Odporná ženská, vrčela v duchu Siuan. Kdyby existoval způsob, jak to zařídit, nechala bych ji činit pokání, až by jí oči lezly z důlků. Takže ta žena si myslela, že si zaslouží větší úctu, co? „Děkuji za pomoc,“ pravila chladně a předvedla pukrle, které by poctilo kterýkoliv dvůr. „Byla jsi velice laskavá.“
Byla již téměř tři kroky v šenku, když se za ní objevila paní Tharneová a rozesmátě křikla tak, že to nikdo v šenku určitě nepřeslechl. „Stydlivá panenka, tahleta! Nohy má bílý a hubený, že byste z toho všichni slintali, a rozbrečela se jako dítě, když jsem jí řekla, že vám je bude muset předvíst! Prostě se posadila na podlahu a brečela! – Boky má dost kulatý, aby se to líbilo každýmu, ale...!“
Siuan klopýtala sílící záplavou smíchu, který nikdy zcela nepřehlušil proslov té ženské. Podařilo se jí udělat další tři kroky, rudá jako ředkev, ale pak prostě utekla.
Na ulici se zastavila, aby nabrala dech, a počkala, než jí přestane srdce bušit jako na poplach. Ta příšerná stará babizna! Měla bych...! Nezáleželo na tom, co by chtěla udělat. Ta odporná ženská jí řekla, co potřebovala. Ne Sallie Daerová, vůbec to nebyla žena. Jen modrá to mohla poznat, vůbec to vytušit. Salidar. Rodné město Deany Aryman, modré sestry, která se stala amyrlin po Bonwhin a zachránila Věž před zničením, jímž ji Bonwhin ohrozila. Salidar. Jedno z posledních míst, kde by někdo hledal Aes Sedai, tedy kromě Amadicie samotné.
Dva muži ve sněhobílých pláštích a zářícím vyleštěném brnění projížděli ulicí směrem k ní a váhavě uhýbali s koňmi před povozy. Děti Světla. Dneska jste je našli úplně všude. Siuan sklonila hlavu, opatrně bělokabátníky sledovala zpod okraje slamáku a přiblížila se modrozelenému průčelí hostince. Muži se po ní podívali, když projížděli kolem – tvrdé tváře pod blyštícími se hrncovými helmy – a minuli ji.
Siuan si rozmrzele hryzala ret. Nejspíš k sobě přitáhla jejich pozornost tím, že se stáhla. A kdyby zahlédli její obličej...? Nic by se, samozřejmě, nestalo. Bělokabátníci by se mohli pokusit zabít Aes Sedai, kterou by našli samotnou, ale ona už dávno neměla tvář Aes Sedai. Jen si všimli, že se před nimi snaží schovat. Kdyby ji Duranda Tharneová tolik nerozčílila, nikdy by takovou hloupou chybu neudělala. Vzpomínala si na dobu, kdy by ji taková maličkost, jako byly poznámky paní Tharneové, nepřiměla ani zakolísat při chůzi, kdy by se ta přerostlá obarvená ryba vůbec neodvážila něco takového vypustit z úst. Když se té sani nelíbí moje chování, tak... Mohla udělat jedině to, že se dál věnovala svým věcem, jinak by ji paní Tharneová ztloukla tak, že by se neudržela v sedle. Občas bylo těžké si uvědomit, že ty dny, kdy si mohla povolat krále a královny, a oni by byli přišli, jsou již pryč.
Kráčela ulicí a mračila se tak zlostně, že někteří z vozků spolkli poznámku, kterou by jinak samotné ženě předložili. Aspoň někteří.
Min seděla na lavici u zdi v přeplněném šenku U devítispřeží a pozorovala stoly obklopené stojícími muži, z nichž někteří měli stočené biče a jiní měli meče, jež je označovaly za kupecké stráže. Šest dalších sedělo těsně vedle sebe kolem stolu. Min jen tak tak rozeznávala Logaina s Leanou, sedící na druhé straně. Logain se dost mrzutě mračil. Ostatní muži viseli na každém Leanině slůvku i úsměvu.
Vzduch byl hustý kouřem z tabáku a bzučel tu hovor, který téměř přehlušoval melodii flétny s doprovodem bubínku a zpěv dívky, tančící na stole mezi dvěma kamennými krby. Její píseň měla cosi společného se ženou, která přesvědčila šest mužů, že každý je jediným mužem jejího života. Min to připadalo zajímavé, i když se přitom červenala. Zpěvačka občas vrhla žárlivý pohled na přeplněný stůl. Nebo spíš na Leanu.
