„Vezu barvy, kapitáne.“ Dalo jí práci udržet si úsměv i pod tím neuhýbavým upřeným pohledem, a tak se jí ulevilo, když nakratičko přelétl pohledem k ostatním. Tom odváděl slušnou práci, jak se tvářil znuděně, jen další vozka, kterému zaplatí, ať už budou stát, nebo pojedou, a i když si Juilin nestrhl z hlavy ten směšný klobouk, jako by to byl udělal předtím, tvářil se jen mírně zaujatě, jako najatý muž, který nemá co skrývat. Když bělokabátníkův pohled padl na Elain, Nyneiva cítila, jak druhá žena ztuhla. „Tarabonská barviva. Nejlepší na světě. V Andoru za ně můžu dostat dobrou cenu.“
Na kapitánovo – nebo co vlastně byl – znamení jeden z ostatních bělokabátníků pobídl koně k zadní části vozu. Dýkou přeřízl provaz a s trhnutím odhrnul kus plachty, takže uvolnil tři nebo čtyři koše. „Jsou označené ‚Tanchiko', poručíku. Na tomhle stojí ‚karmín'. Chceš, abych jich pár otevřel?“
Nyneiva doufala, že bělokabátnický důstojník pochopil její úzkost správně. Aniž se na ni podívala, málem hmatatelně cítila, jak Elain touží po tom, vojáka vyplísnit za jeho chování, ale každý skutečný kupec by se bál vystavit své barvy živlům. „Jestli mi ukážeš ty, které chceš otevřít, kapitáne, ráda to udělám sama.“ Muž vůbec nereagoval, ani na lichotku, ani na nabídku spolupráce. „Ty košíky byly zapečetěný, aby do nich nemohl prach ani voda, víš. Když se víko rozbije, už ho nikdy nedokážu voskem utěsnit.“
Zatím k nim dojel i zbytek zástupu a v oblaku prachu je míjel. Vozkové byli hrubě odění nevýrazní muži, ale vojáci jeli škrobení a vzpřímení, a dlouhá kopí s ocelovými hlavicemi měli skloněná v přesně stejném úhlu. Dokonce i s tvářemi pokrytými potem a prachem vypadali jako tvrdí muži. Na Nyneivu a ostatní se podívali jen vozkové.
Bělokabátnický poručík si mávnutím ruky v plechové rukavici odehnal prach od obličeje a pak pokynem odvolal muže od vozu. Očima však nepřestával sledovat Nyneivu. „Ty přijíždíš z Tanchika?"
Nyneiva kývla, obrázek spolupráce a otevřenosti. „Ano, kapitáne. Z Tanchika.“
„Jaké máš zprávy z města? Slyšeli jsme nějaké řeči."
„Řeči, kapitáne? Když jsme odjížděli, pořádek tam zrovna nevládl. Město bylo plný uprchlíků a venkov povstalců a banditů. Obchod už skoro neexistuje.“ To byla pravda, čistá a prostá. „Proto za tyhle barvy dostanu zvlášť dobrou cenu. Myslím, že dost dlouho nebudou žádný tarabonský barvy k mání.“
„Mně jsou ukradení uprchlíci, obchod i barvy, obchodnice,“ prohlásil důstojník bezvýrazným tónem. „Byl Andrik ještě na trůně?"
„Ano, kapitáne.“ Očividně se povídalo, že někdo uchvátil Tanchiko a nahradil krále, a možná to někdo i udělal. Ale kdo – jeden ze vzbouřených šlechticů, kteří bojovali proti sobě stejně tvrdě jako proti Andrikovi, nebo Dračí spřísahanci, kteří se zaslíbili Draku Znovuzrozenému, aniž ho kdy spatřili? „Když jsme odjížděli, Andrik byl pořád králem a Amathera pořád panarchou.“
Jeho oči říkaly, že by mohla lhát. „Povídá se, že do toho byly zapletené tarvalonské čarodějnice. Viděli jste nějakou Aes Sedai, nebo jste o ní slyšeli?“
„Ne, kapitáne,“ odpověděla Nyneiva rychle. Prsten s Velkým hadem jako by ji pálil na kůži. Padesát bělokabátníků kousek od nich. Prašná bouře by tentokrát nepomohla, a navíc, i když se to snažila popřít, byla spíš vyděšená než rozzlobená. „Prostí kupci se s takovými nestýkají.“ Důstojník kývl a ona se odvážila připojit otázku. Cokoliv, aby změnila námět. „Pověz, prosím, kapitáne, už jsme se dostali do Amadicie?“
„Hranice je pět mil na východ,“ prohlásil bělokabátník. „Prozatím. První vesnice, do které dorazíte, bude Mardecin. Poslouchejte zákony a povede se vám dobře. Je tam posádka dětí Světla.“ Mluvil, jako by vojáci z posádky trávili všechen čas tím, že dohlížejí na to, aby se dodržoval zákon.
