Elain zjistila, že se dokáže posadit, jen tak tak přeručkovala po posteli, ale když se chtěla postavit, málem se zase složila. Saidar byl stejně nedostupný jako předtím. Měla pocit, jako by měla místo hlavy peřím nacpaný polštář. Nyneiva už dokázala stát trochu rovněji a byla schopná zvednout nohy z podlahy, ale pořád na Tomovi visela.
O pár minut později dorazil Juilin a špičkou nože před sebou postrkoval panímámu Macurovou. „Přišla sem zadní brankou. Myslela si, že jsem zloděj. Připadlo mi nejlepší přivést ji dovnitř.“
Švadlena natolik zbledla při pohledu na ně, že její oči vypadaly ještě tmavší, a navíc jí málem vypadly z důlků. Olizovala si rty a ustavičně si uhlazovala šaty. Vrhala rychlé pohledy na Juilinův nůž, jako by uvažovala, zda by nebylo nejlepší, kdyby se přece jen pokusila uprchnout. Většinou však ale zírala na Elain a Nyneivu. Elain měla dojem, že je stejně připravená propuknout v pláč nebo omdlít.
„Strč ji támhle,“ řekla Nyneiva a kývla směrem k rohu, kde se pořád ještě třásla Luci a rukama si objímala kolena, „a pak pomoz Elain. O tom ločidlu jsem sice nikdy neslyšela, ale chůze zřejmě pomáhá ten účinek odbourat. Většina věcí se dá chůzí vylepšit.“
Juilin ukázal nožem do rohu a panímáma Macurová se tam rozběhla, posadila se vedle Luci a pořád si ustrašeně olizovala rty. „Já – bych neudělala – co jsem udělala – jenže jsem měla rozkazy. Musíte to pochopit. Měla jsem rozkazy.“
Juilin jemně pomohl Elain na nohy, podepřel ji a přiměl ji urazit těch pár kroků, které tu bylo možné udělat, přičemž se vyhýbali druhé dvojici. Juilin jí dal ruku kolem pasu snad až příliš důvěrně.
„Rozkazy od koho?“ štěkla Nyneiva. „Komu se zodpovídáš ve Věži?“
Švadlena vypadala, že jí není dobře, ale odhodlaně stiskla rty.
„Jestli nepromluvíš,“ řekla jí Nyneiva zamračeně, „pustím na tebe Juilina. Je to tairenskej chytač zlodějů a ví, jak přinutit někoho k přiznání stejně rychle, jako bělokabátnickej tazatel. Že jo, Juiline?“
„Kus provazu, abych ji mohl svázat,“ prohodil Juilin a zakřenil se tak ohavně, že od něj Elain málem odstoupila, „pár hadrů jako roubík, dokud nebude připravená mluvit, nějaký olej na vaření a trochu soli...“ Uchechtl se tak, až Elain málem ztuhla krev v žilách. „Ona bude mluvit.“ Panímáma Macurová se ztuhle opírala o zeď a zírala na něj očima tak vytřeštěnýma, že už to víc nešlo. Luci se na něj dívala, jako by se právě proměnil v trolloka, dva sáhy vysokého, včetně rohů.
„No dobře,“ prohlásila Nyneiva po chvíli. „Všechno, co potřebuješ, Juiline, bys měl najít v kuchyni.“ Elain přelétla polekaným pohledem z Nyneivy na chytače zlodějů a zpátky. Nemohli přece myslet...? Ne Nyneiva!
„Narenwin Barda,“ vyhrkla švadlena náhle. Slova se z ní řinula jedno přes druhé. „Posílám zprávy Narenwin Bardě do hostince v Tar Valonu jménem U protiproudu. Avi Shendar pro mě na kraji města chová holuby. Neví, komu posílám ty zprávy, ani od koho je dostávám, a je mu to jedno. Jeho ženu zachvátila stravující nemoc, a...“ Odmlčela se, otřásla se a zírala na Juilina.
Elain Narenwin znala, nebo ji aspoň párkrát zahlédla ve Věži. Byla to hubená ženuška, na jejíž přítomnost bylo snadné zapomenout, jak byla tichá. A taky laskavá. Jednou týdně nechávala děti, aby přinesly své mazlíčky na pozemek Věže, kde je léčila. Těžko ten druh ženy, která by se dala k černým adžah. Na druhou stranu se jedna z černých adžah, které znaly, jmenovala Marillin Gemalphin. Měla ráda kočky a dokonce chodila hledat zaběhlé chudinky.
„Narenwin Barda,“ zopakovala Nyneiva ponuře. „Chci ještě další jména, ať ve Věži, nebo mimo.“
„Já – žádná další neznám,“ vydechla jen slabě panímáma Macurová.
