Lanfear si ho rozrušeně prohlížela a lehká vráska kazila její krásu. „Prozkoumala jsem sny těch aielských žen. Těch takzvaných moudrých. Neumějí se moc dobře samy zaštítit. Mohla bych je vyděsit, až by se jim už nikdy nic nezdálo, a určitě by je nikdy nenapadlo, že by se cpaly do tvých snů.“
„Myslel jsem, že bys mi otevřeně nepomohla.“ Neodvážil se jí říci, aby nechala moudré na pokoji. Docela dobře by mohla něco provést, jen aby ho namíchla. Od začátku dávala jasně najevo, byť ne slovy, že mezi nimi dvěma hodlá mít navrch ona. „Neriskovala bys tím, že to některý z ostatních Zaprodanců zjistí? Nejsi jediná, kdo ví, jak někomu vlízt do snu.“
„Vyvolení,“ opravila ho nepřítomně. Chvíli si hryzala spodní ret. „Dívala jsem se taky do snů toho děvčete, Egwain. Kdysi jsem si myslela, že k ní něco cítíš. Víš, o kom sní ona? O Morgasiných synech, o tom vlastním i nevlastním. Častěji o tom vlastním, o Gawynovi.“ Usmála se a promluvila s hraným zděšením. „Nevěřil bys, že prosté venkovské děvče může mít takové sny.“
Rand si uvědomil, že zkouší jeho žárlivost. Skutečně si myslela, že své sny stráží, aby zakryl myšlenky na jinou ženu! „Děvy mě pořád hlídají,“ prohodil temně. „Jestli chceš vědět jak dobře, tak se podívej do Isendřiných snů.“
Na lících jí vyskočily rudé skvrny. Ovšem. Neměl vědět, oč se snaží. Po vnějšku prázdnoty se převalil zmatek. Nebo si snad myslela...? Isendra? Lanfear dobře věděla, že je temná družka. To Lanfear přivedla Kadereho a tu ženu do Pustiny. A podstrčila jí většinu šperků, z jejichž krádeže byla Isendra obviněna. Lanfeařina zášť byla krutá, i když šlo o maličkosti. Přesto, kdyby si myslela, že by ji mohl milovat, tak by nejspíš to, že je Isendra temná družka, nebylo v Lanfeařiných očích překážkou.
„Měl jsem je nechat, aby ji poslali pryč, pěšky na cestu k Dračí stěně,“ pokračoval lhostejně dál, „ale kdo ví, co by mohla vybreptnout, aby si zachránila kůži? Musím ji i Kadereho trochu chránit, abych ochránil Asmodeana.“
Barva jí z tváří ustoupila, ale když znovu otevřela ústa, ozvalo se zaklepání na dveře. Rand se vymrštil na nohy. Nikdo by Lanfear nepoznal, ale kdyby byla v jeho pokoji objevena žena, kterou žádná z Děv dole neviděla vcházet, začali by se lidé ptát, a on neměl žádné odpovědi.
Ale Lanfear už měla otevřený průchod, někam, kde všude viselo plno hedvábí a stříbra. „Pamatuj, že já jsem tvoje jediná naděje na přežití, lásko moje.“ Bylo to však proneseno hezky chladně.
„Kromě mne se ničeho bát nemusíš. Vedle mě můžeš vládnout – všemu co je a co bude.“ Nazdvihla sněhobílé suknice, prošla průchodem a ten se zavřel.
Zaklepání se ozvalo znovu, dřív než se přiměl propustit saidín a otevřít dveře.
Za něj se ode dveří zadívala Enaila a pravila: „Myslela jsem, že třeba Isendra...“ Vrhla po něm obviňující pohled. „Sestry oštěpu tě všude hledají. Nikdo tě neviděl se vracet.“ Potřásla hlavou a narovnala se. Vždy se snažila stát vzpřímená. „Náčelníci si přišli promluvit s Car’a’carnem,“ oznámila mu formálně. „Čekají dole.“
Jak se ukázalo, jelikož byli muži, čekali ve sloupovém portiku. Obloha byla stále tmavá, ale za horami na východě již bylo vidět náznak svítání. Jestli byli náčelníci nějak netrpěliví, když mezi nimi a vysokými dveřmi stály dvě Děvy, nebylo to v jejich zastíněných tvářích nijak vidět.
„Shaidové se pohnuli,“ vyštěkl Han hned, jak se Rand objevil. „A Reynové, Miagomové, Shiandové... Každý kmen!“
„Jdou ke Couladinovi, nebo ke mně?“ chtěl vědět Rand.
