„A taky umím ‚Modrý svítání'.“
Ta žena se otřásla a vytírala si oči, jako by jí od smíchu začaly téct slzy. „Tak to umíš, co? Á, mládencům se určitě bude moc líbit. Teď mi ukaž nohy. Nohy, holka, nebo vypadni!“
Siuan zaváhala, ale paní Tharneová se na ni jen dívala. A také stále rostoucí počet mužů. Tohle musela být ta správná žena. Pomalu si vytáhla sukně ke kolenům. Vysoká žena jí netrpělivě pokynula, Siuan zavřela oči a sbírala do dlaní stále větší kus sukně. Cítila, jak jí s každým coulem rudnou tváře.
„Cudná holka,“ chichotala se paní Tharneová. „No, jestli jsou ty dvě písničky jediný, co umíš, tak bys měla mít nohy, co při pohledu na ně chlapi spadnou na zadek. To ale nepoznáme, dokud nedostanem dolů ty vlněný punčochy, že ano, Pele? No, tak pojď se mnou. Možná máš docela slušnej hlas, ale tady to neuslyším. Tak pojď, holka! Pohni zadkem!“
Siuan se rozšířily oči a zaplálo jí v nich, ale velká žena už kráčela k zadní části šenku. Držíc se, jako by spolkla železnou tyč, nechala Siuan sukně spadnout a následovala ji, přičemž se snažila ignorovat hlučný smích a lascivní návrhy hostí. Obličej měla jako z kamene, ale v nitru se jí starosti svářely s hněvem.
Než ji pozvedly na amyrlinin stolec, vedla síť zvědů modrého adžah. Některé z těchto žen byly také jejími osobními špehy jak předtím, tak i později. Možná už nebyla amyrlin, dokonce ani Aes Sedai, ale pořád všechny tyto agentky znala. Duranda Tharneová sloužila modrým, když Siuan celou síť přebírala, byla to žena, jejíž zprávy byly vždycky správné. Zvědy nebylo možné najít všude a všechny ženy také nebyly stejně spolehlivé – odsud až do Tar Valonu byla jediná, které plně důvěřovala, ve Čtverkrálí v Andoru, a ta zmizela – ale Lugardem spolu s kolonami kupeckých vozů putovalo i ohromné množství zpráv a klepů. Mohli by tu být i zvědové ostatních adžah. Bylo dobré na to nezapomínat. Opatrnost dostane člun do přístavu, připomněla si.
Tato žena dokonale odpovídala popisu Durandy Tharneové, a určitě tu nemohl být další hostinec s tak ohavným jménem, ale proč odpověděla tak podivně, když se Siuan označila za jinou agentku modrých? Musela to risknout. Min a Leana začínaly být svým způsobem stejně netrpělivé jako Logain. Opatrnost sice dostávala člun do přístavu, ale občas ho až troufalost přivedla zpátky plný ryb. Přinejhorším by mohla tu ženskou praštit něčím přes hlavu a utéci zadem. Když si však lépe prohlédla, jak je ta žena stavěná a jak pevné má paže, zadoufala, že by to zvládla.
Prosté dveře se z chodby vedoucí do kuchyně otevíraly do pokoje s několika málo kusy nábytku, se stolem a jednou židlí na modrém koberci, s velkým zrcadlem na stěně a kupodivu i malou poličkou s několika knihami. Jakmile se za nimi zavřely dveře, hluk z šenku se trochu, byť ne zcela, ztišil a velká žena se obrátila k Siuan s rukama v bok. „Takže. Co ode mě chceš? Nenamáhej se říkat mi jméno. Nechci ho znát, ať už je pravý nebo ne.“
Ze Siuan spadla trocha napětí. Hněv ji však nepřešel. „Nemělas právo se mnou tam tak zacházet! Co jsi tím chtěla získat, nutit mě takhle –“
„Měla jsem na to právo,“ štěkla paní Tharneová, „a taky to bylo nutný. Kdybys přišla při otevírání nebo zavírání, jak bys měla, mohla jsem tě sem propašovat, a nikdo by nic nepoznal. Copak tě nenapadlo, že někteří z těch chlapů začnou přemejšlet, proč tě sem dozadu asi vedu jako dávno ztracenou přítelkyni? Nemůžu si dovolit, aby o mně začal někdo přemejšlet. Máš štěstí, že jsem tě na jednu dvě písničky nenechala vystřídat Susu. A dávej si se mnou pozor na manýry.“ Výhružně zvedla širokou, tvrdou ruku. „Mám provdaný dcerky starší než ty, a když je přijdu navštívit, chovají se a mluví slušně. Ještě jednou na mě zvedneš hlas, a já tě naučím móresům. Tam venku tě nikdo neuslyší vřískat, a i kdyby, tak se neodváží do toho plíst.“ Prudce kývla, jako by tím byla celá záležitost vyřízená, a znovu si založila ruce v bok. „Tak, co teda chceš?“
Během tohoto útoku se Siuan několikrát pokusila promluvit, ale slova té ženské se přes ni převalila jako přílivová vlna. Na něco takového nebyla Siuan zvyklá. Než paní Tharneová skončila, třásla se Siuan vzteky. Oběma rukama si tiskla sukně tak pevně, až měla klouby úplně bílé. Stejně pevně držela na uzdě hněv. Mám být jen další agentka, připomínala si důrazně. Už nejsem amyrlin, jenom další agentka. Kromě toho tušila, že druhá žena by svou hrozbu mohla docela dobře splnit. To pro ni ale bylo něco naprosto nového, muset si dávat pozor na někoho jenom proto, že je větší a silnější.