„To uvidíme. Jak dlouho jsi temnou družkou? Jak dlouho sloužíš černýmu adžah?“
Luci rozhorleně zakvílela. „My nejsme temné družky!“ Mrkla na panímámu Macurovou a odsedla si od ní. „Aspoň já ne! Já kráčím ve Světle! Ve Světle!“
Reakce druhé ženy byla neméně silná. Jestli předtím třeštila oči, tak teď už jí vážně málem vypadly. „Černé –! Chcete říct, že to existuje? Ale Věž vždycky popírala – No, zeptala jsem se na to Narenwin ten den, co mě vybrala jako zvěda pro žluté, a teprv druhej den jsem dokázala přestat brečet a vylízt z postele. Já – nejsem – temná družka! Nikdy! Já sloužím žlutým adžah! Žlutým!"
Elain, stále visíc Juilinovi na ruce, si vyměnila překvapený pohled s Nyneivou. Každá temná družka by to samozřejmě popírala, z hlasů těchto dvou žen však byla cítit pravda. Toto obvinění je tolik rozhořčilo, až málem přehlušilo jejich strach. Z toho, jak Nyneiva zaváhala, bylo zřejmé, že si uvědomila to stejné.
„Jestli sloužíš žlutým,“ řekla pomalu, „tak proč jsi nás omámila?“
„To kvůli ní,“ odvětila švadlena a kývla směrem k Elain. „Skoro před měsícem jsem dostala její popis včetně toho, že se občas nosí, jako by se na vás koukala svrchu. Narenwin říkala, že by mohla používat jméno Elain, a dokonce tvrdit, že je urozeného rodu.“ Slovo od slova její hněv, že byla nazvána temnou družkou, vybublával blíž povrchu. „Ty možná jsi žlutá sestra, ale ona je jen uprchlá přijatá novicka. Narenwin říkala, že mám ohlásit její přítomnost, i každýho, kdo bude s ní. A abych ji zdržela, jestli to půjde. Nebo ji dokonce i chytila. A každýho s ní. Jak chtěla, abych chytila přijatou novičku, to netuším – myslím, že ani Narenwin neví o mým ločidlovým čaji! – ale to stálo v rozkazech! Povídaly, že mám dokonce riskovat odhalení – tady, kde by to byla moje smrt! – když budu muset! Jen počkej, až tě dostane do rukou amyrlin, mladá dámo! Vás všechny!“
„Amyrlin!“ vyhrkla Elain. „Co ta s tím má společného?"
„Bylo to na její rozkaz. Na rozkaz amyrlinina stolce, tam stálo. Prý sama amyrlin řekla, že mám použít jakýkoliv prostředky, pokud tě nezabiju. Až tě dostane do rukou amyrlin, budeš si přát, abys byla mrtvá!“ Zuřivým uspokojením prudce kývla hlavou.
„Nezapomeň, že my ještě v ničích rukou nejsme,“ připomněla jí Nyneiva suše. „Ale ty jseš v našich.“ Ale v očích měla stejný děs, jaký cítila i Elain. „Znáš nějaký důvody?“
Připomínka, že je zajatkyně, z druhé ženy vysála krátký záchvat odvahy. Netečně se opřela o Luci a obě si pomáhaly, aby se nesvalily. „Ne. Občas mi Narenwin nějaký důvod poví, ale tentokrát ne.“
„Tos nás tu chtěla jen tak držet, omámený, dokud si pro nás někdo nepřijede?“
„Chtěla jsem vás poslat vozem, oblečený do nějakých starých šatů.“ V jejím hlase nezůstala ani stopa vzdoru. „Poslala jsem holuba, abych Narenwin oznámila, že jste tady, a co chci udělat. Therin Lugay mi dluží laskavost, a já mu chtěla dát dost ločidla, aby to vystačilo na celou cestu do Tar Valonu, kdyby Narenwin neposlala sestry, aby si vás vyzvedly dřív. On si myslí, že jste nemocný a ten čaj je jediná věc, která vás udrží naživu, dokud vás Aes Sedai nevyléčí. Ženská musí být opatrná, když chce v Amadicii připravovat lektvary. Když vyléčíte moc lidí, nebo léčíte moc dobře, někdo zašeptá Aes Sedai, a vzápětí vám hoří dům. Nebo něco horšího. Therin ví, jak držet jazyk za zuby, kvůli tomu, že...“
Nyneiva kývla na Toma, aby jí pomohl blíž, odkud mohla hledět na švadlenu z výšky. „A ta zpráva? Ta skutečná zpráva? Přece jsi tam nedala to znamení jenom v naději, že nás přiláká.“