Zahlédla Aviendhu, jež stála na spodním schodu před střechou Děv, a navedla Rosu kolem lidí téměř k Randovi. Aielanka na něj civěla stejně tvrdým pohledem jako Aes Sedai, ale jinak naprosto bez výrazu. Neustále obracela slonovinový náramek na zápěstí, očividně aniž by si to uvědomila. Ten náramek byl nějakým způsobem spojený s těžkostmi, které žena měla s Randem. Egwain to nechápala. Aviendha se o tom odmítala bavit, a někoho jiného se Egwain zeptat nemohla, aniž by tak neuvedla přítelkyni do rozpaků. Ona sama od Aviendhy dostala slonovinový náramek vyřezávaný do tvaru plamenů, aby uzavřely svazek skoro-sester. Egwain Aielance na oplátku věnovala stříbrný náhrdelník, který i teď měla Aviendha na sobě, o němž pantáta Kadere tvrdil, že je to kandorský vzor zvaný sněhové vločky. Musela požádat Moirain o nějaké peníze, ale připadalo jí to jako vhodný dar pro ženu, která nikdy neuvidí sníh. Tedy pokud nikdy neodejde z Pustiny. Byla jen malá naděje, že se sama vrátí do zimy. Ať už ten Aviendžin náramek znamenal cokoliv, Egwain si byla jistá, že to nakonec rozlouskne.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se. Jak se předkláněla v sedle s vysokou rozsochou, sukně se jí vyhrnuly, až byly vidět nohy, ale Egwain měla tolik starostí kvůli své přítelkyni, že si toho nevšimla.
Musela svou otázku ještě zopakovat, než sebou Aviendha trhla a zvedla k ní oči. „V pořádku? Ovšemže jsem v pořádku.“
„Dovol mi promluvit s moudrými, Aviendho. Určitě je přesvědčím, že nemůžou jen tak...“ Nedokázala to vyslovit, ne tady, kde to všichni v davu mohli slyšet.
„Tobě to pořád dělá starosti?“ Aviendha si upravila šedou loktuši a lehce potřásla hlavou. „Vaše zvyky jsou pro mě velmi zvláštní.“ Očima zabloudila zpátky k Randovi, jako by to byly železné piliny přitahované magnetem.
„Nemusíš se ho bát.“
„Já se nikoho nebojím,“ štěkla druhá žena a v očích jí vzplál modrozelený oheň. „Nechci, abychom se hádaly, Egwain, ale takové věci bys neměla říkat.“
Egwain si povzdechla. Přítelkyně nebo ne, Aviendha byla docela dobře schopná jí dát jednu za uši, kdyby ji Egwain dost urazila. V každém případě si nebyla jistá, zda by to Aviendha někdy přiznala. Její sen byl příliš bolestivý, aby se dal sledovat delší dobu. Nahá až na slonovinový náramek, jenž ji tížil, jako by vážil sto liber, Aviendha běžela, jak nejrychleji mohla, po rozpukané jílové pláni. A za ní se hnal Rand, obr dvakrát větší než ogier, na obrovitém Jeade’enovi, a pomalu, leč nevyhnutelně, ji doháněl.
Ale nemůžete své přítelkyni prostě oznámit, že víte, že lže. Egwain mírně zrudla. Zvláště ne, když byste jí pak museli prozradit, jak to víte. To by mi vážně dala jednu za uši. Už to nikdy neudělám. Hrabat se jiným lidem ve snech. Tedy aspoň v Aviendžiných snech se vrtat nebudu. Nebylo správné špehovat sny přítelkyně. Tedy, nebylo to tak úplně špehování, ale stejně...
Dav kolem Randa se začal rozcházet. Rand se hbitě vyhoupl do sedla a Natael ho okamžitě následoval. Jedna z obchodnic, žena se širokým obličejem a ohnivými vlasy s menším bohatstvím ve zlatých špercích, broušených drahokamech a vyřezávané slonovině, se ale pozdržela. „Car’a’carne, hodláš opustit Trojí zemi navždy? Mluvil jsi, jako by ses už nikdy neměl vrátit."
Ostatní se při těch slovech zastavili a otočili se zpátky. Ticho se šířilo na zvětšujících se vlnách mumlání, kdy lidé sdělovali svým sousedům, jak zněla otázka.
Rand chvíli rovněž mlčel a rozhlížel se po tvářích obrácených k němu. Nakonec řekclass="underline" „Doufám, že se vrátím, avšak kdo ví, co se přihodí? Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Zaváhal, neboť všichni upírali oči jen na něj. „Ale zanechám vám něco, co vám mě bude připomínat,“ dodal a strčil ruku do kapsy kabátce.
