„Oznámila jsem vám tu skutečnou zprávu,“ vysvětlovala žena unaveně. „Myslela jsem, že to neuškodí. Nerozumím tomu a – prosím –“ Náhle propukla v pláč a visela na Luci stejně pevně, jako se mladší žena držela jí, a obě kvílely a blábolily. „Prosím, ať na mě nepoužívá sůl! Prosím! Sůl ne! Ó, prosím!“
„Svažte je,“ řekla po chvíli Nyneiva znechuceně, „půjdeme dolů a promluvíme si.“ Tom jí pomohl posadit se na okraj nejbližší postele a pak rychle nařezal pruhy z druhého přehozu.
Zakrátko byly obě ženy spoutány zády k sobě, ruce jedné k nohám druhé, a kousky pokrývky měly nacpané do úst místo roubíku a převázané dalším pruhem látky. Obě ještě plakaly, když Tom pomáhal Nyneivě z pokojíku.
Elain by byla moc ráda chodila stejně dobře jako druhá žena, ale pořád potřebovala Juilinovu oporu, aby se nesvalila ze schodů. Cítila malé bodnutí žárlivosti, když viděla Toma s rukou kolem Nyneivy. Jsi hloupá malá holčička, řekl Linin hlas ostře. Já miluji Randa, jenomže je příliš daleko odsud, a Tom je vzdělaný a inteligentní a... Příliš to připomínalo výmluvy, dokonce i jí samé. Lini by si byla odfrkla, což by znamenalo, že jí právě dochází trpělivost s hloupým chováním.
„Juiline,“ zeptala se váhavě, „co jsi chtěl dělat s tou solí a olejem na vaření? Ne úplně podrobně,“ dodala rychleji. „Jen tak všeobecně.“
Chytač zlodějů se na ni chvíli jen díval. „To nevím. Ale ony taky ne. To je celý ten trik. Představí si něco mnohem horšího, než nač bych já kdy přišel. Viděl jsem tvrdého muže, jak se zlomil, když jsem poslal pro košík fíků a pár myší. Ale musíš být opatrná. Někteří jsou ochotní se přiznat k čemukoliv, ať je to pravda nebo ne, jen aby unikli tomu, co si představují. Myslím ale, že ty dvě mluvily pravdu.“
Ona si to myslela také. Nicméně nedokázala potlačit zachvění. Co by někdo dělal s fíky a myšmi? Doufala, že o tom přestane uvažovat dřív, než z toho bude mít noční můry.
Ale když dorazili do kuchyně, Nyneiva se motala kolem bez pomoci a strkala nos do příborníků plných barevných plechovek. Elain si potřebovala sednout. Na stole stála jakási modrá plechovka a plný zelený čajník, ale Elain se na ně snažila nedívat. Pořád nemohla usměrňovat. Dokázala obejmout saidar, ale on jí zatím pokaždé vyklouzl, jakmile se ho dotkla. Aspoň si teď byla jistá, že se k ní jediná síla vrátí. Druhá možnost byla příliš děsivá, aby o ní vůbec uvažovala, což si do této chvíle ostatně vůbec nedovolila.
„Tome,“ řekla Nyneiva zvedajíc víčka různých nádobek a nahlížejíc dovnitř. „Juiline.“ Odmlčela se, zhluboka se nadechla a, aniž se na oba muže podívala, řekla: „Děkuju. Začínám chápat, proč mají Aes Sedai strážce. Děkuju vám mockrát."
Ne všechny Aes Sedai měly strážce. Červené považovaly všechny muže za poskvrněné kvůli tomu, co udělali muži, kteří mohli usměrňovat, a pár se jich nikdy neobtěžovalo prostě proto, že neopouštěly Věž nebo prostě nenahradily strážce, který jim zemřel. Zelené bylo jediné adžah, které povolovalo pouto s víc než jedním strážcem. Elain se chtěla dát k zeleným sestrám. Samozřejmě že ne z tohoto důvodu, ale proto, že se zelené nazývalo též bojovým adžah. Tam, kde hnědé pátraly po ztracených znalostech a modré se věnovaly politice, zelené sestry se připravovaly pro Poslední bitvu, kde půjdou v čele, jako to dělaly za trollockých válek, aby čelily novým Hrůzopánům.
Oba muži se na sebe dívali s otevřeným úžasem. Určitě byli připravení na obvyklý Nyneivin ostrý jazyk. Elain byla téměř šokována. Nyneiva si nechávala pomáhat asi stejně ráda, jako se mýlila. Z obojího bývala plná trní jako šípková růže, i když o sobě samozřejmě vždycky tvrdila, že je obrazem zdravého rozumu.
