„Musíme koupit nějaký zásoby,“ prohlásila Nyneiva, „ale chci to vyřídit rychle. Do západu slunce můžeme ujet ještě hodnej kus cesty."
„Začínáme být unavený, Nyneivo,“ podotkl Tom. „Od prvního světla do posledního, každej den, už skoro měsíc. Jeden den odpočinku už v cestě do Tar Valonu nebude znamenat velkej rozdíl.“ Nemluvil však unaveně. Spíš se těšil na to, že si zahraje na harfu nebo na flétnu v některé taverně a nechá chlapy, aby mu kupovali víno.
Juilin konečně pobídl koně k vozu a připojiclass="underline" „Mně by se taky hodil den na nohou. Nevím, jestli je horší tohle sedlo nebo kozlík.“
Myslím, že bychom si měli najít zájezdní hostinec,“ přisadila si Elain vzhlédnuvši od Toma. „Už mám dost toho spaní pod vozem, a ráda bych si poslechla nějaké tvé příběhy v šenku."
„Kupci s jedním vozem jsou jen o málo víc než formani,“ vyjela Nyneiva ostře. „Nemůžou si dovolit hostince ve městě, jako je tohle."
Nevěděla, jestli je to pravda či nikoliv, ale přesto, jak sama toužila po koupeli a čistých povlacích, nehodlala dovolit, aby té holce jen tak prošlo, že svůj návrh směrovala na Toma. Teprve když vypustila slova z úst, uvědomila si, že vlastně souhlasí s Tomem a Juilinem. Jeden den neuškodí. Do Tar Valonu je ještě dost dlouhá cesta.
Přála si, aby byla trvala na lodi. S rychlou lodí, brigou Mořského národa, se mohli dostat do Tearu za třetinu času, jejž jim zabrala cesta přes Tarabon, pokud by měli dobrý vítr, a se správnou hledačkou větru Atha’an Miere by to nebyl žádný problém. Vlastně by to byly docela dobře zvládly s Elain samy. Tairenové věděli, že jsou s Elain Randovy přítelkyně, a Nyneiva předpokládala, že ještě potí kýble potu ze strachu, že urazí Draka Znovuzrozeného. Ti by jim na cestu do Tar Valonu obstarali kočár i doprovod.
„Najdi nám místo k táboření,“ řekla tedy váhavě. Měla trvat na lodi. Touto dobou už mohli být v Tar Valonu.
9
Znamení
Nyneiva musela přiznat, že Tom s Juilinem vybrali společně dobré místo k táboření, v řídké houštině na východním svahu posetém suchým listím, asi míli od Mardecinu. Řídce rostoucí tupely a nějaké malé vrby s převislými větvemi zakrývaly povoz pohledům od silnice i města a kousek pod vrcholkem kopce vytékal z kamenné skalky na půldruhého kroku široký potůček, jenž však proudil korytem dvakrát širším. Pro jejich potřeby však bylo vody dost. Pod stromy bylo dokonce trochu chladněji a vál tu mírný, vítaný vánek.
Když muži napojili spřežení a spoutali koně tam, kde se mohli pást na svahu porostlém řídkou trávou, hodili si mincí, aby rozhodli, který vezme hubeného valacha na cestu do Mardecinu, aby nakoupil, co potřebují. Tom, jenž měl velice hbité prsty a byl zvyklý provádět různé kejkle, vždycky vyhrával, takže tentokrát házel Juilin.
Tom vyhrál stejně, a zatímco z Číhala sundával sedlo, Nyneiva se sklonila pod kozlík a nožem nazvedla prkno z podlážky. Kromě dvou malých pozlacených kazet se šperky od Amathery leželo ve výklenku několik naditých měšců s mincemi. Panarcha byla víc než velkorysá, když už tolik toužila vidět jim záda. Ostatní věci vypadaly ve srovnání s tímto obyčejně. Malá krabička z tmavého dřeva, vyleštěná, ale prostá a bez ozdob, a jelenicový váček ležící naplocho, takže bylo vidět, že je uvnitř nějaký kotouč. V krabičce byly dva ter’angrialy, které sebraly černým adžah, oba nějak spojené se sny, a ve váčku... To byl jejich největší úlovek z Tanchika. Jeden ze zámků od věznice Temného.
