Neohrabaně přelezla přes plachtou převázaný náklad košů a sehnula se k jednomu ze sudů s vodou, přivázaných po stranách vozu spolu s truhlicemi plnými jejich věcí a zásob. Klobouk jí okamžitě slétl z hlavy, držel ho jen šátek. Prsty jen tak tak dosáhla na víko sudu, pokud by se nepustila provazu, který svírala druhou rukou, a při tom, jak povoz poskakoval po cestě, by nejspíš sletěla po hlavě dolů.
Juilin Sandar navedl svého hubeného hnědého valacha, na němž jezdil – Číhal bylo nemožné jméno, kterým svého koně obdařil – blíž k vozu a natáhl k ní ruku s lahvicí vody, jichž měl víc zavěšeno u sedla. Nyneiva se vděčně, byť ne půvabně, napila. Visela tam jako hrozen na větrem rozkývané révě a na předek slušných šedých šatů si vylila nejméně tolik vody, kolik jí dostala do hrdla.
Šaty, jež měla na sobě, odpovídaly postavení obchodnice, s vysokým límcem, jemně tkané a dobře střižené, ale pořád prosté. Ozdobný špendlík na prsou, malý kroužek tmavých granátů ve zlatě, byl na obchodnici možná příliš nákladný, ale byl to dar od panarchy Tarabonu, spolu s ostatními šperky, mnohem okázalejšími a dražšími, které byly skryty v přihrádce pod kozlíkem. Nyneiva špendlík nosila, aby si připomněla, že dokonce i ženy, které sedají na trůnech, občas potřebují popadnout za krk a zatřepat. Teď, když se setkala s Amatherou, cítila trochu víc sympatií k tomu, jak Věž manipuluje s králi a královnami.
Tušila, že Amathera je takto obdarovala jako úplatek, aby co nejdříve opustily Tanchiko. Ta žena jim byla ochotná koupit i loď, jen aby nezůstaly ani o hodinu déle, než bylo nezbytně nutné, ale nikdo nechtěl žádnou prodat. Těch pár plavidel, jež ještě zbývala v tanchickém přístavu a hodila se k něčemu víc než příbřežní plavbě, bylo přecpáno uprchlíky. Kromě toho, loď byla příliš zřejmá cesta, ta nejrychlejší, a černé adžah mohly ji a Elain po tom, co se stalo, vyhlížet. Elain a Nyneivu poslaly, aby chytily Aes Sedai, které byly temnými družkami, ne aby se jimi nechaly chytit do pasti. Proto povoz a dlouhá cesta zemí rozervanou občanskou válkou a anarchií. Nyneiva si však začínala přát, aby nebyla trvala na tom, že nepoužijí loď. Ne že by to někdy přiznala ostatním.
Když chtěla vrátit lahvici Juilinovi, ten jen mávl rukou. Tvrdý muž, jako vyřezaný z nějakého tmavého dřeva, na koni se necítil zrovna pohodlně. Nyneivě připadal směšný. Ne proto, že se v sedle rozhodně necítil dobře, ale kvůli tomu hloupému červenému tarabonskému klobouku, který nosil na ulízaných černých vlasech. Klobouk neměl krempu, vypadal jako vysoký kužel s plochým dýnkem. Příliš se nehodil k tmavému tairenskému kabátci, těsnému v pase a rozšiřujícímu se dolů. Nyneiva si nemyslela, že by se hodil vůbec k něčemu. Podle jejího názoru vypadal, jako kdyby měl na hlavě dort.
Zbytek cesty dopředu se neobratně škrábala s koženou lahvicí v ruce a s poletujícím kloboukem, a celou dobu tiše proklínala tairenského chytače zlodějů – Žádný lovec zlodějů, on ne! – Toma Merrilina – Nafoukaný kejklíř! – a Elain z rodu Trakandů, dědičku Andoru, jež by sama potřebovala popadnout za krk a zatřepat!
Chtěla vklouznout na kozlík mezi Toma a Elain, ale zlatovlasá dívka se ke kejklíři pevně tiskla a slamák jí visel na záda. Držela se toho bělovlasého starého blázna za ruku, jako by se bála, že spadne. Nyneiva, se stisknutými rty, se musela spokojit s Elaininou druhou stranou. Byla ráda, že má vlasy opět slušně spletené do copu, jako zápěstí silného a spadajícího jí až do pasu. Mohla se za něj zatahat, místo aby Elain klepla za ucho. To děvče bývalo poměrně rozumné, ale v Tanchiku jí zřejmě něco zatemnilo rozum.
