Rand prošel průchodem a ten zmizel.
Stál na kotouči, šest stop velké kopii starobylého symbolu Aes Sedai. Dokonce i jeho černá polovina vypadala světlejší proti nekonečné temnotě, která jej obklopovala ze všech stran, i nahoře a dole. Byl si jist, že kdyby z kotouče spadl, padal by věčně. Asmodean tvrdil, že k použití průchodu existuje i rychlejší metoda, nazývaná cestování, ale nedokázal ji Randa naučit, částečně kvůli tomu, jak tvrdil, že nemůže vytvořit průchod, když má na sobě Lanfeařin štít. V každém případě cestování vyžadovalo také znalost počátečního místa. Randovi připadalo logičtější, že byste měli také vědět, kam máte namířeno, ale Asmodean si zřejmě myslel, že je to jako ptát se, proč vzduch není voda. Byla vlastně spousta věcí, které Asmodean považoval za zaručené. Nicméně klouzání bylo rychlé až dost.
Jakmile se na něj postavil, kotouč zdánlivě poskočil o stopu a zastavil se a před Randem se objevil nový průchod. Bylo to dost rychlé, zvláště na kratší vzdálenosti. Rand vstoupil do chodby před pokojem, v němž byl Asmodean.
Měsíc svítící dovnitř okny na konci chodby byl jediným zdrojem světla. Asmodean měl lampu zhasnutou. Prameny, které Rand spletl, byly stále pevně na místě, stále pevně zavázané. Nic se nehýbalo, ale ve vzduchu byl přesto slabě cítit pach hořící síry.
Rand došel ke korálkovému závěsu a nahlédl vstupním otvorem. Komnata byla plná měsíčních stínů a jedním z nich byl Asmodean, zmítající se v pokrývkách. Zahalen v prázdnotě Rand slyšel, jak mu tluče srdce, cítil pot z jeho zneklidňujících snů. Rand začal prohlížel světle modré dlaždice podlahy a otisky v nich.
Naučil se stopovat jako chlapec, takže s jejich čtením neměl potíže. Byli tu tři nebo čtyři temní psi: Zřejmě jeden po druhém přišli ke vchodu a každý stoupl téměř přesně do stop toho před sebou. Zastavila je snad síť spletená kolem pokoje? Nebo je sem jenom poslali, aby se podívali a podali hlášení? Bylo to znepokojivé pomyšlení, že dokonce i Stínem zplození psi mají tolik inteligence. Ale oni zase myrddraalové používali krkavce a krysy jako špehy, i další zvířata úzce spojená se smrtí. Oči Stínu, tak je Aielové nazývali.
Usměrnil tenoučké pramínky země, vyhlazoval dlaždice a vytahoval prohlubně, až byl venku na prázdné, nocí zahalené ulici a sto kroků od vysoké budovy. Ráno každý uvidí, že stopy končí tady, ale nikdo nebude mít podezření, že se temní psi dostali někam poblíž Asmodeana. Temní psi nemohli mít žádný zájem o Jasina Nataela, kejklíře.
Každá Děva ve městě již byla touto dobou nejspíš vzhůru. Pod střechou Děv určitě nespala jediná z nich. Vytvořil další průchod na ulici, tmavší čerň proti černé noci, a nechal kotouč, aby ho zanesl do jeho pokoje. Napadlo ho, proč si asi vybral tento starobylý symbol – byla to jeho volba, byť podvědomá. Jindy to byl schod nebo kus podlahy. Temní psi odtekli z tohoto symbolu, než se znovu vytvarovali. Pod tímto znamením bude dobývat.
Stoje ve své ztemnělé ložnici usměrnil světlo do lamp, avšak saidin nepustil. Místo toho usměrnil znovu, opatrně, aby nespustil některou ze svých pastí, a kousek zdi zmizel a odhalil výklenek, který tam sám vysekal.
V maličké alkovně stály dvě sošky tři dlaně vysoké, postavy ve splývavých rouškách s poněkud vážnými tvářemi, držící v jedné zdvižené ruce křišťálovou kouli. Musel o nich Asmodeanovi zalhat.
