Všude kolem nich pracovali gai’šainové a nakládali věci z tábora moudrých na muly. Zanedlouho dokáže jen Aiel, nebo někdo stejně zběhlý ve stopování, určit, že na tomto plácku ztvrdlého jílu kdy stály stany. Ta stejná činnost se odehrávala na okolních horských svazích a zmatek pokračoval i ve městě. Ne každý půjde s sebou, ale na cestu vyrazí tisíce lidí. Aielové se tlačili v ulicích a až z velkého náměstí se táhla kolona povozů pantáty Kadereho. Vozy byly naložené tím, co Moirain vybrala, a tři bíle natřené vozy s vodou na konci kolony, tažené dvacetispřežím mul, připomínaly obrovské sudy na kolech. Kadereho vlastní vůz, v čele kolony, byl malý domek na kolečkách, se stupni vzadu a kovovým komínkem trčícím z ploché střechy. Obtloustlý kupec s dravčím nosem, dnes celý v hedvábí barvy slonoviny, mávl neuvěřitelně odrbaným kloboukem, když kolem něj Egwain projížděla, ale v tmavých, zešikmených očích se mu úsměv, jímž po ní bleskl, neobjevil.
Egwain ho mrazivě ignorovala. Jeho sny byly rozhodně temné a nepříjemné, pokud nebyly také oplzlé. Měli by mu strčit hlavu do sudu s jarmankovým čajem, řekla si v duchu ponuře.
Když se blížila ke střeše Děv, proplétala se mezi pobíhajícími gai’šainy a trpělivě postávajícími mulami. K jejímu překvapení jedna z žen, které nakládaly věci Děv, na sobě měla černé roucho, ne bílé. Podle velikosti to musela být žena a pod tíhou provazem převázaného rance na zádech se potácela. Jak Egwain prováděla Rosu kolem ní, sehnula se a nahlédla pod kapuci. Zahlédla Isendřinu strhanou tvář. Ženě po lících stékal pot. Byla ráda, že ji Děvy přestaly pouštět ven – nebo ji posílat ven – skoro nahou, ale připadalo jí zbytečně kruté, obléknout ji do černého. Jestli se již teď tolik potila, tak až udeří skutečné horko, ocitne se na pokraji smrti.
Přesto jí do věcí Far Dareis Mai nic nebylo. Aviendha jí to řekla sice jemně, ale jasně. Adelin a Enaila byly téměř hrubé, a šlachovitá bělovlasá Děva jménem Sulin jí skutečně vyhrožovala, že ji odvleče zpátky k moudrým za ucho. Přes úsilí přesvědčit Aviendhu, aby ji přestala oslovovat Aes Sedai, Egwain rozčílilo zjištění, že poté, co překročily hranici nejistoty, se k ní ostatní Děvy chovají prostě jenom jako k další žačce moudrých. No, vlastně ji ani nepustily za dveře své střechy, pokud netvrdila, že tam má pochůzku.
Rychlost, s níž prováděla Rosu davem, neměla nic společného s tím, že nevěděla, jak přijmout spravedlnost Far Dareis Mai, ani s tím, jak si s nepříjemným pocitem uvědomovala, že si ji Děvy prohlížejí, nepochybně připravené ji poučit, kdyby si snad myslely, že se hodlá do něčeho plést. Dokonce to ani nemělo skoro nic společného s tím, že Isendru neměla ráda. Nechtěla myslet na to, jak na okamžik zahlédla její sny, těsně předtím, než ji Cowinda přišla vzbudit. Byly to noční můry plné muk, věcí, které musela vytrpět a při jejichž spatření Egwain v hrůze prchla, a cosi temného a zlého se při pohledu na její útěk smálo. Nebylo divu, že Isendra vypadala ztrhaně. Egwain se probudila tak rychle, že Cowinda odskočila, právě když jí chtěla položit ruku na rameno.
Na ulici před střechou Děv stál Rand se šufou proti vycházejícímu slunci a v modrém hedvábném kabátci s tolika zlatými výšivkami, že by se hodil do zámku, i když ho měl do pasu rozepjatý. Na opasku měl novou přezku, umně vyrobenou do podoby Draka. Opravdu si toho o sobě začínal moc myslet, to bylo jasné. Postával vedle Jeade’ena, svého grošovaného hřebce, a mluvil s kmenovými náčelníky a několika aielskými kupci, kteří měli zůstat v Rhuideanu.