„Dostala jsem zprávu, kterou je třeba předat na shromáždění těch, jimž sloužíme.“ Doufala, že paní Tharneová bere napětí v jejím hlase jako důkaz, že ji zastrašila. Mohla by spolupracovat lépe, pokud si bude myslet, že je Siuan dokonale pokořená. „Nebyly tam, kde mi řekly, že je najdu. Můžu jenom doufat, že mně pomůžeš je najít.“
Paní Tharneová zkřížila ruce pod mohutným poprsím a prohlížela si ji. „Ty se umíš docela dobře ovládat, když se to hodí, co? Dobrá. Co se stalo ve Věži? A nesnaž se popřít, že přicházíš odtamtud, holka jedna nafoukaná. Tvoje zpráva má na sobě velkejma písmenama napsaný kurýrka, a tak nafoukaný manýry na vesnici nezískáš.“
Siuan se zhluboka nadechla, než odpověděla. „Siuan Sanche byla utišena.“ Hlas se jí ani nezachvěl. Byla na to pyšná. „Novou amyrlin je Elaida a’Roihan.“ Tentokrát se jí však hořkost zcela zakrýt nepodařilo. Paní Tharneová nehnula ani brvou. „No, to aspoň vysvětluje některý rozkazy, který jsem dostala. Aspoň část. Takže ji utišily, co? Myslela jsem, že bude amyrlin navěky. Jednou jsem ji zahlídla, před pár rokama v Caemlynu. Z dálky. Vypadala, že ke snídani žvejká kožený postroje.“ Potřásla hlavou s těmi nemožně karmínovými kudrnami. „No, stalo se. Adžah se rozdělily, že jo? Jediný, co do toho zapadá. Moje rozkazy, a ta stará ještěřice utišená. Věž je rozbitá a modrý jsou na útěku.“
Siuan zaskřípala zuby. Snažila se sama sebe přesvědčit, že ta žena je věrná modrému adžah, ne jí osobně, ale stejně to nepomáhalo. Stará ještěřice? Je dost stará, aby byla moje matka. A kdyby byla, tak já bych se šla utopit. S námahou se přinutila mluvit pokorným tónem. „Moje zpráva je důležitá. Musím se co nejdřív vydat na cestu. Můžeš mi pomoct?“
„Tak důležitá, co? No, o tom pochybuju. Potíž je, že ti můžu něco říct, ale vyřešit si to musíš sama. Chceš to slyšet?“ Ta ženská jí to prostě odmítala ulehčit.
„Ano, prosím.“
„Sallie Daerová. Nevím, kdo to je nebo byla, ale řekly mi, abych její jméno sdělila každý modrý, která se tady objeví a bude vypadat ztracená, abych tak řekla. Možná nejseš jedna ze sester, ale nos nosíš dost nahoru, abys jí byla, takže poslouchej. Sallie Daerová. Přeber si to, jak chceš.“
Siuan potlačila záchvěv vzrušení a přinutila se tvářit sklíčeně. „Já jsem o ní taky nikdy neslyšela. Prostě budu muset hledat dál.“
„Jestli je najdeš, vyřiď Aeldeně Sedai, že jsem pořád věrná, ať už se stalo cokoliv. Pracuju pro modrý už tak dlouho, že bych nevěděla, co si sama počít.“
„Vyřídím jí to,“ slíbila Siuan. Nevěděla, že ji v řízení modré sítě zvědů nahradila Aeldena. Amyrlin, ať pocházela z kteréhokoliv adžah, byla všech a nepatřila žádnému. „Asi bys měla mít nějaký důvod, žes mě nenajala. Opravdu neumím zpívat. To by mělo stačit.“
„Jako by na tom tý bandě záleželo.“ Velká žena zvedla obočí a zakřenila se způsobem, který se Siuan rozhodně nelíbil. „Já na něco přijdu, holka. A dám ti malou radu. Jestli neslezeš o pár příček dolů, některá Aes Sedai tě stáhne ze žebříku až na zem. Překvapuje mě, že to už neudělaly. Teď běž. Zmiz odsud.“