Paní mistrová Macurová na ni chvíli upírala tmavé oči, pak se obrátila k hubené dívce a vystrčila ji dozadu do dílny. „Zajdi do kuchyně, Luci, a udělej tady paninkám hrnec čaje. Z té modré plechovky. Voda je, díky Světlu, horká. Jen běž, děvče. Dej to pryč a přestaň takhle civět. Honem, honem. Z té modré plechovky. Můj nejlepší čaj,“ vykládala, a když dívka zmizela v zadních dveřích, obrátila se znovu k Nyneivě. „Bydlím tu nad dílnou, víte, a kuchyni mám vzadu.“ Nervózně si uhladila suknice a palcem a ukazováčkem pravé ruky udělala kolečko. Za prsten s Velkým hadem. Zřejmě žádné výmluvy ohledně neodebraných šatů nebudou ani nutné.
Nyneiva znamení zopakovala a po chvíli tak učinila i Elain. „Já jsem Nyneiva a tohle je Elain. Viděly jsme tvoje znamení.“
Ta žena se zachvěla, jako by chtěla uletět. „Znamení? Aha. Ano. Ovšem.“
„No?“ řekla Nyneiva. „Jaká je ta naléhavá zpráva?"
„Neměly bychom tu takhle mluvit... ehm... paní Nyneivo. Někdo by sem mohl přijít.“ Nyneiva o tom pochybovala. „Povím vám to nad hrnkem dobrýho čaje. Můj nejlepší čaj, říkala jsem to?“
Nyneiva si vyměnila pohled s Elain. Jestli paní Macurová tolik váhala vyjevit své zprávy, musely být vskutku děsivé.
„Když půjdeme dozadu,“ podotkla Elain, „nikdo jiný nás neuslyší.“ Při jejím královském tónu švadlena vytřeštila oči. Nyneiva měla chvíli dojem, že by to mohlo překonat její úzkost, ale ta hloupá žena už vzápětí zase blekotala dál.
„Čaj bude hotový za chviličku. Voda už byla horká. My tady používáme tarabonský čaj. Proto jsem asi tady. Ne kvůli tomu čaji, samozřejmě. To kvůli všemu tomu obchodu, co tu kvetl, obchodovalo se na obě strany, pořád sem a tam jezdily vozy. Je – vás hlavně zajímají epidemie nebo nový nemoci, ale mně samotný to připadá zajímavý. Trochu se zabývám –“ Odkašlala si a spěšně pokračovala dál. Jestli si začne šaty uhlazovat ještě silněji, udělá si do nich díru. „Některé děti, ovšem, ale je – vás – to vážně moc nezajímá.“
„Kuchyně, panímámo Macurová,“ pronesla Nyneiva pevně, jakmile se druhá žena odmlčela, aby se nadechla. Jestli byly její zprávy takhle děsivé, Nyneiva už to nehodlala dále odkládat.
Dveře dozadu se otevřely a nervózní Luci do nich strčila hlavu. „Je to hotový, panímámo,“ ohlásila bez dechu.
„Tudy, paní Nyneivo,“ řekla švadlena a stále si uhlazovala předek šatů. „Paní Elain."
Krátká chodba vedoucí kolem úzkého schodiště do útulné kuchyně s trámovým stropem, kde na krbové římse stála konvice, z níž se kouřilo, a všude byly vysoké příborníky. Mezi zadními dveřmi a oknem vedoucím na malý dvorek s vysokým dřevěným plotem visely měděné rendlíky. Na malém stolku uprostřed místnosti stál jasně žlutý čajník, zelená nádobka s medem, tři neladící hrnečky různých barev a nízká modrá plechovka s víčkem položeným vedle. Panímáma Macurová sebrala plechovku, zavřela ji a spěšněji postavila do příborníku, kde byly další plechovky dvou tuctů barev a odstínů.
„Sedněte si, prosím,“ řekla nalévajíc čaj. „Prosím."
Nyneiva si vzala židli s černým opěradlem vedle Elain a švadlena před ně postavila hrnečky. Potom vylovila z příborníku dvě lžičky.
„Ta zpráva?“ řekla Nyneiva, když se žena posadila naproti nim. Panímáma Macurová byla příliš vyvedená z míry, aby se dotkla vlastního hrnečku, tak si Nyneiva do svého zamíchala trochu medu a upila. Byl horký, ale v ústech po něm zůstávala chladivá mátová chuť. Horký čaj by té ženě nejspíš rozvázal jazyk, jen kdyby ji přiměly, aby se napila.
„Příjemná chuť,“ zamumlala Elain přes okraj hrnečku. „Co je to za čaj?"
Hodná holka, pomyslela si Nyneiva.