„Shaidové odcházejí k Jangaiskému průsmyku,“ řekl Rhuark. „U ostatních se to ještě nedá poznat. Ale jsou na pochodu s každým oštěpem, který nepotřebují k ochraně držeb, stád a drůbeže.“
Rand jenom kývl. Přes všechno odhodlání, že nikoho nenechá, aby mu diktoval, co má dělat, nyní tohle nadělení. Ať už hodlaly ostatní kmeny podniknout cokoliv, Couladin mínil přejít do Cairhienu. Tolik k jeho velkolepým plánům, jak světu vnutit mír, jestli Shaidové vyrabují Cairhien ještě víc, zatímco on bude sedět v Rhuideanu a čekat na ostatní kmeny.
„Tak vyrazíme k Jangai taky,“ řekl nakonec.
„Jestli chce přejít, tak ho nedoženeme,“ varoval Erim a Han kysele dodaclass="underline" „Jestli se k němu připojí další, budeme natažení jako žížala na slunci.“
„Nebudu tady trčet, dokud to nezjistím,“ prohlásil Rand. „Jestli Couladina nechytím, chci být v Cairhienu hned za ním. Zvedněte oštěpy. Odcházíme po východu slunce, hned jak to půjde.“
Náčelníci se mu obřadně poklonili tím zvláštním aielským způsobem, s vystrčenou nohou a rukou nataženou dopředu, vyhraženým jen pro ty nejoficiálnější příležitosti, a odešli. Jen Han ještě něco řekl. „Do samotného Shayol Ghulu."
7
Odchod
Zívajíc v šedi časného rána se Egwain konečně vyškrábala na mlžně zbarvenou klisnu a pak musela rychle chytit otěže, jak se Rosa ošila. Na zvířeti nikdo nejezdil celé týdny. Aielové nejenže dávali přednost vlastním nohám, ale jízdě na koni se úplně vyhýbali, i když nákladní koně i muly používali. I kdyby tu bylo dost dřeva na stavbu vozů, terén Pustiny kolům zrovna neprospíval, jak ke své lítosti zjistil nejeden forman.
Egwain se na dlouhou cestu na západ ani trochu netěšila. Hory zatím zakrývaly slunce, ale jakmile sluneční kotouč vyleze nad hřebeny, žár bude s každou hodinou sílit. Egwain si ani nebyla jistá, jestli je aielský oděv k jízdě vhodný. Loktuše, již nosila přes hlavu, ji vždycky překvapila tím, jak dokázala ženě držet slunce od těla, ale v baňatých sukních bude mít holé nohy až po stehna, jestli si nedá pozor. – Stejné starosti jako cudnost jí dělaly puchýře. Slunce na jedné straně... Měsíc, kdy neseděla v sedle, by to neměl příliš ovlivnit. Aspoň v to doufala, jinak to bude velmi dlouhá cesta.
Když uklidnila Rosu, zjistila, že na ni upírá oči Amys, a podělila se s moudrou o úsměv. Všechno to včerejší běhání nebylo důvodem, proč byla dnes tak ospalá. Spíš jí to pomohlo lépe usnout. Včera v noci našla sny druhé ženy, a na oslavu v tom snu popíjely čaj v Držbě Chladné skály, časně zvečera, kdy si mezi rostlinami osázenými terasami hrály děti a, jak zapadalo slunce, do údolí vál vlahý vánek.
Ovšem, to by ještě nestačilo, aby ji to obralo o odpočinek, ale byla tak rozjásaná, když opustila Amysiny sny, že se nezastavila. Nemohla, ne tehdy, bez ohledu na to, co říkala Amys. Všude kolem ní byly sny, i když většinou neměla tušení, komu patří. Většinou, ne vždy. Melain snila o tom, že bude u prsu držet dítě a kojit je, a Bair o jednom ze svých mrtvých manželů v době, kdy byli oba mladí, s vlasy jako len. Egwain si dávala zvláštní pozor, aby se do nějakého takového snu nedostala. Moudré by vetřelce okamžitě poznaly, a ona se otřásla při pomyšlení, co by jí byly schopné provést, než by ji propustily.
Randovy sny byly samozřejmě výzvou, které nemohla odolat. Teď, když mohla poletovat ode snu ke snu, jak by to mohla nezkusit tam, kde moudré neuspěly? Jenže pokoušet se dostat do jeho snů bylo jako naběhnout si na neviditelnou kamennou stěnu. Věděla, že jeho sny leží na druhé straně, a byla si jistá, že by dokázala najít cestu skrz, avšak tady nebylo, o co se zapřít, na čem zapracovat. Stěna z ničeho. Byl to problém, na němž hodlala pracovat, dokud ho nevyřeší. Jakmile se jednou na něco upřela, dokázala být vytrvalá jako jezevec.