Nyneivin vztek vyprchal a ony kráčely dál a probíraly nešvary slabšího pohlaví – mužů, samozřejmě – a podobné prosté záležitosti. Ještě to ale úplně nevyřešily. Nyneiva měla Elain ráda a líbilo se jí v její společnosti. Občas jí připadalo, jako by byla opravdu Egwainina sestra, jak se dívky občas nazývaly. Když se ovšem Elain zrovna nechovala jako koketa. Tom to samozřejmě mohl zarazit, ale ten starý blázen byl k Elain shovívavý jako laskavý otec ke své milované dceři, i když nevěděl, jestli má říct kššc, nebo omdlít. Ať tak nebo tak, Nyneiva se hodlala dobrat až na dno celé záležitosti. Ne kvůli Randovi, ale proto, že Elain byla lepší, než jak se teď chovala. Bylo to, jako by chytila nějakou podivnou horečku. Nyneiva ji hodlala vyléčit.
Ulice Mardecinu byly dlážděné žulovými deskami, ohlazenými pokoleními nohou i kol vozů, a domy byly všechny z cihel nebo kamene. Ale hodně jich bylo prázdných, jak obytné domy, tak krámy, a někdy byly přední dveře domů otevřené, takže Nyneiva viděla prázdný vnitřek. Zahlédla tři kovárny, dvě opuštěné, a ve třetí kovář nepříliš nadšeně natíral své nástroje olejem a výhně byly vyhaslé. Jeden hostinec s břidlicovou střechou, kde muži mrzutě posedávali na lavicích před budovou, měl většinu oken rozbitých, a další, vedle stájí, měl dveře zpola vyvrácené z pantů a na dvoře stál zaprášený kočár, na jehož vysokém kozlíku se zahnízdila opuštěná kvočna. V tomto hostinci hrál někdo na citaru. Znělo to jako „Letěla volavka", ale melodie zněla sklíčeně. Dveře třetího hostince byly zatlučené dvěma prkny.
V ulicích se tlačili lidé, ale pohybovali se pomalu, jak je tížilo vedro. Tupé tváře prozrazovaly, že kromě dlouholetého zvyku vlastně nemají důvod se hýbat. Mnoho žen, s velkými hlubokými čepci, které jim téměř úplně zakrývaly tváře, mělo šaty u lemů ošoupané a nejeden muž měl na po kolena dlouhém kabátci prodřený límec či manžety.
V ulicích bylo opravdu plno bělokabátníků, i když ne tolik, jak tvrdil Tom, pořád jich bylo dost. Nyneivě se zadrhl dech pokaždé, když si všimla, jak se na ni dívá muž v čistém plášti a zářící zbroji. Věděla, že nepracuje s jedinou silou ani zdaleka dost dlouho, aby získala bezvěké rysy Aes Sedai, ale tihle muži by ji docela dobře mohli chtít zabít – tarvalonskou čarodějnici a v Amadicii postavenou mimo zákon – kdyby jen dostali podezření, že má nějaké spojení s Tar Valonem. Chodili ulicemi a zdánlivě si nevšímali chudoby kolem sebe. Lidé jim uctivě uhýbali z cesty a občas se jim dostalo kývnutí, ale mnohem častěji vážně zbožného „Kráčejte ve Světle".
Nyneiva si dětí Světla pokud možno nevšímala a jala se hledat čerstvou zeleninu, ale než slunce dostoupilo na vrchol své dráhy, žhnoucí zlatá koule, která se propalovala řídkými mraky, obešly s Nyneivou oba břehy potůčku a podařilo se jim sehnat jen svazeček zelených fazolových lusků, nějaké malé ředkvičky, pár tvrdých hrušek a košík, ve kterém to mohly odnést. Možná se Tom opravdu díval. V této roční době by měly být vozíky a stánky plné letní úrody, ale většinou viděly jen hromady brambor a tuřínu, které již poznaly lepší časy. Když si Nyneiva vzpomněla na všechny ty opuštěné statky kolem cesty k městečku, napadlo ji, jak to asi tihle lidé zvládnou přes zimu. Šla dál.
Vedle dveří krámku švadleny s doškovou střechou viselo vzhůru nohama něco, co skoro vypadalo jako janovec, s maličkými žlutými kvítky a stonky po celé délce ovinutými bílou stužkou a pak převázanými žlutou, s ponechanými volnými konci. Mohl to být ubohý pokus nějaké ženy o slavnostní ozdobu uprostřed těžkých časů, ale Nyneiva si byla jistá, že tomu tak není.
Zastavila se vedle prázdného krámu s porcovacím nožem vyřezaným na znaku, který pořád ještě visel nade dveřmi, a předstírala, že si vybírá kamínek z boty, zatímco napjatě sledovala krámek švadleny. Dveře byly otevřené a v oknech s malými skleněnými tabulkami byly vystavené štůčky pestrobarevných látek, ale nikdo nechodil dovnitř ani ven.
