12
Stará fajfka
Závan větru zvedl prach na Lugardské ulici, zachytil sametový klobouk Garetha Brynea a strhl mu ho z hlavy pod jeden z hrkotajících vozů. Železný okraj kola srovnal klobouk s tvrdým jílem ulice a nechal za sebou jen zploštělou trosku. Gareth na to chvíli hleděl, a pak šel dál. Stejně na něm bylo vidět dlouhé používání, řekl si. Sametový kabátec měl taky celý uprášený, ještě předtím, než dorazil do Murandy. Kartáčování už nepomáhalo, pokud se vůbec obtěžoval. Teď vypadal spíš hnědý než šedý. Měl si najít něco obyčejnějšího. Nevydal se na tu cestu kvůli taneční zábavě.
Vyhýbal se mnoha povozům rachotícím vyjetými kolejemi na ulici a nevšímal si nadávek vozků, které se za ním nesly – každý slušný kaprál zvládal lepší i ve spánku – a vstoupil do hostince s červenou střechou, zvaného U kozlíku. Malba na znamení dodávala jménu jasný výklad.
Šenk vypadal jako kterýkoliv šenk, co v Lugardu viděl. Vozkové a kupečtí strážní se tu tlačili spolu se stájníky, podkováři a dělníky, prostě tu byli nejrůznější muži a všichni se bavili nebo se smáli, jak nejhlasitěji mohli, přičemž popíjeli, kolik zvládali, s jednou rukou položenou na poháru a druhou se šmajchlovali se šenkýřkami. Vlastně se šenk skoro nelišil od šenků a taveren v mnoha jiných městech, i když ve většině bylo tišeji. Na stole na konci šenku křepčila a zpívala baculatá mladá žena v blůzce, která jako by jí měla každou chvíli spadnout, na údajnou melodii dvou fléten a dvanáctistrunné citery.
Bryne hudbě příliš nerozuměl, ale na chvíli se zastavil, aby ocenil píseň. Dívka by si vedla dobře v každém vojenském táboře, který kdy viděl. Ale ona by byla oblíbená, i kdyby krákala jako vrána. S tou blůzkou by si velmi brzy našla manžela.
Joni a Barim už byli tady. Joniho postava zaručovala, že budou mít stůl sami pro sebe, i přes Joniho prořídlé vlasy a obvaz, který měl pořád ještě kolem hlavy. Poslouchali, jak dívka zpívá. Nebo na ni aspoň civěli. Bryne položil mužům ruce na ramena a kývl směrem k bočním dveřím, vedoucím na dvůr před stájemi, kam za tři stříbrné grošíky odvedl mrzutě se tvářící pacholek jejich koně. Před rokem by Bryne za tolik peněz pořídil slušného koně. Potíže na západě a v Cairhienu působily zmatky v obchodech a v cenách.
Nikdo nepromluvil, dokud neprojeli městskou bránou a neocitli se na řídce používané silnici vinoucí se k severu k řece Storn. Silnice byla spíš jen široká blátivá stezka. Pak řekl Barim: „Byly tady včera, můj pane.“
Bryne to zjistil sám. Tři hezké mladé ženy pospolu, očividně cizinky, nemohly projít městem, jako byl Lugard, aniž by si jich někdo nevšiml. Tedy aspoň muži.
„Ony a ten ramenatej chlapík,“ pokračoval Barim. „Je docela možný, že tenhle Dalyn s nima byl, když vypálily Nemovic stodolu. No, ať je to kdo chce, všichni chvíli pobyli U devítispřeží, ale jenom tam něco popili a jeli dál. To domanský děvče, o kterým mi hoši vykládali, málem vyvolalo pěknou rvačku, jak se tak usmívalo a vlnilo, ale pak všechny znova úplně stejně uklidnila. Ať shořím, rád bych se s tou domanskou ženskou potkal.“
„Doslechl ses, kudy odjeli, Barime?“ zeptal se Bryne trpělivě. Tohle zjistit nedokázal.
„Ehm, ne, můj pane. Ale slyšel jsem, že tudy projížděla spousta bělokabátníků, a všichni mířili na západ. Myslíš, že starej Pedron Niall má něco v pácu? Třeba v Altaře?“
„To už není naše věc, Barime.“ Bryne věděl, že tentokrát dostala jeho trpělivost trhliny, avšak Barim byl dost starý voják, aby se držel důležitých věcí.