„Vědma.“ Nyneiva pak sebrala z jedné nádobky špetku jakéhosi prášku, přičichla a dotkla se ho špičkou jazyka. „Nebo jak jim tady říkají.“
„Tady pro ně nemají jméno,“ sdělil jí Tom. „V Amadicii se tvýmu starýmu řemeslu věnuje jen málokterá žena. Je to moc nebezpečný. Pro většinu je to jenom vedlejší záležitost.“
Nyneiva ze dna jednoho příborníku vytáhla kožený tlumok a z některých plechovek začala dělat malé pytlíčky. „A za kým jdou, když onemocní? Za nějakým pokoutním ranhojičem?“
„Ano,“ řekla Elain. Vždycky ráda před Tomem předvedla, že také zná pár věcí ze světa. „V Amadicii studují byliny muži.“
Nyneiva se opovržlivě zamračila. „Co může chlap vědět o léčení čehokoliv? To bych radši požádala podkováře, aby mi ušil šaty.“ Elain si náhle uvědomila, že myslí na kdeco, kromě na to, co říkala panímáma Macurová. Nemyslet na trn neznamená, že tě bude v patě bolet míň. Jedno z Lininých oblíbených rčení. „Nyneivo, co myslíš, že ta zpráva znamená? Všechny sestry jsou vítány a mají se vrátit do Bílé věže? To nedává smysl.“ Tohle sice říci nechtěla, ale aspoň to bylo blízko.
„Věž má svý vlastní pravidla,“ podotkl Tom. „Co Aes Sedai dělají, to dělají ze svejch vlastních důvodů, a často ne z těch, z kterých tvrdí. Pokud ti vůbec nějaký důvody řeknou.“ Oba s Juilinem ovšem věděli, že jsou jenom přijaté novičky. To byl aspoň částečně důvod toho, proč oba muži stejně často neposlechli, co jim řekly, jako to udělali teď.
Zápas se Nyneivě jasně zračil ve tváři. Neměla ráda, když jí někdo skákal do řeči, ani lidi, kteří odpovídali za ni. Seznam věcí, které Nyneiva neměla ráda, byl docela dlouhý. Jenže teprve před chvilkou Tomovi děkovala. Nebylo by snadné zchladit muže, který právě zabránil tomu, aby vás odvlekli jako pytel zelí. „Jen máloco ve Věži dává většinou smysl,“ prohlásila kysele. Elain tušila, že je naježená stejně tolik kvůli Tomovi, jako kvůli Věži.
„Ty věříš tomu, co říkala?“ Elain se zhluboka nadechla. „O tom, že amyrlin nařídila, aby mě přivlekli za všech okolností?“
V krátkém pohledu, který na ni Nyneiva vrhla, byl soucit. „Já nevím, Elain.“
„Mluvila pravdu.“ Juilin si obrátil židli předkem dozadu, usadil se na ni a hůl si opřel o opěradlo. „Vyslýchal jsem dost zlodějů a vrahů, abych poznal pravdu, když ji slyším. Chvíli byla příliš vyděšená, aby zalhala, a pak příliš rozzlobená.“
„Vy dva –“ Nyneiva se zhluboka nadechla, hodila tlumok na stůl a zkřížila ruce na prsou, jako by chtěla zabránit tomu, aby se netahala za cop. „Bojím se, že Juilin má nejspíš pravdu, Elain.“
„Ale amyrlin ví, co děláme. To ona nás přece poslala z Věže."
Nyneiva si hlasitě odfrkla. „O Siuan Sanche uvěřím čemukoliv. Ráda bych ji na hodinku dostala někam, kde by nemohla usměrňovat. Viděly bychom, jak by pak byla tvrdá.“
Elain si nemyslela, že by to znamenalo nějaký rozdíl. Když si vzpomněla na ten velitelský pohled modrých očí, usoudila, že by si Nyneiva při té nepravděpodobné příležitosti, kdy by se jí toto přání splnilo, vysloužila pěknou řádku modřin. „Ale co s tím uděláme? Adžah mají zřejmě zvědy všude. A amyrlin sama taky. Celou cestu do Tar Valonu tak můžeme potkávat ženy, co se nám při vhodné příležitosti pokusí nasypat něco do jídla.“
„Ne když nebudeme vypadat tak, jak čekají.“ Nyneiva z příborníku zvedla žlutý džbán a postavila ho na stůl vedle čajníku. „Tohle je bílej slepičí pepř. Utiší bolest hlavy, ale taky ti po něm vlasy zčernají jako noc.“ Elain si sáhla na rudozlaté kudrny – její vlasy, ne Nyneiviny, to by se vsadila! – ale byť se jí tato představa vůbec nelíbila, nápad to byl dobrý. „Trocha práce s jehlou na některých z těch šatů vepředu, a už nebudeme obchodnice, ale dvě urozený paní, co cestují se sluhama.“