Přinejmenším panímáma Macurová si nedělala starosti. Jakmile pustila Elain na úzkou postel v malém těsném pokojíku s jediným oknem, vyhnala zase Luci ven, aniž by se jedinkrát ohlédla. Elain padla hlava tak, že viděla na druhou úzkou postel a komodu s matnými mosaznými držadly na přihrádkách. Mohla pohnout očima, ale pohnout hlavou bylo nad její síly.
Za pár minut se obě ženy vrátily, funěly a nesly bezvládnou Nyneivu, kterou vzápětí hodily na druhou postel. Ta měla ochablý obličej a tvář se jí leskla slzami, ale tmavé oči... Zářily jí vzteky, a také strachem. Elain doufala, že vztek má navrch. Nyneiva byla silnější než ona, když mohla usměrňovat. Třeba se to Nyneivě podaří tam, kde ona ošklivě zklamala. Ty slzy musely být slzy hněvu.
Panímáma Macurová řekla hubené dívce, aby tu zůstala, a sama znovu odspěchala. Tentokrát se vrátila s podnosem, který postavila na komodu. Byl na ní žlutý čajník, jeden pohár, trychtýř a vysoké přesýpací hodiny. „Takže, Luci, nezapomeň, že máš do každý dostat dvě unce, jakmile se hodiny přesypou. Hned, rozumíš!“
„Proč jim to nedáš sama, panímámo?“ zakvílela dívka a zalomila rukama. „Chci, aby znovu usnuly. Nelíbí se mi, jak na mě civí."
„To by spaly jako mrtvoly, děvče, a takhle je můžeme vzbudit natolik, aby mohly chodit, až to budem potřebovat. Až přijde čas poslat je pryč, dám jim větší dávku. Zaplatí za to bolestí hlavy a křečemi v žaludku, ale podle mě si to plně zaslouží.“
„Ale co když dokážou usměrňovat, panímámo? Co když jo? Koukají se na mě."
„Přestaň blekotat, děvče,“ zarazila ji rázně starší žena. „Kdyby mohly, myslíš, že by to už neudělaly? Jsou bezmocný jako koťata v pytli. A zůstanou tak, pokud je budeš správně nalívat. Takže, dělej, co jsem ti řekla, rozumíš? Musím zajít za starým Avim, aby poslal holuba, a zařídit ještě pár věcí, ale vrátím se, jak to jen půjde. Ty bys radši měla uvařit další konvici ločidla, čistě pro případ. Půjdu zadem. Zavři krám. Někdo by sem moh zajít, a to by nebylo dobrý.“
Poté, co panímáma Macurová odešla, Luci na obě ženy chvíli civěla a stále lomila rukama. Pak nakonec sama vyběhla ven. Její posmrkávání se ztratilo na schodech.
Elain viděla, jak se Nyneivě na čele perlí pot. Doufala, že je to námahou, ne horkem. Snaž se, Nyneivo. Ona sama se natahovala po pravém zdroji, neobratně se snažila prodrat vlněnými vycpávkami, kterých měla plnou hlavu. Neuspěla, zkusila to znovu, opět neuspěla, a zase to zkoušela... Ó, Světlo, Nyneivo, snaž se! Snaž se!
Do očí jí padly přesýpací hodiny. Nemohla se podívat na nic jiného. Písek padal dolů, každé zrníčko označovalo neúspěch z její strany. Poslední zrnko propadlo. A Luci se nevracela. Elain se napjala silněji, pro zdroj, aby se pohnula. Po chvíli se jí zachvěly prsty levé ruky. Ano! Ještě pár minut, a dokázala zvednout ruku. Jen o ubohý coul, než jí znovu klesla na postel, ale zvedla ji. S námahou se jí podařilo pohnout hlavou.
„Bojuj s tím,“ pronesla Nyneiva nezřetelně, skoro jí nebylo rozumět. Rukama pevně tiskla přehoz pod sebou. Zřejmě se snažila posadit. Nezvedla ani hlavu, ale snažila se.
„Bojuju,“ pokusila se Elain ze sebe vypravit. Jí samotné to připadalo spíš jako zachrčení.
Pomalu se jí podařilo zvednout ruku tak, aby na ni viděla, a udržet ji tam. Projel jí vítězoslavný záchvěv. Jen se nás hezky boj dál, Luci. Zůstaň dole v kuchyni ještě chvilku a...
Dveře se rozlétly a Elain roztřásly zoufalé vzlyky, když do pokojíku vrazila Luci. Byla tak blízko. Děvče se na ně jednou podívalo, vyvřísklo čirou hrůzou a hnalo se ke komodě.