Náhle poblíž střechy Děv vytryskla fontána, voda se pravidelně řinula z tlam obrovitánských plískavic stojících na ocasech. Za tím začala socha mladého muže s rohem pozvednutým k nebi chrlit vějíř vody a potom dvěma kamenným ženám ještě o kus dál začala vytékat voda z rukou. V ohromeném tichu se Aielové dívali, jak v rhuideanských kašnách opět proudí voda.
„Tohle jsem měl udělat už dávno.“ Rand nepochybně mumlal jen sám pro sebe, ale v nastalém tichu ho Egwain jasně slyšela. Šplouchání vody ve stovkách fontán bylo jediným dalším zvukem. Natael pokrčil rameny, jako by nic jiného ani nečekal.
Avšak Egwain zírala na Randa, ne na kašny. Muž, který může usměrňovat. Rand. Pořád je to Rand, i přes to všechno. Ale pokaždé, když ho viděla usměrňovat, bylo to, jako kdyby to znovu a znovu zjišťovala poprvé. Když vyrůstala, učili ji, že jedině Temného je třeba se obávat víc než muže, který může usměrňovat. Možná se ho Aviendha bojí právem.
Ale když se potom podívala dolů na Aviendhu, jí se ve tváři zračil otevřený údiv. Tolik vody Aielanku těšil, stejně jako nejlepší hedvábné šaty mohly rozradovat Egwain, nebo zahrada plná nádherných květin.
„Je čas vyrazit,“ ohlásil Rand a pobídl grošáka k západu. „Každý, kdo není připravený, nás bude muset dohonit.“ Natael ho těsně následoval na mule. Proč nechává Rand takového patolízala u sebe?
Kmenoví náčelníci začali ihned předávat rozkazy a ruch se zdesateronásobil. Děvy a Hledači vody vyrazili kupředu, a další Far Dareis Mai se shromáždily kolem Randa jako čestná stráž, přičemž náhodou rovněž obklopily Nataela. Aviendha kráčela vedle Jeade’ena, přímo vedle Randova třmene, a i v bachratých suknicích s hřebcem snadno udržela krok.
Egwain se zařadila vedle Mata za Randa a jeho doprovod a zamračila se. Její přítelkyně se zase tvářila tak odhodlaně, jako by musela strčit ruku do zmijího doupěte. Musím jí nějak pomoct. Jakmile se Egwain do něčeho jednou zakousla, nikdy se nevzdávala.
Moirain se pohodlně usadila v sedle a rukou v rukavičce poplácala Aldib po klenuté šíji, ale Randa hned nenásledovala. Hadnan Kadere vedl své vozy ulicí a sám kočíroval první z nich. Měla ho donutit, aby vyložil náklad i z tohoto vozu a naložil její věci, jako to udělal u ostatních. Ten člověk se jí, Aes Sedai, bál natolik, že by to byl udělal. Dveřní rám, ter’angrial, byl pevně přivázaný na voze za Kaderem a překrytý plachtou uvázanou tak natěsno, aby jím už nikdo nemohl náhodou proletět. Po obou stranách vozu šly dlouhé řady Aielů – Seia Doon, Černé oči.
Kadere se jí z kozlíku uklonil a zvedl klobouk, ale ona přejela pohledem řadu povozů až k velkému náměstí obklopujícímu les štíhlých skleněných sloupů, které již jiskřily v ranním světle. Byla by vzala všechno, co bylo na náměstí, kdyby mohla, a ne jenom ten zlomek, jejž se podařilo naložit na povozy. Některé předměty ale byly příliš velké. Jako tři kruhy z matného šedého kovu, každý dobře dva kroky v průměru, stojící na hraně a uprostřed spojené. Kolem nich bylo nataženo pletené kožené lano, aby každého varovalo, že sem nemá vstupovat bez svolení moudrých. Nikdo by to samozřejmě neudělal ani tak. Jedině kmenoví náčelníci a moudré chodili po tomto náměstí klidně. Jedině moudré se něčeho dotkly, a ony se rozhodně nikomu nesvěřovaly.
Po bezpočet let bylo druhou zkouškou pro aielské ženy, které se chtěly stát moudrými, vstoupit mezi jiskřící skleněné sloupy, kde pak viděly to, co muži. Přežilo to víc žen – Bair tvrdila, že je to proto, že jsou ženy tvrdší, Amys proto, že slabé ženy byly vyřazeny předtím, než se dostaly až sem – ale nebylo to jisté. Ty, jež přežily, nebyly poznačeny. Protože ženě stačilo přežít.