Vysoká domanská žena táhla Logaina na vařené nudli, už když vstupovali do hostince, a tím pohupováním v bocích a vášnivým světlem v očích přitahovala muže jako med vosy. Velmi brzy se strhlo dopuštění, kdy Logain a kupečtí strážní vyskočili s rukama na mečích, další tahali nože a rozložitý majitel a dva svalnatí chlapíci se do toho vrhli s palicemi. A Leana ty plameny uhasila stejně snadno, jako je zažehla, úsměvem tady, pár slovíčky támhle, poplácáním po tváři onde. Dokonce i hostinský se chvíli zdržel a zubil se jako pitomec, dokud ho jeho práce neodvolala. A Leana si myslela, že potřebuje cvičit. Nebylo to prostě spravedlivé.
Kdybych tohle dokázala s jedním konkrétním mužem, byla bych víc než spokojená. Třeba mě to naučí – Světlo, na co to myslím? Vždycky byla sama sebou, a všichni ostatní ji mohli brát takovou, jaká byla, nebo ji nemuseli brát vůbec. Teď přemýšlela o tom, že to, jaká je, změní kvůli muži. Už tak bylo dost špatné, že se musela skrývat v šatech, místo aby nosila kabátec a spodky, které nosívala vždycky. Uvidí tě v šatech s hlubokým výstřihem. Můžeš toho ukázat víc než Leana, a ta – Přestaň s tím!
„Musíme na jih,“ řekla vedle ní Siuan a Min sebou trhla. Neviděla druhou ženu přicházet. „Hned.“ Podle toho, jak se jí leskly oči, něco zjistila. Ta ženská si zřejmě myslela, že je amyrlin, aspoň většinou.
„Nikam, kde je další hostinec, se před západem slunce už nedostanem,“ namítla Min. „Klidně tady můžem přespat.“ Bylo by příjemné spát znovu v posteli, místo pod keřem nebo na seníku, i když se o ni obvykle musela podělit se Siuan a Leanou. Logain byl ochoten pronajmout pokoje pro všechny, ale Siuan jejich peníze hlídala jako pes kost, i když chtěl Logain utrácet.
Siuan se rozhlédla kolem sebe, ale ti v šenku, kteří necivěli na Leanu, poslouchali zpěvačku. „To nejde. Já – myslím, že se na mě může poptávat pár bělokabátníků.“
Min tiše hvízdla. „Dalynovi se to nebude líbit.“
„Tak mu to neřekneme.“ Siuan potřásla hlavou nad tím shromážděním kolem Leany. „Jenom řekni Amaeně, že musíme jít. On půjde za ní. Jenom doufejme, že ti ostatní ne.“
Min se suše zazubila. Siuan možná tvrdila, že jí nezáleží na tom, že Logain – Dalyn – převzal velení, čehož většinou dosáhl tak, že si jí prostě nevšímal, když se ho snažila k něčemu přimět, ale pořád byla odhodlaná zase ho přivést k noze.
„Co je to to devítispřeží?“ zeptala se vstávajíc. Vyšla ven v naději, že něco pozná z obrázku, ale nade dveřmi byl jen nápis. „Viděla jsem osmi i desetispřeží, ale devíti nikdy.“
„V tomhle městě,“ sdělila jí Siuan docela přísně, „je lepší se neptat.“ Náhle se objevivší barevné skvrny na jejích tvářích Min přesvědčily, že to ví až moc dobře. „Běž pro ně. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, a nemůžeme marnit čas. A ať tě nikdo neslyší.“
Min si tiše odfrkla. S tím lehkým úsměvem na Leaniných rtech si jí žádný z mužů ani nevšimne. Přála si, aby věděla, jak na sebe Siuan dokázala připoutat pozornost bělokabátníků. To bylo to poslední, co potřebovali, a Siuan nebylo podobné, že by dělala takové školácké chyby. Taky by moc ráda věděla, jak by měla Randa přimět, aby se na ni podíval tak, jak se ti muži teď dívali na Leanu. Jestli pojedou celou noc – a Min tušila, že ano – tak jí třeba Leana poskytne pár nápadů.