První zkouška, první vyřazování, než vůbec začal výcvik, bylo projít jedním z těchto tří kruhů. Zřejmě nezáleželo na tom kterým, nebo možná byla volba záležitostí osudu. Ten krok ji zdánlivě prováděl znovu a znovu celým životem, před ní se rozkládala její budoucnost, všechny možné budoucnosti založené na každém rozhodnuti, které mohla učinit do konce života. Smrt tu byla také jednou z možností. Některé ženy nedokázaly čelit budoucnosti o nic víc než jiné minulosti. Všechny možné budoucnosti byly ovšem pro jednu mysl příliš. Smíchaly se dohromady, věci, které se stanou, které se musejí stát, které by se mohly stát. Obvykle i to bylo skryto, dokud ona chvíle nenadešla. Ale ne vždy. Moirain těmi kruhy prošla.
Lžíce naděje a pohár zoufalství, pomyslela si Moirain.
„Nelíbí se mi, když tě vidím takhle,“ řekl Lan. Z Mandarbova hřbetu a při své výšce se na ni díval hodně svrchu. Kolem koutků očí měl znepokojené vějířky vrásek. U něj to znamenalo to, co zoufalé slzy u jiného muže.
Kolem jejich koní proudili z obou stran Aielové a gai’šainové s nákladními zvířaty. Moirain si s překvapením uvědomila, že kolem již projely Kadereho vozy s vodou. Netušila, že se na náměstí dívá tak dlouho.
„Jak takhle?“ zeptala se a obrátila klisnu, aby se mohla připojit k zástupu. Rand a jeho doprovod již opustili město.
„Ustaranou,“ řekl hrubě a na kamenné tváři nyní neměl žádný výraz. „Ustrašenou. Nikdy jsem tě neviděl se bát, dokonce ani tehdy ne, když se na nás vrhli trolloci a myrddraalové, dokonce ani tehdy ne, když ses dozvěděla, že Zaprodanci jsou volní a Sammaela máme téměř u nosu. Přichází konec?“
Moirain sebou trhla a okamžitě si přála, aby to nebyla udělala. Lan se díval přímo před sebe nad hlavu svého oře, ale tomu muži nikdy nic neuniklo. Občas měla dojem, že vidí i lístek, padající mu za zády. „Myslíš Tarmon Gai’don? To ví i tanagra v Seleisinu. Světlo chraň, dokud všechny zámky zůstanou neporušeny." – Ty dva, které měla, byly také na jednom z Kadereho povozů, každý zabalen sám v košíku vycpaném vlnou. Na jiném voze, než byl krevelový dveřní rám. O tom se pečlivě ujistila.
„Co jiného jsem mohl myslet?“ zeptal se pomalu a stále se na ni nepodíval, takže si Moirain přála, aby se byla raději kousla do jazyka. „Začínáš být – netrpělivá. Vzpomínám si, kdy jsi dokázala čekat celé týdny na malý útržek informace, jediné slovo, aniž bys hnula prstem, avšak teď –“ Tehdy se na ni konečně podíval těma svýma modrýma očima, které dokázaly nahnat strach většině žen. A rovněž většině mužů. „Přísaha, kterou jsi složila tomu chlapci, Moirain. Co tě to, pod Světlem, posedlo?“
„Pořád se ode mne víc a víc odtahuje, Lane, a já mu musím být nablízku. Potřebuje všechny rady, které mu mohu poskytnout, a udělám skoro cokoliv, snad až na to, že bych se s ním vyspala, abych to zařídila.“ Kruhy jí prozradily, že to by byla pohroma. Ne že by o tom kdy uvažovala – už pouhá tato představa ji děsila! – ale v kruzích to bylo něco, co by v budoucnosti mohla nebo měla zvážit. Bylo to nepochybně známkou jejího rostoucího zoufalství, a v kruzích viděla, že by to přineslo všeobecnou zkázu. Přála si, aby si pamatovala jak – ve všem, co se o Randu al’Thorovi dozvěděla, byl k němu nějaký klíč – ale v mysli jí zůstal jeden prostý fakt, totiž že hrozí kalamita.
„Třeba tvé pokoře napomůže, až ti řekne, abys mu donesla trepky a zapálila fajfku.“
Moirain na něj zírala. Mohl to být vtip? Pokud ano, tak nebyl zábavný. Moirain pokora nikdy příliš neseděla, za žádných okolností. Siuan tvrdila, že díky tomu, jak vyrůstala ve Slunečním paláci v Cairhienu, má pýchu hluboko v kostech, kde ji už ani neviděla – něco, co Moirain důrazně popírala – avšak přestože byla Siuan jen dcerou tairenského rybáře, dokázala se postavit čelem každé královně, a pýcha druhých pro ni znamenala protivení se jejím vlastním plánům.
