„A jedou na voze plném barviv?“ poznamenal Juilin.
Nyneivin upřený pohled jasně říkal, že její vděčnost za záchranu právě dosáhla hranic. „Na dvoře na druhým břehu potoka je kočár. Myslím, že ho majitel prodá. Když se dostanete k vozu dřív, než ho někdo ukradne – nevím, co to do vás vjelo, jen tak ho tam nechat, když kolem může jít kdovíkdo! – jestli tam ještě pořád je, tak můžete vzít měšec...“
Pár lidí valilo oči, když se před krámek Rondy Macurové přivalil kočár Noye Torvalda tažený čtyřspřežím, s truhlicemi přivázanými na střeše a osedlaným koněm přivázaným vzadu. Noy přišel o všechno, když se zhroutil obchod s Tarabonem. Nyní si na velmi skrovné živobytí vydělával tím, že vypomáhal vdově Teranové. Nikdo na ulici kočího předtím neviděl, vysokého ošlehaného chlapíka s dlouhými bílými kníry a chladnýma, velitelskýma očima, ani tmavého lokaje s tvrdým obličejem a tarabonským kloboukem, který obratně seskočil, aby mohl otevřít dvířka kočáru. Vyvalování očí se změnilo v mumlání, když z krámku vyšly dvě ženy s ranci v rukou. Jedna měla zelené hedvábné šaty – a ta druhá prosté modré sukno, ale obě měly kolem hlavy ovázán šátek, takže jim nebyl vidět jediný vlásek. Obě do kočáru málem skočily po hlavě.
Dvě děti Světla začaly líně vyzvídat, kdo že ty cizinky jsou, ale zatímco se lokaj ještě škrábal na kozlík, kočí již práskl dlouhým bičem a zakřičel něco, aby udělali cestu pro urozenou paní. Její jméno zaniklo, když se děti vrhaly stranou a skutálely se po prašné ulici, a kočár zatím rachotil pryč a cválající spřežení se hnalo k Amadorské silnici.
Přihlížející se rozcházeli a povídali si. Očividně to byla nějaká záhadná urozená paní s komornou, která nakoupila u Rondy Macurové a spěchala pryč od dětí Světla. V Mardecinu se toho v poslední době moc zajímavého neudálo, a o tomhle si budou povídat aspoň den. Děti Světla se vztekle oprášily, ale nakonec usoudily, že kdyby tento incident ohlásily, udělaly by ze sebe hlupáky. Kromě toho jejich kapitán neměl rád šlechtice. Nejspíš by je vyslal, aby kočár přitáhly zpátky, což by byla v tom horku příliš dlouhá cesta kvůli jedné nafoukané mladé slečince z toho či onoho urozeného rodu. Pokud by proti nim nemohly vznést nějaké obvinění – což bylo s urozenci vždycky svízelné – vina by určitě nepadla na kapitána. Doufajíce, že se zpráva o jejich ponížení neroznese, obě děti rozhodně ani ve snu nenapadlo, že by se mohly vyptat Rondy Macurové.
O chvíli později zavezl Therin Lugay svůj vozík na dvůr za krámem. Zásoby na dlouhou cestu už měl úhledně naskládané pod kulatou plátěnou střechou. Ronda Macurová mu opravdu vyléčila tu horečku, která ho přepadla před třiadvaceti zimami, ale pořád ho jen peskovala, a navíc to byla protivná tchyně, takže se ještě rád vydával na cestu, byť měl jet až tam, kde žily čarodějnice. Ronda říkala, že by mu někdo mohl přijet naproti, i když neřekla kdo, ale on doufal, že pojede až do Tar Valonu.
Zaklepal šestkrát na kuchyňské dveře, než vstoupil, avšak teprve když se vydal do schodů, někoho našel. V zadní ložnici ležely v šatech, i když pomačkaných, na postelích Ronda i Luci a spaly hlubokým spánkem, přestože slunce stálo ještě vysoko na obloze. Ani jedna žena se neprobudila, když s ní zatřepal. Therin tomu nerozuměl, ani tomu, proč na podlaze leží na pruhy rozřezané a zauzlované přehozy z postele, ani proč jsou v pokoji dva prázdné čajníky, ale jenom jeden hrneček, nebo proč vedle Rondina polštáře leží trychtýř. Ale vždycky věděl, že ve světě je spousta věcí, jimž nerozumí. Vrátil se k vozu a přemýšlel o zásobách, které za Rondiny peníze opatřil, vzpomněl si na svou ženu a její matku, a když vyváděl tažného koně ze dvora, byl rozhodnut se podívat, jak to vypadá v Altaře nebo možná v Murandy.
