Když Logain konečně zahnul na dvůr před stájemi a sesedl za hostincem se zelenou střechou jménem U devítispřeží, Siuan vděčně slezla z Bely a nejistě sledujíc její zuby, kosmatou kobylku poplácala po nose. Podle jejího názoru nebylo sezení na zádech nějakého zvířete vhodný způsob cestování. Člun zahýbal podle toho, jak člověk pohnul kormidelním veslem. Kůň se mohl rozhodnout, že má svou hlavu. Čluny také nekousaly. Tedy, Bela zatím nic takového neudělala, ale mohla by. Aspoň že ji již přešla ta hrozná ztuhlost oněch prvních dní, kdy si byla jistá, že se jí Leana a Min za zády pošklebují, když vždy večer kulhala po táboře. Po dni stráveném v sedle se pořád cítila, jako by ji řádně zmlátili, ale dařilo se jí to skrývat.
Jakmile začal Logain smlouvat se stájníkem, hubeným, pihovatým staříkem v kožené vestě bez košile, Siuan se naklonila k Leaně. „Jestli si chceš cvičit své ženské lsti,“ pravila tiše, „tak si je můžeš další hodinu procvičovat na Dalynovi.“ Leana se na ni pochybovačně podívala – v některých vesnicích od Korských Pramenů zkoušela úsměvy s dolíčky i kradmé pohledy, ale Logainovi se nedostalo nikdy víc než přísného pohledu – pak si povzdechla a kývla. Zhluboka se nadechla a vydala se kupředu tím překvapivě plavným, klouzavým způsobem, vedouc svou grošovanou bělku s klenutým krkem, a již se na Logaina usmívala. Siuan nechápala, jak to dělá. Bylo to, jako by jí náhle změkly některé kosti.
Siuan došla k Min a znovu promluvila stejně tiše. „Až Dalyn skončí s tím stájníkem, řekni mu, že jdeš za mnou dovnitř. Pak utíkej napřed a drž se od něho a od Amaeny dál, dokud se nevrátím.“ Podle hluku, jenž se ozýval z hostince, byl dav uvnitř dost velký, aby se v něm skrylo celé vojsko. Určitě dost velký, aby zakryl nepřítomnost jedné ženy. Min se v očích náhle objevil ten mezčí výraz a dívka otevřela ústa, nepochybně proto, aby se zeptala proč. Siuan ji předešla. „Prostě to udělej, Serenlo. Nebo tě k tomu, že mu nosíš jídlo, nechám ještě mu čistit boty.“ Ten umíněný pohled zůstal, ale Min nakonec jen mrzutě kývla.
Strčila Beliny otěže druhé ženě do ruky a spěchala ze dvora. Na ulici se vydala směrem, o němž doufala, že je správný. Nechtělo se jí prohledávat celé město, ne v takovém horku a prachu.
Ulice byly plné těžkých vozů tažených šesti, osmi a dokonce i desetispřežími, vozkové práskali dlouhými biči a nadávali stejně tak koním, jako lidem, kteří uskakovali před jejich povozy. Davem se prodírali hrubě odění muži v dlouhých kabátech vozků a občas se smíchem zvali ženy, jež procházely kolem. Ženy, v barevných zástěrách, občas pruhovaných, s hlavami omotanými zářivými šátky, kráčely s očima upřenýma přímo před sebe, jako by neslyšely. Ženy bez zástěr, s vlasy volně rozpuštěnými na ramena a sukněmi někdy i tři dlaně, ba víc, nad zemí, často křikly ještě drsnější odpověď.
Siuan užasla, když si uvědomila, že některé chlípné návrhy jsou míněny jí. Nerozzlobilo ji to – v duchu je nedokázala skutečně brát vážně – jen ji to překvapilo. Pořád si ještě nezvykla na tu změnu v sobě. Mužům mohla připadat přitažlivá... Padl jí do oka vlastní odraz ve špinavém okně krejčovské dílny, jen nejasný obraz dívky se světlou tváří pod slamákem. Pokud viděla, byla mladá, ne že by jen mladě vypadala, opravdu byla mladá. Vypadala jenom o málo starší než Min. Z pohledu let, která skutečně prožila, byla vlastně teprve dívka.