Existovaly angrialy, jako třeba měchatý mužík, kterého měl v kapse kabátce, a sa’angrialy, jako byl i Callandor, jež zvyšovaly množství jediné síly, které bylo možné s jejich pomocí bezpečně usměrnit, o tolik, o kolik tuto schopnost zvyšovaly angrialy oproti usměrňování bez pomoci. Oboje byly velmi vzácné a Aes Sedai si jich vysoko cenily, i když rozpoznaly jen ty, které byly vyladěny na ženy a saidar. Tyto dvě figurky byly něco jiného, ne tak vzácného, ale stejně ceněného. Ter’angrial byl vyroben k využívání jediné síly, ne aby ji zesílil, ale aby ji využil určitým způsobem. Aes Sedai neznaly zamýšlený účel většiny ter’angrialů, které měly v Bílé věži. Některé používaly, přestože nevěděly, zda to, k čemu je používají, se aspoň blíží tomu, k čemu byly vyrobeny. Rand znal funkci těchto dvou.
Mužská postava ho mohla spojit s obrovskou kopií sebe samé, s nejsilnější mužským sa’angrialem, jaký kdy byl vyroben, i kdyby byl na druhé straně Arythského oceánu. Byl dokončen až poté, co byl Temný znovu uzavřen do své věznice – Jak tohle vůbec vím? – a skryt dřív, než ho mohl některý zešílevší muž Aes Sedai najít. Ženská postava dokázala to stejné pro ženu, spojila ji s ženským protějškem velké sochy, o níž Rand doufal, že je stále ještě téměř celá zasypaná v Cairhienu. S takovým množstvím síly... Moirain říkala, že smrt se nedá vyléčit.
Nechtěně, bez zavolání se vynořila vzpomínka na předposlední okamžik, kdy se odvážil uchopit Callandor, a za prázdnotou přepluly obrazy.
Tělo tmavovlasé dívky, velmi malé, ležící s rozhozenými údy a otevřenýma očima upřenýma na strop, s krví prosakující šaty na prsou, kde ji probodl trollok.
Síla jím proudila. Callandor plál a on byl jedinou silou. Usměrnil, zavedl prameny do těla děvčátka, pátral, zkoušel, hledal. Ona se s trhnutím zvedla na nohy, ruce a nohy měla nepřirozeně ztuhlé a pohyby trhané.
„Rande, tohle nemůžeš,“ křičela Moirain. „Tohle ne!“
Dýchat. Musela dýchat. Dívčina hruď se začala zvedat a klesat. Srdce. Muselo bít. Krev, již sražená a tmavá, se vyhnula z rány na prsou. Žij, Světlo tě spal! zavyl v duchu. Nechtěl jsem přijít pozdě. Její oči na něj zíraly, potažené mázdrou, bez ohledu na všechnu sílu v něm. Bez života. Po lících se mu volně řinuly slzy.
Drsně tu vzpomínku zahnal. Bolelo ho to dokonce i v prázdnotě. S takovým množstvím síly... S takovým množstvím síly se mu rozhodně nedá věřit. „Ty nejsi Stvořitel,“ řekla mu Moirain, když tam tak stál nad mrtvou holčičkou. Ale s tou mužskou figurkou, jen s polovinou její moci, kdysi pohnul horami. S mnohem menší silou, pouze s Callandorem, si byl jist, že dokáže obrátit otáčení kola času, že dokáže oživit mrtvé dítě. Nejenže byla jediná síla svůdná. I její moc ho sváděla. Měl zničit obě sošky. Místo toho však znovu spletl vlákna a nastavil pasti.
„Co to tam děláš?“ ozval se ženský hlas, když stěna vypadala zase celá.
Spěšně svázal prameny – a udělal uzel s jeho smrtonosnými překvapeními – vtáhl do sebe sílu a obrátil se.
Vedle Lanfear, v její běli a stříbře, by Elain, Min i Aviendha vypadaly obyčejně. Její tmavé oči stačily, aby se muž vzdal své duše. Při pohledu na ni se mu stáhl žaludek, až mu bylo na zvracení.