Oheň z nebes

Asi dvě míle od Lugardu zahnul Bryne do dubového a kalinového houští. Tady se na mýtince pod hustými, rozložitými dubovými větvemi utábořil zbytek jeho mužů. Hořelo tu ještě několik ohýnků, z nichž však nestoupal téměř žádný dým. Využívali každé příležitosti, aby si mohli uvařit teplý čaj. Někteří podřimovali. Spánek byla další věc, k níž si starý voják nikdy nenechal ujít příležitost.

Ti, co byli vzhůru, probudili ostatní a všichni k němu vzhlédli. Bryne tam jen chvíli seděl na koni a prohlížel si je. Šedé vlasy a holé lebky a vrásčité tváře. Přesto však byli stále tvrdí a schopní, ale i tak... Byl hlupák, když riskoval cestu do Murandy jen proto, že se potřeboval dozvědět, proč jedna žena porušila přísahu. Když po ní možná jdou i bělokabátníci. Nedalo se určit, kam až se dostanou, než skončí. Kdyby se vrátil teď, netrvalo by ani měsíc, než znovu spatří Korské Prameny. Pokud pojede dál, mohla honba docela dobře skončit až u Arythského oceánu. Měl by tyto muže, a sebe, odvést domů. Měl by. Neměl právo je žádat, aby se pokoušeli vyrvat ty dívky z rukou bělokabátníků. Měl by přenechat Maru bělokabátnické spravedlnosti.

„Pojedeme na západ,“ oznámil a muži začali okamžitě vstávat, hasit ohně čajem a přivazovat kotlíky k sedlům. „Budeme si muset pospíšit. Chci je chytit v Altaře, jestli to půjde, ale pokud ne, tak se nedá říci, kam až nás to zavede. Mohli byste navštívit Jehannan nebo Amador nebo Ebú Dar, než skončíme.“ Zasmál se. „Jestli pojedeme až do Ebú Daru, zjistíte, jak tvrdí jste. Jsou tam taverny, kde by šenkýřky stáhly Illiánce z kůže a bělokabátníka pro legraci narazily na kůl.“

Muži se zasmáli hlasitěji, než si vtip zasloužil.

„S tím si hlavu lámat nebudem, můj pane,“ chichotal se Thad a strkal cínový pohárek do sedlové brašny. Tvář měl vrásčitou jako pomačkanou vydělanou kůži. „No, slyšel jsem, že ses jednou srazil se samotnou amyrlin, a –“ Jar Silvin ho kopl do kotníku a stařík se prudce otočil k mladšímu muži – šedovlasému, ale přesto mladšímu – se zaťatou pěstí. „Pročs to udělal, Silvine? Chceš skončit s rozbitou hlavou, nebo jenom – Co?“ Výhružné a zamračené pohledy, které po něm Silvin a někteří další vrhali, konečně uhodily na správnou strunu. „Oh. Aha, no jo.“ Náhle se plně věnoval prohlídce podpínky na sedle, ale nikdo se už nesmál.

Bryne se přinutil uvolnit. Už bylo načase přenést se přes minulost. Jenom to, že žena, s níž se dělil o postel – a víc, jak si myslíval – jenom to, že se na něj tato žena dívala, jako by ho vůbec neznala, ještě nebyl důvod, aby přestal vyslovovat její jméno. Jenom to, že ho vyhostila z Caemlynu pod hrozbou smrti za to, že jí poskytl radu, kterou jí přísahal poskytnout... Jestli se s tímhle urozeným pánem Gaebrilem, co se tak najednou objevil v Caemlynu, dostane do nějaké kaše, tak už to nebyla jeho věc. Řekla mu hlasem vyrovnaným a chladným jako ledová plocha, že jeho jméno již nesmí být v paláci nikdy proneseno, že jen jeho dlouhá služba jí zabránila, aby ho za velezradu poslala na popravčí špalek. Za velezradu! Potřeboval zvednout náladu, zvlášť jestli se z tohohle vyklube dlouhá štvanice.

Přehodil nohu přes vysokou hrušku svého sedla, vytáhl fajfku a váček na tabák a fajfku si pečlivě nacpal. Hlavička byla vyřezaná do tvaru hlavy divokého býka, jenž měl jako obojek Růžovou korunu Andoru. Po tisíc let to byl znak rodu Bryneů. Síla a odvaha ve službách královen. Potřeboval novou fajfku. Tahle byla už stará.

„Nevyšel jsem z toho tak dobře, jak jste nejspíš slyšeli.“ Sehnul se dolů a jeden z mužů mu podal větvičku připálenou od ohně, pak se narovnal a zabafal z fajfky. „Bylo to asi před třemi lety. Amyrlin konala pouť. Do Cairhienu, Tearu, Illianu a skončila v Caemlynu, před návratem do Tar Valonu. V té době jsme měli potíže s murandskými hraničními pány – jako obvykle.“ Zazvučel smích. Všichni si odsloužili nějakou dobu na murandské hranici. „Poslal jsem sem dolů pár gardistů, aby Muranďany postavili do latě a vysvětlili jim, komu patří ovce a krávy na naší straně hranice. Nikdy by mě nenapadlo, že se o to amyrlin začne zajímat.“ Její pozornost tedy rozhodně upoutal. Přípravy na cestu ještě probíhaly, ale pomaleji.

