„Král Ailron a pan velící kapitán nám starosti dělat nemusí,“ prohlásila Nyneiva a prohlížela, co přivezl. Tři nasolené šunky! „Projedem Amadicií, jak nejrychleji a nejnenápadněji to půjde. Třeba budeme mít s Elain větší štěstí při hledání zeleniny než ty. Nechtěla by ses projít, Elain?“
Elain okamžitě vstala, uhladila si šedé suknice a zvedla z vozu svůj klobouk. „To by bylo hezké, po všem tom sezení na kozlíku. Mohlo by to být jiné, kdyby mě Tom a Juilin nechali častěji jet na Číhalovi.“ Projednou se na kejklíře koketně neusmála, což už něco znamenalo.
Tom si vyměnil pohled s Juilinem a tairenský chytač zlodějů vytáhl z kapsy kabátce minci, ale Nyneiva mu nedala možnost ji vyhodit. „Budeme docela v pořádku samy. S tolika bělokabátníkama, co tady udržují pořádek, se nám těžko může něco stát.“ Narazila si na hlavu klobouk, pod bradou si zavázala šátek a odhodlaně se na ně podívala. „Kromě toho je nutný uklidit všecky ty věci, co Tom přivezl.“ Oba muži kývli. Pomalu a váhavě, ale kývli. Občas brali svou úlohu údajných ochránců až příliš vážně.
S Elain dorazily na prázdnou silnici a vydaly se dolů ze svahu po řídké trávě, aby nezvedaly prach. Nyneiva potřebovala chvíli, aby si v duchu přebrala, co a jak to chce vlastně říci. Než však mohla promluvit, ozvala se Elain: „Očividně si se mnou chceš pohovořit o samotě, Nyneivo. Je to kvůli Moghedien?“
Nyneiva zamrkala a úkosem se na druhou ženu podívala. Neměla by zapomínat, že Elain není hloupá. Jenom se tak chová. Nyneiva se rozhodla, že se bude pevně ovládat. Tohle bude dost těžké i bez toho, aby na sebe začaly křičet. „To ne, Elain.“ Dívka si myslela, že by měly přidat Moghedien ke svému lovu. Zřejmě si nedokázala uvědomit rozdíl mezi Zaprodankyní a, řekněme, Liandrin nebo Chesmal. „Myslela jsem, že bychom si spíš měly probrat to, jak se chováš k Tomovi.“
„Nevím, co tím myslíš,“ prohlásila Elain s pohledem upřeným přímo před sebe na město, ale na tvářích jí náhle naskočily rudé skvrny, jež ji usvědčovaly ze lži.
„Nejenže je dost starej, aby moh být tvůj táta i děda, ale –“
„On není můj otec!“ vyštěkla Elain. „Mým otcem je Taringail Damodred, princ Cairhienský a první kníže mečů Andoru!“ Zbytečně si upravila klobouk a pokračovala mírnějším tónem, i když ne o moc mírnějším. „Mrzí mě to, Nyneivo. Nechtěla jsem křičet.“
Ovládej se, připomínala si Nyneiva. „Myslela jsem, že miluješ Randa,“ podotkla a přinutila se mluvit mírným hlasem. Nebylo to právě snadné. „V té zprávě, kterou jsi mi dala, aby mu ji Egwain předala, to rozhodně stojí. Určitě jsi jí řekla to samý.“
Barva na Elaininých lících dostala ještě sytější odstín. „Miluji ho, ale... On je velmi daleko, Nyneivo. V Pustině, obklopen tisícovkou Děv oštěpu, které skáčou, jak on zapíská. Nemůžu se s ním vidět, mluvit s ním, ani se ho dotýkat.“ Ke konci šeptala.