Ale švadleně se jenom třásly ruce vedle hrnečku. „Tarabonský čaj. Skoro od Stínovýho pobřeží."
Nyneiva s povzdechem polkla další doušek, aby se jí uklidnil žaludek. „Ta zpráva,“ řekla naléhavě. „Nevyvěsilas to znamení jen proto, abys nás pozvala na čaj. Co je ta naléhavá zpráva?“
„Aha. Ano.“ Panímáma Macurová si olízla rty, obě si je prohlédla a pak pomalu pravila: „Přišla skoro před měsícem s rozkazy, aby ji za každou cenu uslyšela každá sestra, která tudy projede.“ Znovu si olízla rty. „Všechny sestry jsou vítány a mají se vrátit do Bílé věže. Věž musí být celá a silná.“
Nyneiva čekala na zbytek, ale druhá žena se odmlčela. Tohle že je ta zpráva? Podívala se na Elain, ale tu zřejmě začínalo přemáhat vedro. Sesula se na židli a civěla na své ruce složené na stole. „To je všechno?“ chtěla vědět Nyneiva a překvapilo ji, že si musela zívnout. To horko jí zřejmě také neprospívalo.
Švadlena ji jen upřeně pozorovala.
„Řekla jsem,“ začala Nyneiva, ale hlavu náhle měla příliš těžkou, krk ji neunesl. Uvědomila si, že se Elain složila na stůl, oči má zavřené a paže jí bezvládně visí. Nyneiva se zděšeně zadívala na hrneček ve svých rukou. „Cos nám to dala?“ vydechla nezřetelně. Ta mátová příchuť tu byla pořád, ale jazyk jako by měla nateklý. „Pověz!“ Pustila hrneček a opřela se o stůl, ale podlomila se jí kolena. „Světlo tě spal, co?"
Panímáma Macurová odsunula židli dozadu a ustoupila z jejího dosahu, ale její dřívější úzkost nyní ustoupila tichému uspokojení.
Přes Nyneivu se převalila tma. Poslední, co zaslechla, byl švadlenin hlas. „Chyť ji, Luci!"
10
K čemu jsou dobré fíky a myši
Elain si uvědomovala, že ji někdo za ramena a za nohy vleče nahoru po schodech. Měla otevřené oči a viděla, ale zbytek těla mohl docela dobře patřit někomu jiného, nakolik ho ovládala. Dokonce i mrknout mohla jenom pomalu. Hlavu jako by měla přecpanou peřím.
„Je vzhůru, panímámo!“ vyvřískla Luci a málem jí pustila nohy. „Kouká se na mě!"
„Říkala jsem ti, ať si neděláš starosti.“ Hlas panímámy Macurové se k Elain nesl shora přes její hlavu. „Nemůže usměrňovat a ani hnout jediným svalem, ne když má v sobě ločidlový čaj. Přišla jsem na to náhodou, ale rozhodně se to občas hodí."
Byla to pravda. Elain mezi nimi visela jako hadrová panenka, z níž někdo vytahal polovinu vycpávky, a otloukala si pozadí o schody. Stejně dobře by byla mohla utíkat jako usměrňovat. Cítila pravý zdroj, ale když se ho pokusila obejmout, bylo to jako snažit se sebrat jehlu ze zrcadla zimou ztuhlými prsty. Začala panikařit a po tváři jí sklouzla slza.
Tyhle ženy ji možná chtěly předat bělokabátníkům, aby ji popravili, ale ona nemohla uvěřit, že by bělokabátníci nechali ženy chystat pasti v naději, že by do ní mohla zabloudit Aes Sedai. Takže zbývaly temné družky, a skoro jistě sloužící černým adžah, hned vedle žlutých. Určitě ji vydají do rukou černých adžah, pokud s Nyneivou neuniknou. Avšak jestli měla uprchnout, nemohla spoléhat na nikoho jiného. A ona se nemohla ani pohnout, ani usměrňovat. Náhle si uvědomila, že se snaží vykřiknout, a vydává jen slabé chrčivé kňučení. Přestat jí sebralo veškerý zbytek síly.
Nyneiva věděla všechno o bylinkách, nebo to alespoň tvrdila. Proč nepoznala to, co bylo v tom čaji? Přestaň kňučet! Ten tichý pevný hlásek v její hlavě zněl úžasně, jako by mluvila Lini. Jehně bečící pod ohradou jen přiláká lišku, když by mělo utíkat. Zoufale se snažila zvládnout prostý úkol dotknout se saidaru. Byl to prostý úkol, ale teď se mohla docela dobře snažit sáhnout na saidín. Nicméně na tom pracovala dál. Byla to jediná věc, kterou mohla dělat.