„Vy jste sem přišli posunout hranici?“ zeptala se náhle a chladně Elain. Nyneiva ji v té chvíli málem uškrtila.
Hluboko zapadlé podezíravé oči se přesunuly na Elain a Nyneiva chvatně pronesla: „Odpusť jí, můj pane kapitáne. Je to dcera mé nejstarší sestry. Myslí si, že se měla narodit urozenou paní, a navíc se nedokáže držet stranou od chlapců. Proto ji její matka poslala ke mně.“ Elainino rozhorlené zalapání po dechu bylo dokonalé. Nejspíš bylo zcela skutečné. Nyneiva tušila, že to o chlapcích dodávat nemusela, ale hodilo se to.
Bělokabátník na ně ještě chvíli civěl a pak řekclass="underline" „Pan velící kapitán posílá do Tarabonu jídlo. Jinak bychom měli tu tarabonskou chátru za hranicí, rozkradli by všechno, co by pokousali. Kráčejte ve Světle,“ dodal, než otočil koně a odcválal zpátky do čela kolony. Nebyla to ani rada, ani požehnání.
Tom pobídl spřežení do kroku hned, jak důstojník odjel, ale všichni seděli mlčky, jen kašlali, dokud nebyli hodně daleko od posledního vojáka a prach z druhých vozů se neusadil.
Nyneiva polkla trochu vody a podala lahvici s vodou Elain. „Cos tím myslela?“ chtěla vědět. „Nejsme v trůnním sále tvý máti, a ta by to stejně neschválila!“
Elain dopila vodu z láhve, než se uráčila odpovědět. „Ty ses div neplazila, Nyneivo.“ Posadila hlas výš v posměšné podlézavosti. „Jsem moc hodná a poslušná, kapitáne. Smím ti políbit boty, kapitáne?"
„Máme být obchodnice, ne královny v přestrojení!"
„Obchodnice ještě nemusejí být patolízalky! Měla jsi štěstí, že ho nenapadlo, že se snažíme něco schovat, chovat se tak podlézavě!"
„Ale taky se nekoukají svrchu na padesát bělokabátníků! Nebo si myslíš, že bychom je v případě potřeby všechny zvládly jedinou silou?"
„Proč jsi mu říkala, že se otáčím za chlapci? To vůbec nebylo nutné, Nyneivo!"
„Klidně bych mu byla řekla cokoliv, co by ho udrželo dál od nás! A ty –!"
„Držte obě zobák,“ štěkl náhle Tom, „než se vrátí, aby zjistili, která z vás vraždí tu druhou!"
Nyneiva se vskutku otočila na kozlíku, aby se ohlédla, než si uvědomila, že bělokabátníci jsou příliš daleko, aby něco zaslechli, i když křičely. No, snad byli. Nepomohlo, že Elain udělala úplně to stejné.
Nyneiva pevně uchopila cop a zlobně se zamračila na Toma, ale Elain se mu zase přitulila k ruce a málem zavrkala. „Máš pravdu, Tome. Mrzí mě, že jsem zvedla hlas.“ Juilin je sledoval koutkem oka a předstíral, že to nedělá, ale byl dost moudrý, aby držel svého koně dál a do ničeho se nezapletl.
Nyneiva pustila cop, než si ho vyrve i s kořínky, upravila si klobouk a posadila se zpříma s pohledem upřeným přes koně dopředu. Cokoliv do té holky vjelo, byl nejvyšší čas to z ní zase dostat.
Hranici mezi Tarabonem a Amadicií označovaly pouze vysoké kamenné pilíře po stranách silnice. Kromě nich na silnici nebyla ani noha. Kopce se pomalu zvedaly výš, ale jinak se krajina příliš nezměnila, rostla tu hnědá tráva a hájky, kde stromy měly jen pár zelených listů, tedy pokud to nebyly borovice, kaliny či jiné vždyzeleny. Na svazích kopců byly kamennými zídkami lemovaná políčka a kamenné domy s doškovými střechami, které však vypadaly opuštěné. Z komínů nestoupal kouř, na polích nikdo nepracoval, nikde se nepásla jediná ovce či kráva. Občas se na dvorku u cesty popelilo pár slepic, ale když se vůz přiblížil, okamžitě prchaly, neboť již zdivočely. I když tu byla bělokabátnická posádka, očividně nikdo nehodlal riskovat tak blízko u hranice, že se tu objeví tarabonští bandité.
Když z vrcholku kopce spatřili Mardecin, slunce ještě mělo dlouhou cestu k zenitu. Osada před nimi vypadala příliš velká, aby se jí dalo říkat vesnice, měla skoro míli na délku a obklopovala můstky překlenutý potůček protékající mezi dvěma vršky. Bylo tu stejně tolik doškových jako břidlicových střech, a v širokých ulicích panoval čilý ruch.