„Nemůžeš si myslet, že se obrátí k nějaký Děvě,“ vyjekla Nyneiva nevěřícně. „Je to muž, ale není tak přelétavej, a kromě toho, Děva by mu nejspíš prohnala tělem oštěp, kdyby se na ni křivě podíval, i když je to s tím Úsvitem. A stejně, Egwain říká, že ho Aviendha pro tebe hlídá.“
„Já vím, ale... Měla jsem se ujistit, že ví, že ho miluji.“ Elain mluvila rozhodně. A ustaraně. „Měla jsem mu to říci.“
Nyneiva se předtím, než potkala Lana, na nějakého muže těžko podívala podruhé, aspoň ne vážně, avšak jako vědma toho hodně viděla a mnoho se naučila. Podle jejích pozorování neexistoval rychlejší způsob, jak zahnat muže na útěk, pokud tohle neřekl on první.
„Myslím, že Min měla jisté vidění,“ pokračovala Elain. „O mně a o Randovi. Vždycky žertovala, že se o něj budu muset dělit, ale já myslím, že to nebyl žert a že mi jen nedokázala opravdu říci, co to skutečně znamená.“
„To je směšný.“ To rozhodně bylo. I když v Tearu jí Aviendha vyprávěla o tom hrozném aielském zvyku... Ty se o Lana dělíš s Moirain, zašeptal jí v hlavě tichý hlásek. To vůbec není to stejné! opravila se rázně. „Jsi si jistá, že Min měla to svý vidění?“
„Ano. Nejdřív jsem nebyla, ale čím víc na to myslím, tím jistější si jsem. Žertovala o tom příliš často, aby to mohlo být něco jiného."
No, ať už Min viděla cokoliv, Rand nebyl Aielan. Ó, možná měl aielskou krev, jak tvrdily moudré, ale vyrostl ve Dvouříčí, a ona nebude stát stranou a nenechá ho, aby přejal ty ohavné aielské způsoby. Velmi pochybovala, že by to udělala Elain. „Tak proto –“ nechtěla říci se vrháš Tomovi kolem krku – „pořád škádlíš Toma?“
Elain se na ni úkosem podívala a líce měla opět nachové. „Jsou mezi námi tisíce leguí, Nyneivo. Copak si myslíš, že Rand se na žádnou ženu ani nepodívá? ‚Muž je muž, ať na trůně, nebo v prasečím chlívku.‘“ Měla zásobu takových rčení od své chůvy z dětství, ženy s bystrou hlavou jménem Lini, kterou by Nyneiva moc ráda jednou potkala.
„No, nechápu, proč bys měla flirtovat jenom proto, že si myslíš, že by to moh dělat Rand.“ Opět se nezmínila o Tomově věku. Lan je dost starý, aby byl tvým otcem, mumlal ten tichý hlásek v její hlavě. Já Lana miluju. Kdybych jen přišla na to, jak ho dostat od Moirain... To teď není důležité! „Tom je muž mnoha tajemství, Elain. Pamatuj, že ho s náma poslala Moirain. Ať je co je, není to jen obyčejnej venkovskej kejklíř.“
„Byl to skvělý muž,“ pravila Elain měkce. „Mohl být mnohem větší, kdyby se byl nezamiloval.“
Teď už se Nyneiva neovládla. Prudce se k druhé ženě otočila a popadla ji za ramena. „Ten chlap neví, jestli tě má ohnout přes koleno nebo... nebo... vyšplhat na strom!“
„Já vím.“ Elain si zoufale povzdechla. „Ale já nevím, co mám dělat.“
Nyneiva zaskřípala zuby, aby se ovládla a nezatřásla Elain, až by jí zachřestilo v lebce. „Kdyby to slyšela tvoje máma, poslala by Lini, aby tě odtáhla zpátky do dětskýho pokoje!“
„Já už nejsem dítě, Nyneivo.“ Elain mluvila napjatým hlasem a rudou barvu na jejích tvářích teď nevyvolaly rozpaky. „Jsem stejně dospělá žena, jako je máti.“
Nyneiva vykročila rázným krokem směrem k Mardecinu a tiskla si cop tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou.
Po pár krocích ji Elain dohonila. „Opravdu jdeme kupovat zeleninu?“ Tvář měla vyrovnanou a tón lehký.
„Vidělas, co přivezl Tom?“ prskla Nyneiva napjatě.
Elain se otřásla. „Tři šunky. A to hrozné pepřené hovězí! Jedí muži někdy něco jiného než maso, když se jim to nestrčí pod nos?“