I když Nyneiva samozřejmě chtěla vědět, kam je chce Siuan Sanche poslat pronásledovat černé adžah teď, zámek byl hlavním důvodem, proč tolik pospíchala do Tar Valonu. Nyneiva vylovila několik mincí z naditého měšce a vyhýbala se tomu, aby se plochého váčku byť jen dotkla. Čím déle jí zůstával, tím víc ho chtěla předat amyrlin a zbavit se ho nadobro. Občas, když byla poblíž té věci, měla pocit, že cítí, jak se Temný snaží dostat ven.
Vyprovodila Toma s hrstí stříbra a vážně mu domluvila, aby nakoupil i nějaké ovoce a čerstvou zeleninu. Oběma mužům bylo podobné, že nakoupí pouze maso a fazole, když byly nákupy nechány jenom na nich. Při pohledu na Tomovo kulhání, když kejklíř odváděl koně k silnici, se Nyneiva zamračila. Bylo to staré zranění, teď už se s ním nedalo nic dělat, tak to aspoň tvrdila Moirain. To Nyneivu pálilo skoro stejně jako kulhání samo. Nedá se však nic dělat.
Když opustila Dvouříčí, bylo to proto, aby chránila mladé lidi ze své vesnice, které za noci odvlekla Aes Sedai. Do Věže šla ještě stále s nadějí, že je dokáže nějak ochránit, a navíc se ctižádostí, že srazí Moirain za to, co udělala. Od té doby se však svět změnil. Nebo jen možná viděla svět jinýma očima. Ne, já jsem se nezměnila. Jsem pořád stejná, jen všechno ostatní je jiné.
Teď měla plné ruce práce, aby ochránila sebe samu. Rand byl tím, čím byl, a nedalo se s tím nic dělat, a Egwain ochotně vykročila na svou cestu a nedovolila, aby ji něco nebo někdo zadržoval, i když by ta cesta vedla přes okraj útesu. A Mat se naučil nemyslet na nic jiného než na ženy, chození po hospodách a hazardní hry. Ke svému znechucení se dokonce přistihla, že občas souhlasí s Moirain. Aspoň že Perrin se vrátil domů, nebo to přinejmenším tvrdila Egwain, která to věděla z druhé ruky přes Randa. Třeba je Perrin v bezpečí.
Pronásledování černých adžah bylo dobré, správné a uspokojivé – a také děsivé, i když na tohle se snažila zapomenout. Je přece dospělá žena, ne malá holčička, která se musí schovávat za máminy sukně – a přesto to nebyl hlavní důvod, proč byla ochotná jít hlavou proti zdi a snažit se naučit používat jedinou sílu, když většinou nedokázala usměrňovat o nic víc než Tom. Tím důvodem bylo nadání zvané léčení. Jako vědmu v Emondově Roli ji uspokojovalo, když přiměla ženský kroužek, aby dělal, co chce ona – zvláště když většina členek byla asi ve věku její matky. Nebyla o mnoho starší než Elain a byla nejmladší dvouříčskou vědmou všech dob – a ještě víc ji uspokojovalo, když vesnická rada dělala, co měla, jak už byli muži umínění. Ale nejvíc ji vždycky uspokojovalo, když našla správné spojení bylin a vyléčila nějakou chorobu. Léčit s pomocí jediné síly... Dělala to, tápala a vyléčila i to, co by s ostatními schopnostmi nikdy nedokázala. Radost z léčení ji téměř doháněla k slzám. Byla odhodlaná jednou vyléčit Toma a dívat se, jak znovu tančí. Byla odhodlaná jednou dokonce vyléčit i tu ránu na Randově boku. Určitě neexistovalo nic, co by se nedalo vyléčit, ne, pokud je žena, vládnoucí jedinou silou, dostatečně odhodlaná.
Když se otočila k odcházejícímu Tomovi zády, všimla si, že si Elain nabrala vodu do vědra, jež obyčejně visívalo pod vozem, a klečí, aby si mohla umýt ruce a obličej. Přes ramena měla ručník, aby si nenamočila šaty. To bylo něco, co velmi toužila udělat sama. V panujícím vedru bylo příjemné občas se opláchnout studenou vodou z potoka. Dost často neměli jinou vodu než tu, kterou si vezli v sudech přivázaných na voze, a ta byla třeba k pití a vaření, a ne k mytí.
Juilin seděl zády ke kolu a vedle sebe měl opřenou jako palec silnou hůl ze světlého článkovaného dřeva. Hlavu měl skloněnou a ten hloupý klobouk nebezpečně přistrčený do očí, ale Nyneiva by si nevsadila na to, že by takhle dopoledne spal i muž. Byly věci, které Juilin ani Tom nevěděli, věci, které raději neměli vědět.