Jasin Natael, těsně za Randem, s harfou na zádech a otěžemi osedlané muly, kterou si koupil od pantáty Kadereho, v ruce, byl oblečen ještě vybraněji, stříbrné krumplování černou látku kabátce téměř zcela zakrývalo a z výstřihu a rukávů se mu řinuly záplavy bílého krajkoví. Dokonce i manžety vysokých bot měl u kolen zdobené stříbrem. Kejklířský plášť se záplatami celkový dojem kazil, ale kejklíři byli dost podivní lidé.
Kupci měli na sobě cadin’sory, a i když nože u pasu měli menší než ostatní válečníci, Egwain dobře věděla, že by zvládli i oštěp, kdyby museli. Měli v sobě přinejmenším díl, když už ne všechen, smrtonosného půvabu svých bratří, kteří nosili oštěp. Ženy obchodnice, ve volných bílých halenách z algode a dlouhých vlněných suknicích, se šátky a loktušemi, byly snáze odlišitelné. Až na Děvy a gai’šainky – a Aviendhu – aielské ženy nosily spoustu náramků a náhrdelníků ze zlata a slonoviny, stříbra a drahých kamenů, některé aielské výroby, jiné zakoupené v cizině a další naloupené v cizině. Ale mezi aielskými kupci nosily ženy dvakrát tolik šperků, pokud ne víc.
Egwain zachytila kousek z toho, co Rand říkal kupcům.
„... dejte ogierským kameníkům volnou ruku aspoň na těch, které postavili. Co půjde, udělejte sami. Nemá smysl snažit se znovu vytvořit minulost.“
Takže je posílal do državy pro ogiery, aby znovu postavili Rhuidean. To bylo dobře. Hodně budov v Tar Valonu stavěli ogierové, a tam, kde jim byla ponechána volnost, braly stavby dech.
Mat už seděl na svém valachovi, Okovi, klobouk se širokou krempou měl stažený hluboko do čela a patku svého zvláštního oštěpu měl opřenou o třmen. Jako obvykle vypadal jeho zelený kabátec s vysokým límcem, jako by v něm spal. Jeho snům se Egwain vyhnula. Jedna z Děv, velmi vysoká zlatovlasá žena, na Mata vrhla rozpustilý úsměv, který jej zřejmě uvedl do rozpaků. A taky by měl. Byla pro něj příliš stará. Egwain si odfrkla. Vím moc dobře, o čem se mu zdálo, děkuji mnohokrát! Jen vedle něj přitáhla otěže a hledala Aviendhu.
„Řekl jí, aby byla zticha, a ona byla,“ sdělil jí Mat, když Egwain zastavila Rosu. Kývl směrem k Moirain a Lanovi. Aes Sedai ve světle modrém hedvábí svírala otěže své bílé klisny a strážce v měňavém plášti držel svého velkého vraného válečného hřebce. Lan napjatě sledoval Moirain, bezvýrazný jako vždy, kdežto ona se zle mračila na Randa a zdálo se, že vybuchne netrpělivostí. „Začala mu vykládat, proč je tohle špatný – mně to připadalo, jako by to říkala už postý – a on řek: ‚Rozhodl jsem se, Moirain. Postav se támhle a buď zticha, dokud na tebe nebudu mít čas.‘ Jako by čekal, že udělá, co se jí řekne. A ona to udělala. To ti jde z uší pára?“
Pochechtával se tak potěšeně, tak pobaven vlastní chytrostí, že málem sáhla pro saidar a dala mu lekci přímo tady přede všemi. Místo toho si znovu odfrkla, dost hlasitě, aby mu bylo jasné, že to patřilo jemu, jeho chytrosti i jeho pobavení. Mat se na ni úkosem vážně podíval a zahihňal se znovu, což jí na náladě rozhodně nepřidalo.
Chvíli se ohromeně dívala na Moirain. Aes Sedai že udělala, co jí Rand řekl? Bez námitek? To bylo, jako kdyby poslechla jedna z moudrých, nebo o půlnoci vyšlo slunce. Egwain se samozřejmě doslechla o nočním útoku. Celé ráno mezi lidmi kolovaly zprávy o obrovských psech, kteří zanechávali stopy v kameni. Egwain nechápala, jak by to mohlo mít něco společného s tímhle, ale kromě novinek o Shaidech to byla jediná nová věc, o které věděla, a rozhodně nemohla být natolik důležitá, aby měla takové následky. Moirain jí nepochybně řekne, aby si hleděla svého, ale ať tak nebo tak, přijde na to. Neměla ráda, když něčemu nerozuměla.