To je ta výhoda, když tě utiší, řekla si. Setkala se se ženami ochotnými zaplatit jakoukoliv cenu, aby jim na vzhledu bylo ubráno patnáct či dvacet let. Některé by dokonce považovaly cenu, kterou zaplatila ona, za odpovídající. Často si podobné výhody vyjmenovávála sama, snad aby sama sebe přesvědčila, že jsou skutečné. Byla osvobozena od tří přísah, takže například mohla lhát. A ani vlastní otec by ji nepoznal. Nevypadala vůbec jako zamlada. Změny dospělosti zůstaly, ale změkčilo je mládí. S chladnou nezúčastněností si pomyslela, že je snad i trochu hezčí, než bývala jako mladá dívka. Hezká bylo to nejlepší, co o ní kdy řekli. Půvabná byla obvyklejší lichotka. Nedokázala si tu tvář spojit sama se sebou, se Siuan Sanche. Pouze v nitru byla pořád stejná. Podržela si získané znalosti. Tam, v hlavě, byla pořád sama sebou.
Některé z hostinců a taveren v Lugardu měly jména jako U podkovářského kladiva nebo U tančícího medvěda či též U stříbrného vepře, často s křiklavými znaky namalovanými tak, aby názvu odpovídaly. Jiná jména by se vůbec neměla povolovat, nejmírnější z nich znělo asi jako U hubičky domanské holčice, s namalovanou dívkou s měděnou pletí – do pasu nahou! – a našpulenými rty. Siuan napadlo, co by si o tom asi pomyslela Leana, ale podle toho, jak se ta žena teď chovala, by ji to mohlo jenom inspirovat.
Nakonec, v boční ulici stejně široké, jako byla hlavní, těsně za mezerou ve vnitřní hradbě způsobené zříceným zdivem, našla hostinec, který hledala, tři poschodí drsného šedého kamene se střechami z purpurových tašek. Na znamení nade dveřmi byla vyobrazena neuvěřitelně smyslná žena zahalená pouze svými vlasy, které však zakrývaly jenom to nejnutnější, sedící na hřbetě nenasedlaného koně, se jménem, před nímž uhnula očima, jakmile je poznala.
V šenku se to modralo kouřem z fajfek a bylo tu plno rozjívených mužů, kteří pili a smáli se a snažili se štípnout každou procházející šenkýřku. Ženy uhýbaly, jak mohly, a trpitelsky se usmívaly. Nad vším tím halasem a tartasem byla jen tak tak slyšet citera a flétna, doprovázející mladou dívku, zpívající a tančící na stole na protějším konci dlouhé místnosti. Občas zpěvačka zavířila sukněmi dost vysoko, aby jí byly vidět holé nohy celé. Z toho, co Siuan z dívčina zpěvu zachytila, okamžitě zatoužila umýt jí pusu mýdlem. Proč by měla nějaká žena chodit bez šatů? Proč by o tom měla jiná žena zpívat bandě opilých ničemů? Na takovém místě ještě nikdy nebyla a hodlala svou návštěvu co nejvíc zkrátit.
Majitelku hostince si nebylo možné splést. Byla to vysoká, rozložitá žena oblečená do jasně červených hedvábných šatů, které málem svítily. Pracně vytvořené obarvené kudrny – příroda by takový odstín červené nikdy dobrovolně nevytvořila, zvláště ne s tak tmavýma očima – lemovaly vystupující bradu a tvrdá ústa. Mezitím co křičela příkazy na obsluhující dívky, zastavila se tu a onde u stolu a pronesla pár slov, nebo některého z hostů poplácala po rameni a zasmála se s ním.
Siuan se držela zpříma a snažila se nevšímat si oceňujících pohledů, které po ní vrhali muži, když vykročila za ženou s karmínovými vlasy. „Paní Tharneová?“ Musela to jméno opakovat třikrát a pokaždé hlasitěji, než se na ni majitelka hostince podívala. „Paní Tharneová, chci práci jako zpěvačka. Umím zpívat –“
„To umíš, co?“ Velká žena se zasmála. „No, já už sice zpěvačku mám, ale vždycky se může hodit další, aby si ta první odpočala. Ukaž, jaký máš nohy.“
„Umím zazpívat ‚Píseň o třech rybářích',“ prohlásila Siuan hodně nahlas. Toto musela být správná žena. V jednom městě určitě nemohly mít takové vlasy dvě ženy, aby navíc odpovídaly na správné jméno ve správném hostinci.
Paní Tharneová se zasmála trochu hlasitěji a plácla jednoho muže u nejbližšího stolu po rameni, přičemž ho málem srazila z lavice. „Ta tady ale není zrovna oblíbená, co, Pele?“ Pel, jemuž chyběly nějaké zuby a kolem ramene měl obtočený hodně dlouhý bič, se chechtal s ní.