Ať tak nebo tak, ještě chvíli to trvalo, než se rozcuchaná Ronda Macurová dopotácela k domu Aviho Shendara a odeslala holuba s tenoučkou kostěnou trubičkou přivázanou k noze. Pták vyrazil k severovýchodu, rovně jako šíp přímo do Tar Valonu. Ronda, po chvíli přemýšlení, napsala kopii své zprávy na další proužek tenoučkého pergamenu a připevnila ho na nožku ptáku z jiné klece. Ten zamířil na západ, protože slíbila, že bude posílat kopie každé zprávy. Byly to tvrdé časy, a žena se musela pěkně ohánět, aby vyšla, a stejně to nemohlo nikomu uškodit, ne při tom, jaké zprávy Narenwin posílala. Napadlo ji, jestli se vůbec někdy zbaví pachuti ločidla, a vůbec by jí nevadilo, kdyby její zprávy aspoň trochu poškodily tu ženskou, co si říkala Nyneiva.
Avi, jenž jako obvykle okopával svou maličkou zahrádku, si nevšímal toho, co Ronda dělá. A jako obvykle, jakmile odešla, umyl si ruce a zašel dovnitř. Ronda strčila větší kus pergamenu pod proužky, aby si udělala psací podložku. Když ho v odpoledním světle Avi zvedl, rozeznal, co napsala. Brzy na cestu vyrazil třetí holub a mířil ještě jiným směrem.
11
U devítispřeží
Siuan stínil tvář široký slamák, když nechávala Logaina, aby je pod pozdně odpoledním sluncem provedl Shilenskou bránou do Lugardu. Vysoké šedé vnější hradby města byly poněkud zanedbané. Na dvou místech viděla, že z hradeb vypadaly kameny, takže nebyly vyšší než slušný plot. Min a Leana jely těsně za ní, obě unavené tempem, které muž nasadil v týdnech po odchodu z Korských Pramenů. Chtěl velet, a stačilo málo, aby ho Siuan přesvědčila, že velí. Když řekl, že vyrazí ráno, kdy a kde se zastaví na noc, když si u sebe nechal peníze, dokonce i když čekal, že mu budou jídlo nosit, stejně jako vařit, pro Siuan to nic neznamenalo. Vcelku ho vlastně litovala. Neměl ani nejmenší tušení, co pro něj plánuje. Velká ryba na háčku, aby se chytila ještě větší, pomyslela si ponuře.
Podle jména byl Lugard hlavním městem Murandy, sídla krále Roedrana, ale urození pánové v Murandy složili přísahu věrnosti a pak odmítli platit daně či dělat většinu toho, co Roedran chtěl, a obyčejní lidé dělali to samé. Murandy bylo státem jen podle jména, lidi jen tak tak drželo pohromadě údajné poddanství králi nebo královně – trůn občas změnil majitele po velmi krátké době – a strach, že by je Andor nebo Illian mohl zabrat, kdyby aspoň nějakým způsobem nedrželi při sobě.
Město křižovaly kamenné hradby, většinou v ještě horším stavu než vnější bašty, protože Lugard se během staletí rozrůstal bez ladu a skladu a nejednou byl rozdělen mezi znesvářené šlechtice. Bylo to špinavé město, mnohá široká ulice ani nebyla vydlážděná, a všechny byly plné prachu. Muži v kloboucích s vysokým dýnkem a ženy v zástěrách a suknicích, v nichž jim byly vidět kotníky, se vyhýbali hrkotajícím kupeckým povozům, zatímco ve vyjetých kolejích si hrály děti. Obchod udržoval Lugard naživu, obchod s Illianem a Ebú Darem, s Ghealdanem na západě a Andorem na severu. Na velkých prázdných plochách různě po městě stály povozy, nastavěné kolo vedle kola, mnohé s těžkým nákladem pod přivázanými plachtami, jiné zase byly prázdné a čekaly na náklad. Hlavní ulice lemovaly zájezdní hostince spolu s nájemnými stájemi a ohradami pro koně, a bylo jich snad víc než domů či krámů z šedého kamene. Všechna stavení měla střechy z tašek v modrých, červených, purpurových či zelených odstínech. Vzduchem se nesl prach a hluk, zvonění kovářských kladiv, rachot vozů a nadávky vozků a bouřlivý smích z hostinců. Slunce cestou k obzoru Lugard opékalo a ze vzduchu jste měli pocit, že snad už nikdy nebude pršet.