„Vím, kam odjeli, můj pane,“ ozval se Joni. „Na západ po Jehannanský silnici, a podle toho, co jsem slyšel, hodně spěchali.“ Mluvil ustaraně. „Můj pane, našel jsem dva kupecký strážný, co bejvali v gardě, a popil s nima. Náhodou byli ve špeluňce zvaný U dobrý noční projížďky, když ta holka, Mara, přišla dovnitř a sháněla se po práci zpěvačky. Nedostala ji – nechtěla ukázat nohy tak, jak to zpěvačky dělaj na těchhle místech, ale kdo by jí to dával za vinu? – a pak odešla. Z toho, co mi říkal Barim, hnedka nato všichni vyrazili na západ. Nelíbí se mi to, můj pane. Ona není ten druh holky, co by sháněla práci na místě, jako je tohle. Myslím, že se snaží dostat od toho Dalyna.“
Zvláštní, i přes bouli na hlavě Joni nechoval ke trojici mladých žen žádnou zášť. Podle jeho názoru, který od chvíle, kdy se vydali na cestu, nejednou vyjádřil, byly ty tři dívky v nějakých nesnázích a bylo třeba jim pomoci. Bryne tušil, že kdyby ty tři mladé ženy chytil a odvedl je zpátky na své panství, Joni by ho požádal, aby je předal Joniho dcerám, které by se o ně postaraly.
Barim ale nic takového necítil. „Ghealdan.“ Mračil se. „Nebo možná Altara nebo Amadicie. Jestli je potáhnem zpátky, bude to jako políbit Temného. Kvůli stodole a pár kravám mi to přijde jako moc velká námaha.“
Bryne neříkal nic. Sledovali tu dívku až sem, a Murandy nebylo pro Andořany zrovna nejlepší místo. Příliš mnoho pohraničních šarvátek po příliš dlouhou dobu. Jenom hlupák by se honil do Murandy kvůli očím nějaké křivopřísežnice. O kolik větší hlupák by ji sledoval přes půl světa?
„Ti hoši, co jsem s nima mluvil,“ promluvil Joni ostýchavě. „Můj pane, zřejmě dost starejch kluků, co – co pod váma sloužili, poslali pryč.“ Povzbuzen Bryneovým mlčením pokračoval. „Je tam spousta novejch maníků. Spousta. Tihle hoši říkali, že nejmíň čtyry nebo pět na každýho, kterýmu řekli, že už není žádanej. Taková sorta, co spíš víc trablů vyvolá, než zarazí. Taky jich je pár, co si říkaj Bílí lvi, a odpovídaj se jenom tomu Gaebrilovi –“ odplivl si, aby ukázal, co si o tom myslí – „a taky je tam ňáká banda, co vůbec nepatří ke gardě. Žádný rodový rekruti. Pokud můžou říct, tak tenhle Gaebril má pod svým velením desetkrát víc ozbrojenců, než slouží v gardě, a ti všichni přísahali andorskýmu trůnu, ale ne královně.“
„To už taky není naše věc,“ prohlásil Bryne stroze. Barim měl jazyk nacpaný za tváří, jako to dělal vždy, když věděl něco, co nechtěl říci, či si nebyl jist, zda je to dost důležité. „Co je to, Barime? Ven s tím, člověče."
Chlapík s ošlehanou tváří na něj chvíli jen užasle civěl. Barim nikdy nepřišel na to, jak Bryne ví, že něco skrývá. „No, můj pane, některý lidi, co jsem s nima mluvil, říkali, že některý z těch bělokabátníků včera se moc vyptávali. Na holku, co na ni sedl popis týhle Mary. Chtěli vědět, kdo je a kam šla. Nějak tak. Slyšel jsem, že se o ni začali vážně zajímat potý, co zjistili, že odešla. Jestli po ní jdou, tak by ji mohli pověsit dřív, než ji najdem. Když budou mít moc práce s tím, aby ji chytili, tak se nejspíš nebudou moc vyptávat, aby zjistili, jestli je opravdu temná družka. Nebo kvůli čemu že to po ní jdou.“
Bryne se zamračil. Bělokabátníci? Co můžou chtít děti Světla od Mary? Nikdy neuvěří, že je to temná družka. Ale zase viděl v Caemlynu viset jednoho mladíka s dětskou tvářičkou, temného druha, který v ulicích učil děti o slávě Temného – Velikého pána Temnoty, tak ho nazýval. Ten mládenec jich za tři roky devět zabil, aspoň tolik bylo odhaleno, když se zdálo, že by ho mohly udat. Ne. To děvče není žádná temná družka, na to klidně vsadím krk. Bělokabátníci podezírali snad každého. A jestli si vzali do hlavy, že utekla z Lugardu, aby se jim vyhnula...
Pobídl Běžníka do klusu. Klabonosý kaštanový valach nebyl ohnivý, ale měl výdrž a odvahu. Druzí dva koně ho brzy dohonili. Když jeho společníci viděli, jakou má náladu, neříkali nic.