„Nemůžeš ho najít, Nyneivo? Tak si zuj botu."
Nyneiva trhla hlavou. Skoro zapomněla, že tu je Elain. Nikdo jiný jim nevěnoval pozornost, a nikdo nebyl dost blízko, aby je mohl slyšet. Přesto ztišila hlas. „Ten svazek janovce u támhletěch dveří. To je znamení žlutých adžah, nouzovej signál od jedný ze špehů žlutých."
Nemusela Elain říkat, aby se tam nedívala. Dívka na krámek jen mrkla. „Jsi si jistá?“ zeptala se Elain tiše. „A jak to víš?“
„Ovšemže jsem si jistá. Je to přesný. Ty visící konce žlutý stuhy jsou dokonce rozdělený na tři.“ Odmlčela se, aby nabrala dech. Pokud se úplně nezmýlila, ta bezvýznamná hrst snítek měla hrozivý význam. Pokud se mýlila, dělala ze sebe hlupáka, a to ona nesnášela. „Strávila jsem ve Věži hodně času povídáním se žlutýma.“ Hlavní činností žlutých bylo léčení. Nedaly mnoho na bylinky, ale ony taky bylinky nebyly potřeba, když se léčilo s pomocí jediné síly. „Jedna z nich mi to prozradila. Nepovažovala to za velkej přestupek, protože si byla jistá, že si stejně vyberu žlutý. Kromě toho se to skoro tři sta let nepoužívá. Elain, jen pár žen z každýho adžah skutečně ví, kdo jsou jejich zvědové, avšak svazek žlutých kvítků svázaných a pověšených, jako je tenhle, prozradí každý žlutý sestře, že tady jeden je, a se zprávou dost naléhavou, aby ta žena riskovala, že ji odhalí.“
„A jak zjistíme, co to je?"
Nyneivě se to líbilo. Ne „Co budeme dělat?“ To děvče mělo páteř.
„Dělej, co já,“ řekla, pevněji uchopila košík a narovnala se. Doufala, že si pamatuje všechno, co jí Shemerin vykládala. Doufala, že jí Shemerin všechno řekla. Baculatá žlutá sestra byla na Aes Sedai dost roztěkaná.
Vnitřek krámku nebyl velký a všude na stěnách visely police se štůčky hedvábí či jemně tkaného sukna a špulkami lemovek, stužek a krajek všech možných vzorů a šířek. Na podlaze stály krejčovské panny pokryté kusy oděvů od zpola dokončených po zcela hotové, od něčeho, co by se hodilo k tanci, z vyšívaného zeleného sukna, po roucho z perlově šedého hedvábí, jež by se neztratilo ani u dvora. Na první pohled dílna i krám překypovaly blahobytem a činorodostí, ale Nyneiva bystrým okem zahlédla lehounký závoj prachu na vysokém límci ze záplavy solindenské krajky i na velké černé sametové mašli v pase dalších šatů.
V krámku byly dvě tmavovlasé ženy. Jedna, mladá a hubená, se snažila kradmo si utřít nos hřbetem ruky a nervózně si tiskla k pasu štůček světle červeného hedvábí. Vlasy jí spadaly na ramena v záplavě kudrn podle amadicijské módy, ale vedle úhledného účesu druhé ženy vypadaly neupraveně. Ta druhá, hezká, ve středních letech, byla určitě švadlena, jak prozrazoval velký jehelníček ježící se špendlíky a jehlami, který měla u pasu. Tato žena měla šaty z kvalitního zeleného sukna, dobře střižené a dobře vypracované, aby byla vidět její šikovnost, ale jen nenápadně vyšívané bílými kvítky kolem vysokého límce, aby nezastínila své zákaznice.
Když dovnitř vstoupily Nyneiva s Elain, obě ženy na ně zíraly s otevřenými ústy, jako by sem nikdo nepřišel celý rok. Švadlena se vzpamatovala první a prohlédla si je s opatrnou důstojností, přičemž předvedla malé pukrle. „Smím vám posloužit? Jsem Ronda Macurová. Můj krám je váš.“
„Chci šaty s vyšívanými žlutými růžemi na živůtku,“ oznámila jí Nyneiva. „Ale žádné trny, ano,“ dodala se smíchem. „Neléčím se zrovna moc rychle.“ Na tom, co řekne, příliš nezáleželo, pokud v tom budou slova „žlutý“ a „léčit". Teď jen kdyby ty snítky květů nebyly náhoda. V tom případě by si musela najít nějaký důvod, proč si nekoupit šaty s růžemi. A zabránit Elain, aby celou tu ubohou zkušenost nepřevyprávěla Tomovi a Juilinovi.