„Už nás nesledují,“ oznámila Nyneiva a přitáhla si klobouk do čela. „Už můžeš s touhle věcí zpomalit, Tome.“ Mohla to zakřičet zezadu, nemusela se drápat přes koše, ale představa, jak tam nadskakuje a volá na ně, aby zpomalili, jí v tom zabránila. Velice nerada ze sebe dělala blázna, a ještě méně ráda byla, když ji při tom někdo viděl. „Dej si ten klobouk na hlavu,“ řekla Elain. „Ta tvoje světlá pleť slunko moc dlouho nesnese.“
Jak zpola očekávala, dívka její přátelskou radu ignorovala. „Kočíruješ tak nádherně,“ zapředla Elain, když Tom přitáhl opratě a zpomalil čtyřspřeží do kroku. „Pořád jsi je dokonale ovládal.“
Vysoký šlachovitý muž na ni shlédl a huňaté bílé obočí se mu chvělo, ale řekl jen: „Další společnost nás čeká vepředu, dítě.“ No, možná nebyl takový hlupák.
Nyneiva se podívala dopředu a spatřila, jak se k nim přes nízký hřeben blíží zástup jezdců ve sněhobílých pláštích. Bylo to asi půlsta jezdců v leštěné zbroji a zářících hrncových helmách, doprovázejících stejně tolik těžce naložených povozů. Děti Světla. Náhle si Nyneiva zřetelně uvědomila koženou šňůrku, která jí pod šaty visela kolem krku, a dva prsteny na ní zavěšené. Lanův těžký zlatý pečetní prsten, prsten králů ztraceného Malkieru, by pro bělokabátníky nic neznamenal, ale kdyby spatřili prsten s Velkým hadem...
Ženská hloupá! Nemůžou ho přece uvidět, leda by ses rozhodla svléknout!
Spěšně přelétla pohledem své společníky. Elain nemohla přestat být krásná, a teď pustila Toma a převazovala si zelený šátek, který měla přes klobouk, přičemž se chovala tak, že se to mnohem víc hodilo na trůn než na kupecký vůz, ale kromě toho, že její šaty byly modré, nijak se nelišily od Nyneiviných. Neměla na sobě jediný šperk. Tvrdila, že Amatheřiny dary jsou „křiklavé". Bude to stačit. Už jim to od Tanchika prošlo snad padesátkrát. Jen tak tak. Jenže tentokrát to bylo poprvé, co potkali bělokabátníky. Tom, v pevném hnědém suknu, mohl být jedním z tisíce pokřivených bělovlasých mužů, kteří řídili povozy. A Juilin byl Juilin. Věděl, jak se chovat, i když se tvářil, že by byl mnohem raději opěšalý, na zemi, s holí či lamačem mečů s drážkami, jejž nosil u pasu, než na koni.
Tom stočil spřežení na stranu silnice a zastavil, když od čela zástupu vyrazilo několik bělokabátníků. Nyneiva nasadila přívětivý úsměv. Doufala, že se nerozhodli, že potřebují další povoz.
„Světlo na vás sviť, kapitáne,“ řekla muži s úzkým obličejem, jenž byl očividně vůdcem, neboť jediný neměl kopí s ocelovým hrotem. Nyneiva neměla ponětí, jakou hodnost znamenají dva zlaté uzly na prsou pláště, těsně pod zlatým slunečním kotoučem, který měli všichni, ale podle jejích zkušeností muži přijímali každou lichotku. „Jsme moc rádi, že vás vidíme. O pár mil dál se nás pokusili oloupit banditi, ale jako zázrakem se objevila prašná bouře. Jen tak tak jsme uni –“
„Ty jsi obchodnice? V těchto časech z Tarabonu odjíždí jen málo kupců.“ Muž měl hlas stejně drsný jako obličej, a ten vypadal, jako by z něj vytáhli všechnu radost ještě předtím, než se vykulil z kolíbky. V tmavých zapadlých očích mu plálo podezření. Nyneiva nepochybovala, že i to je soustavné. „Míříte kam a s čím?“