíra. Věděl, co udělalo ty ostré hrany, ten povrch hladký jako led, hladší, než by kdy dokázala lidská ruka, i kdyby leštila sto let.
Ledabyle – ale také se zachvěním – uvažoval, jestli to, že se znovu zrodil tímhle způsobem, z něj udělalo nového člověka. Nemyslel si to. Ale nesmrtelnost byla pryč. To byl dar Velikého pána. Tohle jméno použil v duchu, ať už al’Thor chtěl slyšet cokoliv. Což byl dostatečný důkaz, že je sám sebou. Nesmrtelnost byla pryč – věděl, že to musí být jen jeho představivost, ale občas cítil, jak ho vleče čas, táhne ho k hrobu, o němž si myslel, že ho nikdy neuvidí – a natáhnout i tu trochu saidínu, kterou mohl, bylo jako vyprázdnit žumpu. Vůbec nelitoval, že je Lanfear mrtvá. Rahvina mu také líto nebylo, ale Lanfear zvlášť ne za to, co mu udělala. Bude se smát, až zemřou i ostatní, a hlavně při tom posledním. Nebylo to tím, že byl znovu zrozen jako nový člověk, ale bude se držet toho trsu trávy na okraji útesu, jak dlouho to jen půjde. Kořínky nakonec povolí a přijde dlouhý pád, ale do té doby bude pořád naživu.