Tlustý koberec suchého listí tupel zašustil, když si sedala vedle Elain. „Myslíš, že Tanchiko opravdu padlo?“ Druhá žena si otírala obličej namydleným hadříkem a neodpověděla. Nyneiva to zkusila znovu. „Myslím, že ty ‚Aes Sedai', co o nich mluvil ten bělokabátník, jsme byly my.“
„Možná.“ Elain měla chladný hlas, zněl jako oznámení z trůnu. Na Nyneivu se ani nepodívala. „A třeba se zprávy o tom, co jsme udělaly, propletly s ostatními povídačkami. Tarabon by úplně klidně mohl mít nového krále i novou panarchu.“
Nyneiva se ovládla a také se jí podařilo nezatahat se za cop. Místo toho si rukama tiskla kolena. Snažíš se ji uklidnit. Dávej si pozor na jazyk. „S Amatherou byly potíže, ale nechci, aby se jí něco stalo. Ty ano?“
„Hezká ženská,“ ozval se Juilin, „zvlášť v těch šatech tarabonských služebných, s tím milým úsměvem. Myslel jsem, že –“ Všiml si, jak se na něj s Elain dívají, a rychle si zase stáhl klobouk do očí a znovu předstíral, že spí. Nyneiva si s Elain vyměnila pohled a poznala, že druhá žena si myslí to stejné, co ona. Muži.
„Cokoliv se s Amatherou stalo, Nyneivo, je to teď za námi.“ Elain mluvila normálnějším tónem. Také se začala umývat pomaleji. „Přeji jí jen dobré, ale hlavně doufám, že po nás nejdou černé adžah. Totiž že nás nesledují.“
Juilin se neklidně zavrtěl, aniž zvedl hlavu. Pořád se ještě nesmířil s tím, že černé Aes Sedai jsou skutečnost, a ne jen pouliční povídačka.
Měl by být rád, že neví, co my. Nyneiva musela přiznat, že tahle myšlenka není úplně logická, ale kdyby věděl, že jsou volní Zaprodanci, dokonce ani to Randovo hloupé nařízení, že na ni a na Elain má dávat pozor, by mu nezabránilo v útěku. Přesto byl občas užitečný. On i Tom. To Moirain jim přidělila Toma, a ten toho na obyčejného kejklíře o světě věděl docela dost.
„Kdyby po nás šly, tak by nás už chytily.“ To byla určitě pravda, vzhledem k obvykle šnečímu tempu jejich povozu. „S trochou štěstí ani nevědí, kdo jsme.“
Elain kývla, sice zachmuřeně, ale již to byla zase ta stará Elain, a začala si oplachovat obličej. Dokázala být skoro tak pevná jako Dvouříčanka. „Liandrin a většina jejích kamarádek z Tanchika určitě unikly. Nejspíš se odtamtud dostaly všechny. A pořád nevíme, kdo černým adžah dává rozkazy ve Věži. Jak by řekl Rand, pořád to musíme udělat, Nyneivo.“
Proti své vůli sebou Nyneiva trhla. Pravda, měly seznam jedenácti jmen, ale jakmile se vrátí zpátky do Věže, téměř každá Aes Sedai, s níž se dají do řeči, by mohla být černá adžah. Nebo kterákoliv žena, již potkají cestou. Vlastně každý, s nímž se potkají, by mohl být temným druhem, ale to nebylo vůbec to stejné, ani zdaleka ne.
„Víc než s černými adžah,“ pokračovala Elain, „si dělám starosti s Mo –“ Nyneiva jí rychle položila ruku na paži a lehce kývla hlavou směrem k Juilinovi. Elain si odkašlala a pokračovala, jako by se odmlčela kvůli tomu. „S mou máti. Nemá důvod mít tě ráda, Nyneivo. Právě naopak.“
„Ta je odsud daleko.“ Nyneiva byla ráda, že se jí nechvěje hlas. Nemluvily tu o Elainině matce, ale o Zaprodankyni, kterou porazila. Opravdu doufala, že Moghedien je daleko odsud. Hodně daleko.
„Ale co když ne?"
„Je,“ prohlásila pevně Nyneiva, ale přesto znepokojeně pokrčila rameny. Vzpomínala si dobře na ponížení, jehož se jí z rukou Moghedien dostalo, a po ničem netoužila víc, než se s tou ženou opět setkat a opět ji porazit, tentokrát nadobro. Jenomže co kdyby ji Moghedien překvapila, zaútočila, až nebude dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat? To stejné samozřejmě platilo pro všechny Zaprodance, vlastně i pro černé sestry, ale po svém zmateném ústupu v Tanchiku měla Moghedien důvod nenávidět ji osobně. Nebylo to zrovna příjemné pomyšlení, že jedna ze Zaprodanců zná vaše jméno a nejspíš chce vaši hlavu. To je zbabělé, napomenula se ostře. Ty nejsi a nebudeš zbabělec! To ale nezabránilo tomu, aby ji nezasvrbělo mezi lopatkami pokaždé, když si na Moghedien vzpomněla, jako by jí ta žena upírala zrak na záda.