Elain se s ní snažila bojovat, ale byť byla tak hubená, Luci bez námahy srazila její zesláblé ruce a stejně snadno jí mezi zuby strčila trychtýř. Děvče funělo, jako by běželo. Elain do úst nalilo studený hořký čaj. Elain k dívce vzhlížela s panikou, kterou Luci cítila také. Ale Luci podržela Elain ústa zavřená a s pevným, byť vystrašeným odhodláním jí masírovala krk, dokud nepolkla. Když se Elain propadala do temnoty, slyšela, jak Nyneiva slabě protestuje.
Když znovu otevřela oči, byla Luci pryč a přesýpacími hodinami opět propadala zrnka písku. Nyneivě tmavé oči málem vylézaly z důlků, ale bylo-li to strachy, či hněvem, to Elain nepoznala. Ne, Nyneiva by se nevzdala. To byla jedna z věcí, které na druhé ženě obdivovala. Nyneiva by mohla mít hlavu položenou na popravčím špalku, a nevzdala by se. Naše hlavy jsou na popravčím špalku!
Zahanbovalo ji, že je o tolik slabší než Nyneiva. Měla se jednoho dne stát královnou Andoru, a teď by klidně vyla strachy. Samozřejmě nevyla, ani v duchu – omámeně se znovu snažila přinutit údy k pohybu, snažila se dotknout saidaru – ale chtěla to udělat. Jak by se kdy mohla stát královnou, když je tak slabá? Znovu sáhla po pravém zdroji. A znovu. Zase. Závodila s padajícími zrníčky. Zas.
Hodiny se znovu přesypaly bez Luci. Znovu se tak pomalu dostala k tomu, že dokázala zvednout ruku. A pak i hlavu! I když jí okamžitě spadla dolů. Slyšela, jak si Nyneiva mumlá, a většině slov dokonce rozuměla.
Znovu se rozlétly dveře. Elain zvedla hlavu a zoufale k nim pohlédla – a spadla jí brada. Stál tam Tom Merrilin jako hrdina z některého ze svých vlastních příběhů a jednou rukou pevně svíral za krk omdlévající Luci a v druhé držel nůž připravený k vrhu. Elain se nadšeně zasmála, i když to znělo spíš jako zachrčení.
Tom dívku hrubě strčil do rohu. „Zůstaň tam, nebo z tebe stáhnu kůži!“ Dvěma kroky byl u Elain, sčísl jí vlasy z čela a v ošlehaném obličeji se mu jasně zračily obavy. „Cos jim to dala, holka? Řekni to, nebo –“
„Ona ne,“ mručela Nyneiva. „Ta druhá. Šla někam pryč. Pomoz mi vstát. Musím chodit.“
Elain měla dojem, že od ní Tom odchází jen váhavě. Znovu Luci zahrozil nožem – ta se choulila, jako by se už nikdy nehodlala pohnout – a pak ho hbitě schoval do rukávu. Vytáhl Nyneivu na nohy a začal s ní chodit těch pár kroků sem a tam, co pokojík dovoloval. Nyneiva na něm bezvládně visela a jen se šourala.
„Moc rád slyším, že vás nechytlo tohle kotě,“ poznamenal Tom. „Kdyby to byla ona...“ Potřásl hlavou. Nepochybně by si o nich myslel něco stejně nepěkného, kdyby mu Nyneiva řekla pravdu. Elain to rozhodně nehodlala udělat. „Našel jsem ji, jak letí do schodů, a byla tak vyděšená, že mě za sebou ani neslyšela. Moc rád ale nejsem, že se ta druhá dostala pryč tak, že ji Juilin neviděl. Může přivíst ostatní?“
Elain se převrátila na druhou stranu. „To nemyslím, Tome,“ zamumlala. „Nemůže – příliš mnoha lidem – prozradit, co je zač.“ Za další minutu se už snad dokáže posadit. Dívala se přímo na Luci. Děvče sebou trhlo a snažilo se prodrat zdí. „Bělokabátníci – by ji sebrali – stejně rychle jako nás.“
„Juilin?“ ozvala se Nyneiva. Hlava se jí zakývala, jak se zlobně zamračila nahoru na kejklíře. Mluvení jí ale potíže nedělalo. „Řekla jsem vám dvěma, ať zůstanete u vozu.“
Tom si podrážděně foukl do knírů. „Řeklas nám, abychom uložili zásoby, na což nemusí být dva chlapi. Juilin šel pak za váma, a když se nikdo z vás nevracel, šel jsem ho hledat.“ Znovu si odfrkl. „Pro něj tu klidně mohlo být tucet chlapů, ale byl ochotnej sem vlítnout třeba sám. Teď vzadu uvazuje Číhala. Je moc dobře, že jsem se rozhod sem zajet. Myslím, že budem potřebovat koně, abychom vás dvě dostali odsud.“