„Siuan Sanche a Elaida se zavřely s Morgasou –“ Tak, teď řekl její jméno znovu, a ani to nebolelo. „– a když vyšly ven, Morgasa byla napůl jako bouřkový mrak a z očí jí šlehaly blesky, a napůl jako desetiletá holčička, kterou přivedli před matku, protože ukradla pár koláčků. Je to tvrdá ženská, ale mezi Elaidou a amyrlin...“ Potřásl hlavou a oni se zasmáli. Pozornost Aes Sedai byla jednou z věcí, které urozeným pánům a vladařům rozhodně nezáviděli. „Nařídila mi, abych z hranice s Murandy okamžitě odvolal všechny oddíly. Požádal jsem ji, aby to se mnou probrala v soukromí, a Siuan Sanche po mně hned skočila. Před polovinou dvora mě seřvala jako čerstvýho rekruta. Říkala, že jestli nedokážu udělat, co se mi řekne, tak se hodím leda na návnadu rybám.“ Musel ji prosit o odpuštění, než s ním skončila – přede všemi, za to, že se snažil dělat to, co přísahal, že bude dělat – ale to nebylo nutné dodávat. Na konci si dokonce nebyl jist, zda by nechala Morgasu, aby mu setla hlavu, nebo by to udělala sama.

„To musela chtít chytit pěkně velkou rybu,“ zasmál se kdosi, a ostatní se přidali.

„Konečný výsledek byl ten,“ pokračoval Bryne, „že ze mě stáhla kůži a gardisti dostali rozkaz stáhnout se z hranice. Takže jestli ode mě čekáte, že vás v Ebú Daru budu chránit, tak si pamatujte, že podle mého názoru by ty šenkýřky pověsily amyrlin na slunce uschnout hned vedle nás.“ Muži zařvali smíchy.

„Zjistil jsi někdy, kvůli čemu to všechno bylo, můj pane?“ chtěl vědět Joni.

Bryne zavrtěl hlavou. „Nějaká záležitost Aes Sedai, nejspíš. Ony takovým, jako jste vy, neřeknou, co mají za lubem.“ To si také vysloužilo pár uchechtnutí.

Nasedali s hbitostí, která odporovala jejich létům. Někteří nejsou o nic starší než já, pomyslel si suše. Jsem příliš starý, abych se honil za hezkýma očima, mladýma tak, že by mohly patřit mé dceři, pokud ne vnučce. Chci jenom vědět, proč porušila přísahu, řekl si důrazně. Jenom to.

Zvedl ruku a dal signál, aby vyrazili na cestu. Zamířili k západu a zanechávali za sebou zvířený prach. Budou muset jet hezky rychle, aby je dohonili. Ale chytit je rozhodně chtěl. V Ebú Daru nebo v Jámě smrti, on si je najde.

13 Malý pokojík v Sieně

Elain se držela v kočáru kymácejícím se na kožených závěsech a snažila se nevšímat Nyneivina kyselého obličeje naproti. Závěsy byly roztažené i přes štiplavý prach, který občas dovnitř zanesl závan větru. Větřík odnášel aspoň část pozdně odpoledního horka. Kolem ubíhaly nízké zalesněné pahorky. Lesy občas přerušovaly krátké pásy obdělané půdy. Pár mil od cesty stálo na vrcholku kopce panské sídlo v amadicijském stylu, mohutné kamenné základy deset sáhů vysoké, se složitou dřevěnou nadstavbou se spoustou ozdobných balkonků a s červenou taškovou střechou. Kdysi by bylo stavení celé z kamene, ale bylo tomu již mnoho let, kdy urození pánové v Amadicii naposled potřebovali kamenné pevnosti, a královské zákony nyní vyžadovaly jen dřevěné stavby. Žádný vzbouřený pán by proti králi dlouho nevydržel. Ovšem, děti Světla byly z tohoto zákona vyňaty. Vlastně se na ně nevztahovalo značné množství amadicijských zákonů. Elain se musela učit i zákony a zvyky jiných zemí, když byla malá.

Na vzdálených kopcích se také objevovala pole, z nichž již byla sklizena úroda, jako hnědé záplaty na zeleném suknu, a lidé na nich pracující vypadali jako mravenci. Všechno vypadalo suché. Jeden blesk by zažehl oheň, který by mohl spálit celé legue. Ale blesky znamenaly déšť, a těch pár obláčků na obloze bylo příliš vysoko a byly řídké, aby z nich mohlo pršet. Elain nedbale napadlo, zda by dokázala vyvolat déšť. Naučila se počasí hodně ovládat. Přesto to pořád bylo dost těžké, když se muselo začínat z ničeho.