Pokud se Lan pokoušel vtipkovat, jakkoliv špatně a pomýleně, tak se měnil. Téměř dvacet let ji následoval, zachránil jí život víckrát, než dokázala spočítat, a často se tím sám vystavoval velkému riziku. Svůj život vždycky bral jako maličkost, důležitý jen kvůli ní. Někteří tvrdili, že svádí smrt tak, jako ženich svádí nevěstu. Nikdy jí nepatřilo jeho srdce a ona nikdy necítila žárlivost k žádné ženě, která se mu vrhla k nohám. Již dávno tvrdil, že nemá srdce. Ale vloni je našel, našel je, když si ho jedna žena uvázala na provázek kolem krku.
On to samozřejmě popíral. Ne svou lásku k Nyneivě z al’Mearů, bývalé vědmě z Dvouříčí a nyní přijaté novičce v Bílé věži, ale že by ji kdy mohl získat. Tvrdil, že má jenom dvě věci, meč, který se nezlomí, a válku, která nikdy neskončí. Nevěstu by něčím takovým nikdy neobdaroval. Přinejmenším o tohle se Moirain postarala, i když on se to nedozví, dokud to nebude hotovo. Kdyby to věděl, nejspíš by se to pokusil změnit, jak už uměl být pěkně umíněný.
„Tahle vyprahlá země zřejmě vysušila i tvoji pokoru, al’Lane Mandragorane. Musím najít nějakou vodu, aby znovu vyrostla.“
„Moje pokora je nabroušena jako břitva,“ sdělil jí suše. „Ty ji nikdy nenecháš ztupit.“ Navhlčil bílý šátek vodou z kožené lahvice a mokrou látku jí podal. Moirain si jej bez poznámek uvázala kolem hlavy. Slunce již začínalo vycházet nad hory za nimi, žhnoucí koule roztaveného zlata.
Široký zástup se vinul vzhůru po holém úbočí Chaendaeru, jeho konec byl ještě v Rhuideanu a čelo již překonávalo hřeben a mířilo dolů na drsnou kopcovitou planinu, posetou skalními věžemi a pahorky s plochými vrcholky, některé s rudými či okrovými pruhy na šedém a hnědém podkladu. Vzduch byl tak čistý, že Moirain viděla na míle daleko i poté, co sjeli dolů z Chaendaeru. Kolem se zvedaly velké přírodní brány a všude drásaly oblohu zubaté hory. Půdu řídce porostlou nízkými trnitými keři a bezlistými pichlavými rostlinami občas protínaly suché žleby a údolí. Tu a tam se objevil i strom, pokřivený a zakrslý, obvykle také s trny. Slunce měnilo krajinu v pec. Byla to tvrdá země tvarující tvrdé lidi. Ale Lan nebyl jediný, kdo se měnil, nebo byl měněn. Moirain si přála, aby věděla, co Rand s Aiely nakonec udělá. Každého čekala dlouhá cesta.
8
Přes hranici
Přilepená na svém sedátku v zadní části poskakujícího vozu se Nyneiva jednou rukou držela dřevěných desek, druhou si přidržovala slamák a vyhlížela dozadu na divokou prašnou bouři ustupující do dáli. Široká krempa jí stínila tvář před ranním horkem, ale vítr, který zvedal rychle se pohybující vůz, byl dost silný, aby jí rval klobouk z hlavy i přes to, že ho měla tmavě červeným šátkem převázaný pod bradou. Kolem ubíhala travnatá pláň s nízkými pahorky, tu a tam s hájkem. Tráva byla v žáru pozdního léta tenká a zažloutlá. Prach zvedaný koly vozu jí poněkud zastíral výhled a navíc ji nutil ke kašli. Bílé obláčky na obloze lhaly. Od té doby, co před mnoha týdny opustili Tanchiko, nespadla ani kapka deště, a bylo tomu již dost dávno, co po široké silnici jezdily vozy, které ji udržovaly udusanou.
Po této nyní jakoby jednolité hnědé ploše zřejmě nikdo nejezdil, což bylo jen dobře. Už ji přestali zlobit bandité, kteří se je snažili zastavit teď, když již téměř unikli šílenství Tarabonu, a pokud se nezlobila, nedokázala vycítit pravý zdroj, natož usměrňovat. I když byla rozhněvaná, dost ji překvapilo, že dokázala zvednout takovou bouři. Jak se jednou bouře rozzuřila, plná jejího vzteku, získala vlastní život. Elain její rozměry překvapily také, i když to naštěstí nevyzradila Tomovi nebo Juilinovi. Ale ačkoliv její síla rostla – učitelky ve Věži říkaly, že tomu tak bude, a z nich by se žádná nemohla postavit některému ze Zaprodanců, jako to udělala Nyneiva – i tak měla stále dost omezení. Kdyby se byli objevili nějací bandité, byla by to s nimi musela vyřídit Elain sama, a to Nyneiva nechtěla dopustit. Předešlý hněv již byl pryč, ale ona zakládala na příští úrodu.