„Myslím, že z toho, jak se pořád ohlížím přes rameno, jestli neuvidím nějaké bandity, začínám být pěkně nervózní,“ poznamenala Elain ledabyle a otírala si obličej ručníkem. „No, teď se mi občas zdá, že mě někdo pozoruje.“
Nyneiva sebou trhla, neboť to znělo jako ozvěna jejích vlastních myšlenek, ale pak si uvědomila, že na slovo „sen“ položila Elain lehký důraz. Nemínila jakýkoliv sen, ale Tel’aran’rhiod. Další věc, o níž muži nevěděli. Nyneiva měla stejný pocit, ale ve světě snů na sobě cítila neviditelné oči až příliš často. Bývalo to nepříjemné, ale o takových pocitech si povídaly již dřív.
Přinutila se mluvit lehkým tónem. „No, tvoje matka v našich snech není, Elain, jinak by nás nejspíš obě vytahala za uši.“ Moghedien by je nejspíš mučila, dokud by neprosily o smrt. Nebo by zařídila kruh třinácti černých sester a třinácti myrddraalů. Žena mohla být ke Stínu obrácena i proti své vůli, mohla být přinucena sloužit Temnému. Možná by to Moghedien zvládla i sama... Nebuď směšná, ženská! Kdyby to dokázala, už by to byla udělala. Porazila jsi ji, pamatuješ?
„Doufám, že ne,“ odpověděla druhá žena střízlivě.
„Dostanu taky možnost se umýt?“ zeptala se Nyneiva podrážděně. Uklidnit dívku byla dobrá věc, avšak obešla by se bez řečí o Moghedien. Zaprodankyně musela být někde daleko. Nenechala by je ujet tak daleko a v klidu, kdyby věděla, kde jsou. Světlo dej, ať je to pravda!
Elain vědro vyprázdnila a znovu naplnila sama. Obvykle to byla opravdu velmi milá dívka, když ovšem nezapomněla, že není v královském paláci v Caemlynu. A když se nechovala jako hloupá husa. O to se Nyneiva postará, až se Tom vrátí.
Nyneiva si studenou vodou s potěšením pomaloučku omyla obličej a ruce a pak začala připravovat tábor a přiměla Juilina, aby ze stromů olámal suché větve na oheň. Než se Tom vrátil se dvěma proutěnými nůšemi zavěšenými na valachově hřbetě, měla svoje a Elaininy pokrývky roztažené pod vozem a pokrývky obou mužů ležely pod převislými větvemi jedné z pět sáhů vysokých vrb, dále měla naskládanou slušnou zásobu dříví na oheň, vedle popela z ohně v kruhu očištěném od listí se chladil kotlík s čajem a hrnečky z tlusté kameniny byly umyté. Juilin si pro sebe vrčel, když chytal vodu z tenkého pramínku, aby doplnil zásobu vody v sudech. Z těch útržků, které Nyneiva zachytila, byla ráda, že většinou to bylo jen nesrozumitelné brumlání. Ze svého bidýlka na oji vozu se Elain příliš nesnažila zakrýt to, jak ji zajímá, co vlastně říká. Obě s Nyneivou si na druhé straně vozu převlékly čisté šaty, přičemž si prohodily barvy.
Poté, co Tom spoutal valachovi přední nohy, bez námahy sundal těžké nůše a začal je vybalovat. „Mardecin není tak bohatý, jak z dálky vypadá.“ Položil na zem síťovaný vak plný malých jablíček a další s nějakou tmavou listovou zeleninou. „Když se neobchoduje s Tarabonem, město strádá.“ Zbytek zřejmě byly všechno pytlíky se suchými fazolemi a tuřínem, navíc hovězí naložené v pepři a nasolené šunky. A též šedá kameninová lahvice uzavřená voskem, o níž Nyneiva s jistotou tušila, že je v ní pálenka. Oba muži si nejednou postěžovali, že nemají nic k fajfce na večer. „Nemůžeš udělat ani šest kroků, abys nezahlídla jednoho nebo dva bělokabátníky. Posádkou tu je asi padesát mužů a kasárna jsou na kopci za městem na druhým břehu potoka. Jsou mnohem větší, ale Pedron Niall nejspíš odevšad stahuje bělokabátníky do Amadoru.“ Klouby ruky si uhladil dlouhé kníry a chvíli se tvářil zamyšleně. „Nechápu, co má za lubem.“ Tom rozhodně nebyl člověk, kterému by se něco takového líbilo. Obvykle mu stačilo na nějakém místě pár hodin, aby se vyznal v proudech mezi šlechtickými a kupeckými rody, v jejich spojenectvích a plánech a protiplánech, které tvořily tak zvanou hru rodů. „Všude se povídá, že se Niall snaží zarazit válku mezi Illianem a Altarou, nebo snad mezi Illianem a Murandy. Nemá důvod, aby sbíral vojsko. Ale jedno ti povím. Přes to, co říkal ten poručík, tak jídlo, který se posílá do Tarabonu, se kupuje za královský daně, a lidi tím nejsou zrovna nadšený. Netěší je, že mají krmit Taraboňany.“